Lukáš Macháček je jednou z předních osobností české módy. Jako návrhář tvoří značku pod svým vlastním jménem a zakládá si především na jednoduchosti a nositelnosti, čímž se vymyká běžnému popisu vysoké módy. Otevřeně se hlásí ke své gay identitě, čímž se naopak v módním odvětví podle vlastních slov příliš neliší. Jak souvisí móda se sexualitou? A co mu vadí na českém přístupu ke queer lidem?

Začátkem června uspořádal přehlídku v Národním muzeu, objevil se pak i na filmovém festivalu v Karlových Varech. Lukáš Macháček je už dávno na tuzemské módní scéně známou osobností, jeho styl je velmi specifický a založen především na černé barvě. Přichází za ním nejen celebrity, ale i lidé, kteří chtějí nositelnou high fashion.

Jako jeden z mnoha návrhářů i Macháček otevřeně mluví o své sexualitě. „Přijde mi spíš zvláštní, když v rámci módy gay nejste,” říká během rozhovoru v showroomu, který se nachází v hotelu Almanac X Alcron v samém centru Prahy. Přesto se nikdy neúčastnil průvodu hrdosti, který se bude konat už v sobotu, a to v rámci každoročního festivalu Pride.

Ten se v hlavním městě koná od roku 2011 a jeho cílem je oslavovat svobodu, rovnost a lidskou důstojnost. Té ale queer lidé v Česku stále v mnoha oblastech nedosahují. Problémem zůstávají stejnopohlavní sňatky i společná adopce dětí. „Kam se máme vlastně ve vztahu posouvat?“ pokládá Macháček během rozhovoru sám řečnickou otázku. Jak se mu v Česku vůbec žije? A proč se průvodů hrdosti neúčastní?

Cítíte se v Česku svobodně?
Musím říct, že se cítím o dost svobodněji od chvíle, kdy jsem veřejně přiznal svoji sexualitu. Dřív jsem to tajil před rodinou, jsem z poměrně malého města, z Olomouce, a i když jsem dělal už od střední oděvní design, nebyl jsem v tomhle otevřený. Teď se cítím svobodněji, ale stejně pořád narážím na to, že se lidi divně koukají. Nejsem sice zastáncem toho, abych chodil s klukem za ruku na každém rohu, ale pořád se necítím tak, jak jsem se cítil, když jsem chodil s holkama.

V rámci stejnopohlavního vztahu je to pořád dost jiné než ve vztahu heterosexuálním. Moje profese mi víc dovoluje se veřejně projevovat, víc, než kdybych byl hokejista nebo fotbalista, od kterých se očekává, že budou hetero. V mojí bublině se cítím svobodně. Když ale vyjedu na Černý Most na okraji Prahy, je to samozřejmě jiné, než když se procházím po centru.

Módní odvětví je dost specifické. Queer lidé a jejich identita jsou v něm přijímáni většinou bezproblémově, jako součást života a umění, které je vytvářeno.
Mně spíš přijde zvláštní, pokud v rámci módy gay nejste. Přiznám se, že osobně neznám žádnou lesbičku, byť v mém oboru asi jsou. V módě se většinou neobjevují modelky ani mé kolegyně, které by byly gay. Buď nejsou, anebo vypadají natolik žensky, že to člověk na první pohled nepozná. Každý můj mužský spolupracovník, vizážista, kadeřník i PR asistent je ale gay.

Jak podle vás souvisí móda se sexualitou?
Lidi, kteří vždycky nějak řešili krásno, ho prioritně vyjadřovali módou. Tím se odlišovali gayové od ostatních v rámci publicity. Když si doma něco maluje malíř, který je gay, na finálním obrázku to nikdo nepozná. Ale v rámci módy je to očividné a vždycky se to řešilo. Karl Lagerfeld se odstěhoval z Německa do Paříže, Cristóbal Balenciaga odešel během španělské občanské války taky do Francie a tam se už oba svobodněji projevovali (oba zmínění módní návrháři byli homosexuálové, pozn. redakce). Christian Dior musel předstírat, že je heterosexuál, a do dneška není jisté, jak to ve skutečnosti bylo. Až v kruzích high fashion byly příležitosti, jak se projevit, jak vypadat jinak.

Co se týče gay mužů v oblasti fashion, mají jiný cit a pohled než ženy, ať už se jedná o floristu, nebo vizážistu. Vždycky šlo o obrácený pohled. V módě byla ikonická jako žena Coco Chanel, která zase dávala ženám mužský styl, většina módních domů si ale najímala mužské návrháře, protože jejich pohled na ženské tělo je jiný. Typicky pánský hetero návrhář je třeba Calvin Klein, který zase dělá věci jen pro muže, jen maskulinní.

Byla pro vás osobně móda někdy záchytnou sítí? Třeba v dospívání?
Určitě. Když jsem šel na vejšku do Brna, tak jediné místo, kam jsem se chodil uklidňovat, byla Galerie Vaňkovka, to bylo strašný. (smích) Na intru jsem byl se šesti dalšími lidmi, kteří byli instalatéři a číšníci, neměli jsme se moc o čem bavit. Měl jsem samozřejmě kamarády heterosexuály, ale samé fotbalisty, hokejisty a tak.

