V jedenadvaceti seděl Petr Dufek před monitorem a přemýšlel, jestli takhle opravdu vypadá život, který chtěl. Měl vystudovanou IT školu i práci v oboru. Přesto cítil, že mu něco chybí.

Odpověď našel až během svého prvního glampingu, pobytu uprostřed přírody, kde místo stanu nebo penzionu stojí malý designový dřevěný domek s terasou a výhledem do lesa. „Ten koncept se mi zalíbil. Okamžitě jsem v něm viděl velký potenciál a rozhodl jsem se, že zkusím vybudovat něco podobného,“ vzpomíná.

Dnes je mu šestadvacet a jeho pracovní rutina vypadá úplně jinak než dřív. Ráno tráví nad návrhy nových projektů, během dne řeže dřevo, izoluje stěny nebo instaluje rozvody. Mezitím vyřizuje poptávky zákazníků, kteří chtějí vlastní tiny house, tedy malé, chytré a cenově dostupnější bydlení. Jeho firma nese název Krkonošské domky, podle toho, kde stavby tvoří, a zatím ji vede jen s jedním kolegou.

Fenomén, za který si Češi rádi připlatí

Zatímco dnes je glamping v Česku běžně známým pojmem, ještě před deseti lety o něm téměř nikdo neslyšel. Spojení přírody, soukromí a komfortního ubytování tehdy bylo spíš raritou. Dnes jsou ale designové chatky, jurty nebo lesní domky na platformách typu Airbnb či Booking samozřejmostí a lidé si za podobný zážitek ochotně připlácejí.

Právě v tom Dufek rozpoznal příležitost. Jeho rodiče vlastnili pozemek u lesa nedaleko Trutnova, a tak si řekl, že na něm postaví vlastní domek k pronájmu. Netušil přitom, že právě tím odstartuje úplně novou životní kapitolu.

S tehdejší přítelkyní postavili svůj první tiny house. Šlo o opravdu miniaturní stavbu s půdorysem přibližně 2,5 × 3 metry. Neměli žádný návod ani inspiraci z internetu, všechno navrhovali metodou pokus-omyl sami od začátku.

Do malého prostoru vměstnali kuchyňku, jídelní kout i toaletu. Nahoru do spacích míst vedly schůdky a o vytápění se starala klasická kamínka. Dominantou bylo velké okno s výhledem přímo do lesa. „Takový domek asi nikdo jiný nemá,“ usmívá se Dufek, který ho dodnes pronajímá.

Truhlařina v krvi

Práce se dřevem ho navíc chytla mnohem víc, než čekal. Možná i proto, že ji má v krvi, jeho otec je totiž vyučený tesař. „Máloco je tak uspokojivé, jako vidět, jak z hromady prken a železa vznikne místo, kde bude někdo skutečně žít,“ vysvětluje, co ho na řemesle přitahuje.

Po prvním experimentálním domku se pustil do větší stavby. Tiny house o rozměrech 6,5 na 2,5 metru postavil prakticky sám a jediné, co ke stavbě přikoupil, byl železný podvozek. Důkladně si přitom nastudoval technologické postupy, aby stavba fungovala po všech stránkách. „Kupce jsem našel rychle. Bydlí v něm na severu Čech už přes tři roky,“ vypráví Dufek.

V té době přitom mladík ještě stále pracoval coby IT technik. Rozhodl se však zkrátit svůj úvazek ve firmě, aby od pátku do neděle mohl stavět malé domky v dílně, kterou si vybudoval u svých rodičů v Trutnově. Když pak poptávka po domcích začala převyšovat jeho možnosti, podal výpověď. „Přestěhoval jsem se zpátky do podkrkonoší a začal se stavění věnovat naplno,“ líčí.

Dnes už ho jeho firma bez problému uživí. „Našel jsem se v tom. Největší radost mi teď přináší reakce lidí, kteří v mých domcích žijí. Nedávno jsem třeba zákazníkům dodělával terasu k jednomu z nich, a když bylo hotovo, rozhlédli se kolem sebe a řekli: ‚Co člověk vlastně potřebuje víc?‘ A já to vidím úplně stejně. Malý, útulný domov a příroda,“ vysvětluje.

