Podle statistik máme velkou šanci žít déle než generace před námi. Mnozí z nás do devadesáti i víc let. Skvělá perspektiva. Horší zprávou je, že pokud se něco zásadního nezmění, nebude se o nás mít kdo postarat. „Prognóza není růžová. Nejzajímavější na ní ale je, že se netýká jen ‚těch druhých‘. Mluví o budoucnosti současných čtyřicátníků. Tedy i o mně nebo o vás,“ říká Matěj Lejsal, expert na sociální péči a zároveň ředitel Domova Sue Ryder.

Ve svém oboru je tak trochu zjevením – tématu stárnutí se věnuje už od dob studií, ředitelem zařízení pro seniory se stal ve třiceti a vydrželo mu to už devatenáct let. Vystupuje v médiích, přednáší na Univerzitě Karlově a je členem odborných platforem, které tvoří návrhy pro systémovou změnu sociální péče v Česku. O stáří mluví s nadhledem a rád říká, že „ti staří anonymní lidé ve statistikách – to jsme my všichni za pár let“.

Najít pro prarodiče dobré místo v domově pro seniory nebo jiném podobném zařízení je už dnes podle Matěje Lejsala loterie. „Jako když si hodíte kostkou. S trochou cynismu se dá říct, že musíte péči potřebovat ve správný čas, bydlet na správném místě, být na tom hůř než ostatní a ještě doufat, že ten, kdo právě v domově zemřel, je stejného pohlaví jako vy, abyste se hodili na jeho pokoj,“ popisuje realitu.

V rozhovoru pro CzechCrunch Matěj Lejsal vysvětluje, proč je dobré řešit stáří, i když jsme „mladí, produktivní a na důchod si šetříme“, proč chybějící koncepci státu nemůže zachránit příliv soukromých investorů a také to, nad čím se vyplatí přemýšlet už ve čtyřiceti.

Říkáte, že stáří je sexy téma. Co tím myslíte?
Jasně, že je. Když se bavíme o stárnutí, nemluvíme o nějaké cizí vzdálené skupině no name lidí, ale o nás samotných – jen o pár let nebo dekád později. Budeme chtít být šťastní, zdraví, mít kolem sebe blízké lidi, bavit se… Takže máme jedinečnou příležitost už teď ovlivnit, v jakém světě budeme jako starší žít. Jak budou fungovat služby, jak bude vypadat naše komunita, jestli budeme obklopeni lidmi, na které se můžeme spolehnout, nebo jen anonymním systémem.

Pokud si teď řekneme, že se nás to netýká, riskujeme, že nám jednou nezbyde nic jiného než systém, ve kterém nikdo nebude chtít zestárnout. Stáří není jen o číslech a statistikách, ale o kvalitě života, o vztazích a o tom, jestli dokážeme vytvořit prostředí, kde bude normální se na stáří těšit, ne se ho bát.

Málokomu se ale chce ve čtyřiceti myslet na stáří. Máme plnou hlavu přítomnosti…
To je přesně ono – máme plnou hlavu přítomnosti, ale právě teď si nastavujeme podmínky pro to, jak bude vypadat naše budoucnost. Stáří není něco, co jednoho dne zničehonic přijde. Je to proces, který už dávno běží. A čím dřív začneme přemýšlet o tom, co pro nás znamená kvalitní život, tím lepší máme šanci, že si ho jednou dopřejeme.

A i když je nám čtyřicet, máme rodiče, prarodiče, lidi kolem sebe, kteří stárnou právě teď. Pokud se o ně postaráme s respektem a důstojností, dáváme tím návod na to, jak by se jednou mohlo zacházet s námi. A to už je docela dobrý důvod začít se nad tím zamýšlet dřív, než nás k tomu donutí okolnosti.

Když se podíváte do statistik, co tam o stáří dnešního čtyřicátníka čtete?
Statistiky říkají jasně: pokud jste dnes čtyřicátník, je dost velká šance, že se dožijete osmdesátky nebo i devadesátky. To je skvělá zpráva, ale s jedním háčkem. Délka života roste, ale počet let, které strávíme ve zdraví a soběstačnosti, už tolik ne. Například jen v příštích deseti letech vzroste počet lidí starších osmdesáti let a závislých na péči ve stáří ze 128 tisíc na 226 tisíc. To je skoro dvojnásobek a číslo dál poroste.

Kapacity současného systému na to nejsou připravené. Podobnou situaci už ve společnosti známe – před deseti lety jsme řešili nedostatek míst ve školkách, dnes nedostatek míst na středních školách. Stejně tak se za dvacet let budeme divit, kde se vzali všichni ti staří lidé a proč se o ně nemá kdo postarat. Stát je příliš pomalý a realistická reforma je v nedohlednu.

V posledních letech roste příliv soukromých investic do sektoru. Může to problém do budoucna vyřešit?
Soukromý sektor hraje v péči o seniory čím dál větší roli a bez něj bychom už dnes měli problém. Jen za posledních 12 let vybudoval většinu nových lůžek a například Penta loni koupila 17 domovů SeneCura a zvýšila svou kapacitu o tisíce lůžek. To jsou velká čísla a ukazují, že investoři v tom vidí obrovský potenciál.