Vždycky jsem vnímal oblečení jako způsob sebevyjádření. Už na základce jsem se oblékal jinak než ostatní, spolužáci řešili, že jsem gay, což pro mě bylo dost nekomfortní. Rodiče mně a bráchovi dávali kapesné na svačinu, já jsem ale radši celý den nic nejedl a po cestě ze školy jsem si koupil oblečení, abych měl druhý den něco nového do školy. Neměl jsem na jídlo, ale hlavně, že jsem měl tričko. Taky jsem pracoval jako brigádník v New Yorkeru, ale všechen výdělek jsem dal za oblečení. Vždycky jsem to řešil.

Myslíte, že od doby, co jste dospíval, se vnímání queer lidí na maloměstě nějak posunulo? Nebo je to pořád stejné?
Určitě se posunulo. V dnešní době tomu pomáhají sociální sítě, děti běžně vídají gay filmy a seriály, ve kterých je normální, že spolu chodí kluk s klukem nebo holka s holkou, a které zároveň cílí na mladé. Takže se to zlepšilo, ale nedovedu si představit, že bych si ve frontě ve Starbucks dal pusu s klukem. Nikdo by nám asi nedal do držky, ale nezůstalo by to bez povšimnutí.

Vlastně ani nevím, co by se muselo stát, aby byly homosexuální vztahy na stejné úrovni jako ty heterosexuální. Možná to bude mít jinak generace, která po nás nastoupí. Mám kamarády, kteří mají děti a vychovávají je jako dva tátové, ať už skrze adopci, nebo náhradní matku. A právě tahle generace dětí to bude asi vnímat jinak, budou to vnímat už od školky, od malička v tom budou vychovávané. Otázkou ale je, jestli se začnou chovat jinak i politici, nebo jestli si tyhle děti zapnou v dospělosti zprávy a tam se bude pořád hlasovat o tom, jestli manželství pro všechny přijmeme, nebo ne.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený L U K A S M A CH A C E K (@lukasmachacek)

Má Pride v Česku šanci rozšířit celospolečenskou debatu a detabuizovat queer témata?
Nevím. Pride by asi musel probíhat trochu jinak, musela by se toho účastnit nějaká veřejně známá osobnost. Prezident nebo třeba někdo z kultury, protože jinak to bude pořád čistě gay akce. Je to hodně úzká bublina. Minulý rok v rámci něj proběhla debata Vogue, ale tam jsou samozřejmě jen lidi z modelingu. Nevysílá se to v osm večer na České televizi. Pride by potřeboval známou tvář, která by se za něj postavila, a i tak by to bylo pořád kontroverzní, jako je pro Čechy asi všechno. Honza Černý byl s olympijskou kolekcí ve světové trojce, tady to bylo ale problém.

Když se koukám na Pride v New Yorku, tak jsou v průvodu zastoupeny všechny typy chlapů. Vypadá to pak úplně jinak, než když tam jsou jen mladí lidé, kteří jsou od pohledu gay. Na českou společnost je to pak přílišné tlačení na pilu. Ten člověk takhle normálně třeba ani nevystupuje, nejde tak oblečený do práce, kde lidi možná ani nevědí, že je gay. Na Pride se ale oblékne úplně jinak a je najednou strašně hrdej. Přijde mi to jako extrém, který celé myšlence škodí.

A není to podstata Pridů? Aby se tam lidé cítili tak, jak v normálním životě třeba nemůžou?
Jenže pak to je kontraproduktivní. Proč se takhle neprezentují pořád? Já bych tam nešel oblečený jinak, než jak chodím normálně. Když už tam půjdu, půjdu za sebe tak, jak se prezentuju hrdě a celoročně. Nebudu ze sebe dělat něco, co nejsem.

Plánujete tedy na Pride letos jít?
Přiznám se, že jsem na průvodu nikdy nebyl, většinou jsem neměl čas. Dělali jsme jednou v rámci značky speciální Pride trička, a to ve spolupráci s hotelem, kde máme showroom. Nebo třeba duhové Pride tašky s Fashion Arenou. Vždycky se tedy účastním jen takhle, veřejně. Mám ale přítele, který šel několikrát, a tak nám od 1. srpna vždycky visí v okně duhová vlajka. Já bych si ji sám nevyvěsil, ale máme ji i letos a myslím, že časově bychom měli stíhat se i Pridu nějak zúčastnit, nechám to na něm.

Na různých akcích pořádaných Pridem jsem ale samozřejmě byl, trvá to týden, takže se vždycky někde ukážu, nedistancuju se od toho. Ale že bych stál na startovní čáře průvodu a honem honem, jdeme, tak to ne. Sám bych tam nešel, ale kdyby se domluvila parta lidí, půjdu rád. Chápu, že aby se něco změnilo, bylo by fajn, abych si tam šel stoupnout, abych tam reprezentoval, řekněme, ten typ gayů, ke kterým se řadím. Ještě ale nebyla příležitost, tak třeba letos.