Jak se staví malý sen

Zrod každého domku začíná u podvozku. Nakoupí se ocel, kola a nápravy, vše se svaří a připraví pro samotnou stavbu. Na svařování má Dufek externího odborníka, zbytek ale z velké části zvládá vlastníma rukama. Na ocelový rám následně přijde dřevěná konstrukce, řeší se izolace, rozvody vody i elektřiny a nakonec kompletní interiér.

Domky zatím Dufek stále staví na pozemku rodičů, do budoucna by ale rád vybudoval vlastní zázemí. Zvažuje koupi větší stodoly, kterou by proměnil v profesionální dílnu. „Vedle ní bych postavil malý domek i pro sebe a bydlel v něm,“ rozjímá.

Jeho tvorba sahá od nejmenších variant, které lze převážet za silnějším osobním autem, až po vetší tiny houses připomínající rozměry menších bytů. Cena se podle velikosti a vybavení pohybuje zhruba mezi 400 a 800 tisíci korunami bez interiéru. „Jeden domek mi trvá vyrobit zhruba tři měsíce,“ dodává truhlář.

Jedna z nejčastějších otázek kolem tiny housů se týká zimy. Podle Dufka jsou ale podobné obavy zbytečné. Stěny standardně izoluje stovkou milimetrů dřevovláknité izolace, která dobře drží teplo a zároveň jde o přírodní materiál. „Hodíte do kamen dvě polínka a máte teplo na hodiny. Vytopí se to extrémně rychle,“ vysvětluje. Alternativou ke kamnům mohou být klimatizace nebo elektrické přímotopy.

Jako jedinou skutečnou nevýhodu, co se bydlení týče, zmiňuje omezený prostor ve spacím patře. Kvůli zákonným limitům pro přepravu totiž tiny houses nemohou být vyšší, a lidé nadprůměrného vzrůstu se tam občas musí trochu uskromnit.

Problém může být stavební úřad i nevrlý soused

Největší komplikace však nepřináší samotná stavba, ale legislativa. Ve chvíli, kdy se tiny house pevně připojí na vodu, kanalizaci nebo elektřinu, začíná být podle zákona považován za klasickou stavbu. A právě tam začíná problém.

„Získat klasické stavební povolení na tiny house je dnes skoro nemožné,“ říká otevřeně. Domky totiž často nesplňují běžné normy pro velikost obytných místností nebo výšku stropů. Navíc každý stavební úřad přistupuje k podobným stavbám jinak. „Zákazníkům vždy radím, aby se nejdřív šli zeptat přímo na svůj úřad.“

Do hry často vstupují i sousedské vztahy. Jeden ze zákazníků si například nechal tiny house dovézt do chatové oblasti u Trutnova, jenže po stížnostech sousedů a nesouhlasu starosty dostal příkaz stavbu odstranit.

Domek nakonec přesunul do Adršpachu, kde úřady neměly problém. „Vyhodili ho ze zapadlé vesnice a skončil v chráněné krajinné oblasti. To je vlastně docela vtipné,“ směje se Dufek. Dnes se domek úspěšně pronajímá turistům.

Objednací doba stavby od Krkonošských domků aktuálně přesahuje rok. A přestože má tak Dufek práce dostatek, nejistota ho občas neopouští. „Pořád někde vzadu v hlavě přemýšlím, co bude příští rok. Jestli budou další zakázky.“ Pak se ale zarazí. „Když se nad tím zamyslím realisticky, bojím se asi zbytečně. Lidé o mou práci skutečně stojí. A to je skvělý pocit.“

Konkurence na trhu mezitím roste, nervózní z ní ale není. „Trh se postupně pročistí. Kdo dělá poctivé řemeslo a férově se chová k zákazníkům, ten bude mít práci vždycky,“ uzavírá.