Ale – a to je klíčové – soukromé investice nejsou všelék. Soukromé firmy staví a provozují domovy tam, kde se jim to vyplatí. Zajímají je ekonomicky udržitelné lokality, kde lidé mají na péči peníze. Jenže my tady nemluvíme o výstavbě prémiových domovů pro úzkou skupinu movitých klientů. Mluvíme o tom, že do roku 2035 bude v Česku chybět 30 tisíc lůžek a zároveň výrazně vzroste počet seniorů, kteří si komerční péči nebudou moci dovolit.

Znamená to tedy, že kdo zvládne našetřit dost peněz, má péči zajištěnou, a pro ostatní zůstane budoucnost nejistá?
Bohužel samotné peníze vám stačit nemusí, možná úzké skupině nejbohatších. Hlavní limit je totiž v lidech. V Česku už teď v sociálních službách chybí tisíce kvalifikovaných pracovníků a do roku 2050 jich budeme potřebovat o 50 procent víc. Pokud soukromý sektor odčerpá nejlepší pečovatele do prémiových zařízení pro bohaté, pravděpodobně nevyjdou na všechny klienty ani tam a zbylý systém se dostane do ještě větší krize.

Druhotně to znamená vyšší ceny práce a tvrdší boj o každého sociálního pracovníka nebo zdravotní sestru. Příklad vidíme třeba v Británii. Když tam umožnili rychlý rozvoj soukromého zdravotnictví, peníze do systému přibyly, ale kapacita péče se prakticky nezvýšila. Prostě se jen přelily zdroje – kvalifikovaní lidé odešli do lépe placených soukromých zařízení a veřejný systém na tom byl paradoxně ještě hůř.

Takže ano, soukromý sektor pomůže, ale nemůže to být jediné řešení. Pokud chceme, aby péče byla dostupná pro všechny, a ne jen pro ty, kdo si ji mohou dovolit, musí stát investovat do vzdělávání personálu, podpořit terénní služby a nastavit systém financování tak, aby víc peněz znamenalo skutečně víc péče, ne jen dražší péči pro úzkou skupinu lidí. Soukromý sektor v sobě navíc skrývá ještě jednu past…

Jakou?
Může se vám paradoxně stát, že budete investorem fondu, v jehož zájmu je co nejvíc vydělat, a zároveň stárnoucím klientem stejného fondu, který si přeje co nejkvalitnější péči. Což si v realitě může protiřečit. To nejlepší jídlo, nebo kompromis mezi cenou a kvalitou? Drahá matrace proti proleženinám, nebo obyčejnější za nižší cenu? Maximální zisk a maximální kvalita péče jdou proti sobě, i když máme sebelepší úmysly.

Co se dá tedy dělat, aby byl systém udržitelný?
Potřebujeme systémovou změnu, kterou musí vést stát. A potřebujeme ji ne za dvacet let, ale hned. Znamená to nejen více peněz do sociálních služeb, ale také lepší plánování a strategii, jak se o seniory postarat. Chybí například jasná koncepce rozvoje terénních služeb, které umožní seniorům zůstat déle doma. Nejde jen o domovy pro seniory, je nutné rozvíjet komunitní služby, podporovat rodiny, které pečují o své blízké, a také zajistit, aby bylo dost kvalifikovaného personálu. Celé je to velice komplexní a citelně tu podle mého názoru chybí oficiální respektovaná platforma odborníků, jako je pro ekonomiku například NERV.

Vraťme se k perspektivě každého z nás. Jaké otázky by si měl současný čtyřicátník klást?
V první řadě: jak chci, aby vypadalo moje stáří? A tím nemyslím jen to, kde budu bydlet, ale i to, s kým budu trávit čas, jakou budu mít podporu a co pro mě znamená kvalitní život i v momentě, kdy už nebudu tak soběstačný jako dnes. To je mnohem širší otázka, než „kdo mi dá injekci nebo vymění pleny“. Pocit naplněného života nejde smrsknout na materiální rovinu.

Druhá otázka: mám kolem sebe lidi, kteří mi v tom pomůžou? Ať už rodinu, přátele, nebo komunitu, která bude fungovat i za dvacet, třicet let. Protože pokud se v klíčových momentech ocitnu sám, žádné peníze mi nezajistí důstojný život. A nakonec: mám plán a prostředky na to, abych si mohl vybrat?

To jsou všechno dost složité otázky…
Můžete si je zjednodušit. Pro začátek si třeba doma se svými blízkými promluvte o tom, jestli a jak si své stáří za 20, 30, 40 let představujete. Nemusíte zatím dělat žádné závěry a může z toho být zajímavá sbližující debata. A dost pravděpodobně dojdete k tomu, že je to celé hlubší a zajímavější téma, než na první pohled vypadá. Že ten starý člověk, o kterém se tu hypoteticky mluví, jste vážně vy.

K čemu jste v takových úvahách došel vy? Kde a jak chcete zestárnout a jakou roli v tom hrají úspory?
To téma nám doma dává prostor k objevným debatám. Víme, že život může přinést mnoho věcí, vše se vyvíjí, ale zatím se shodujeme, že součástí našich představ není život na pokoji s někým cizím ve velkém anonymním domově pro seniory. Chceme mít kolem sebe lidi, které máme rádi. S manželkou a několika přáteli mluvíme o tom, že bychom ve stáří žili blízko sebe, vzájemně si pomáhali a sdíleli odbornou péči. Taková představa nám dává smysl. Samozřejmě také řešíme finanční stránku, plánujeme si prostředky na stáří, ale s vědomím, že peníze samy o sobě důstojný a naplněný život nezajistí.