Stalo se vám někdy, že vám sexuální orientace nějak zasáhla do byznysu? Jste ve světě české módy známý, lidé za vámi chodí cíleně. Stalo se ale někdy, že by vás kvůli queer identitě odmítli?
Ne, to se mi nikdy nestalo, ani v rámci práce, ani v rámci soukromého života, třeba u doktorů nebo v jiné veřejné službě. Možná se oblékám tak, že je z toho patrné, že jsem gay, ale většinou lidi koukají jen na to, co mám na sobě. Párkrát jsem ale oblékal přítelkyni Tomia Okamury, nevím, jestli je to pořád aktuální. Seznamovala mě s ním, tehdy se ještě tolik homofobně veřejně nevyjadřoval. I tak bylo vidět, jak je mu nepříjemné, že mi musí podat ruku. Netýkalo se to ale cílové klientky, takže mi to bylo jedno.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Petr Vágner (@petrvagner)

Co vás nejvíc štve na tom, jak Česko přistupuje ke queer lidem? Co byste chtěl změnit?
Vždycky jsem toužil po svatbě. A udělat si jen registraci, která svatbou není, je o ničem. Aspoň tohle by nám mohli dopřát. Má to i praktické účely. Tomu druhému se může něco stát a člověk nemá možnost být součástí rodiny v rámci pohřbu, je to úplný nesmysl. A samozřejmě by mi nevadilo mít dítě, ale jak to u nás udělat? Pokud se ho rozhodnu mít, musím vyřešit jak. I když se člověk domluví třeba s kámoškou a chtěl by to podstoupit, tak to taky není jednoduché. Je to jako hra, dřív se kluci schovávali pod mosty, aby nebyli vidět, a teď musím hrát, že s dotyčnou kamarádkou chodím, aby mi dítě vůbec mělo šanci projít.

Homosexuální vztah v Česku nemá kam pokračovat. Kam se máme vlastně posouvat? Chodíme spolu, začneme spolu bydlet a pak co? Pořídíme si psa a tím končíme. Ten vztah nemá žádný grády. Musíme všechno dělat jen na oko, není to plnohodnotné.

Když to vezmu obráceně, vidíte v Česku nějakou pozitivní sílu? Něco hezkého na tom, když je člověk v Česku queer?
V rámci mé bubliny se ke své identitě hrdě hlásíme. I naše rodiny k tomu přistoupily dobře, neznám žádný případ, že by se někdo někoho zřekl. To je ale asi jediné, žádné velké pozitivum nevidím. Že by nás třeba někdo z okolního světa oslovoval, se moc neděje, což je ale asi spíš dobře. Nikdo nás moc neřeší a neškatulkuje, nikdo neříká „to jsou ty buzny z tý módy“.

Z nejnovějších statistik vyplývají alarmující čísla, podle kterých má duševní problémy každý druhý queer člověk v Česku. Jedním z důvodů je i to, že jsou ve společnosti queer témata stále tabu. Potýkal jste se někdy vy sám s psychickými obtížemi kvůli sexualitě?
Nikdy. Coming out za mě vyřešil bývalej, tehdy jsme se rozešli a on napsal mojí mámě e-mail. Teď jsme kámoši, nakonec jsem byl rád, že to vyřešil za mě, já bych se k tomu asi jen tak nedokopal. Za nás ale nebyl boom sociálních sítí. Mám pocit, že dneska mají mladí lidé tolik možností, čím mohou být, že jsou z toho možná zmatení. Já jsem byl gay a hotovo. Neřešil jsem, jestli můžu nosit podpatky a sukně, jestli se můžu nechat přeoperovat. Nikdy mě to nenapadlo, necítil jsem se tak. Chápu ale, že někdo tohle vyhledá. Za nás nebyla možnost, a proto jsem možná pořád takovej typickej devadesátkovej gay. Líbí se mi chlapi a hotovo.

V dnešní době je ale dostupných hrozně moc informací. Chápu, že když je klukovi patnáct, doma to ještě neřekl a čte si o tom, čím vším může být, tak neví, kam se má přiklonit. Nemá se o tom třeba s kým bavit. Je to o nastavení, ale určitě i o zázemí doma. Já jsem měl vždycky rodinu v pohodě, nebylo u nás žádné násilí ani alkohol, což by mě mohlo poznamenat a moji psychiku rozhodit. Jako malej jsem běhal s prostěradly po louce na chatě a dělal jsem, že mám závoj, a nikdo mě za to nemlátil. Hrál jsem si s panenkami Barbie a nebyl to problém, nikdo mi to nezakazoval.

Kdyby mě tou panenkou mlátili, tak bych k tomu dneska přistupoval jinak, nešel bych asi ani dobrovolně na oděvní školu, ale spíš někam na strojárnu. Rodinné zázemí a umožnění toho, aby se člověk projevil a sám vykrystalizoval, mi přijde jako hlavní předpoklad pro to, aby byl dotyčný psychicky v pohodě.