Práce obchoďáka mu přestala dávat smysl. Rozhodl se vychovat divoké husy a létat s nimi na rogale
Jan Bednařík alias Husopas si splnil dlouholetý sen: opustit na rok komerční zaměstnání, žít s divokými husami a natočit o tom neobvyklý film.
Po rozlehlé louce uprostřed Českého ráje se prochází statný muž a za ním se v řadě kolébá osm odrůstajících housat. Vyrazili na procházku se svým náhradním „tátou“ a cvičí se v poznávání světa. Odpoledne se pak budou učit nebát se rogala nebo motoru auta. To celé není náhodný výjev odpolední venkovské kratochvíle, ale roční projekt odvážného dobrodruha, kterého přestala bavit práce v kanceláři a právě si plní svůj velký sen.
Horský vůdce Jan Bednařík se rozhodl „vypiplat“ od vejce do dospělosti své vlastní hejno divokých hus, prožít s nimi první rok života, s rogalem vedle nich odstartovat na jih a pak se zase vrátit domů. Pro svůj plán se roky inspiroval v knihách i dokumentech, ale rozhodující chvíle přišla tehdy, kdy by se logicky nabízelo spíš couvnout než se na nejistou cestu pustit: měl již několik let dobře placenou práci v obchodním oddělení české firmy s outdoorovým oblečením a doma tři malé syny.
„Seděl jsem v kanceláři, jezdil na schůzky a telefonoval. Můj čas se rozpadl na vydělávání peněz a pár týdnů dovolené,“ vzpomíná na svou práci s tím, že i přes skvělé podmínky a přátelské lidi se potýkal s únavou, nemožností být s dětmi přes den a rostoucím pocitem prázdnoty. „Moje touha po dobrodružství s husami byla čím dál silnější. Říkal jsem si: teď, nebo nikdy,“ popisuje.
Měl načtené podobné příběhy a nastudované vědecké studie o životě divokých hus. „Nejvíc mě inspiroval film Father Goose o Kanaďanu Billu Lishmanovi, který právě tyto ptáky vychoval a doletěl s nimi na rogale na jih. Nemohl jsem ho pustit z hlavy. Zbýval poslední krok: říct o svém skvělém plánu manželce,“ dodává s úsměvem. Naštěstí souhlasila.
Aby mohl začít, bylo potřeba z nápadu vytvořit reálný projekt — včetně financí, techniky a týmu. „Měl jsem obrovské štěstí a našel podporu u mecenáše Františka Vrabela. Neviděl ve mně blázna a záměr mu dával smysl. Mohl jsem si díky němu dovolit věnovat se projektu celý rok, k tomu jsem měl k dispozici skvělého kameramana a techniku,“ říká Bednařík o momentu, kdy vznikl i název celého projektu: Husopas.
V ZOO Dvůr Králové získal dvanáct nevylíhlých vajec a zapojil se tak do dlouhodobého výzkumného projektu, který sleduje soužití člověka s divokými zvířaty. A proč právě divoké husy? „Jsou výjimečné. Mimořádně inteligentní, sociální, s pevnými vazbami. Etolog Konrad Lorenz je považoval za klíč k pochopení lidského chování — a já jsem to chtěl zažít na vlastní kůži,“ vysvětluje.
Chci lidem předat to, co jsem od hus dostal: vrátily mě z životního bezvědomí do přítomnosti.
Doma v obyčejném inkubátoru za 1 500 korun hlídal teplotu i vlhkost — simuloval tak například okamžik, kdy husa na půl hodiny opustí hnízdo a vrací se mokrá. „Poslední týden před vylíhnutím už se mnou vejce doslova komunikovala. Když jsem promluvil, pípala a vrtěla se. Už tehdy jsme měli navázané spojení,“ říká.
Nakonec se z nich vylíhlo osm housat, která pojmenoval po hvězdách: Sirius, Polárka, nebo třeba Orion. Na začátku mu v jejich rozlišení pomáhaly barevné nitky, později od sebe Bednařík jednotlivé husy poznával podle držení těla, tempa chůze a povahy. Trénink probíhal postupně. „Od nastupování do auta, přes zvykání na zvuk motoru, vodu, krajinu… až po pomalu letící rogalo. Každý den trochu, aby je to bavilo a aby se nebály,“ vypráví. Od prvních dní ho „v akci“ natáčel kameraman Jan Šimánek. „Od začátku jsme si dávali záležet, aby do vznikajícího dokumentu bylo zaznamenáno všechno podstatné ze života mého hejna. Honza s námi nemohl být 24 hodin denně, ale přesto se povedlo, že žádný zlomový moment nám na snímcích nechybí,“ vysvětluje Bednařík.
Postupně pochopil, jak moc husy čtou lidskou přítomnost, jak vnímají pozornost člověka. „Jednou jsem například opravoval motor. Byl jsem fyzicky u nich, ale neměl na ně čas. Dva dny pak nechtěly k rogalu a nezvládaly ani to, co předtím uměly. Došlo mi, jak moc mou pozornost potřebují, aby se vyvíjely. Že není důležitý program, ale moje skutečná přítomnost. Je to jedna z věcí, které jsem si od nich vzal i do otcovství,“ říká.
Aby mohl s husami létat a časem i odletět na jih, nechal si Jan Bednařík postavit speciální rogalo. Bohužel se ukázalo, že je na mladé husy příliš rychlé. Bednařík proto riskoval lety na hraně pádové rychlosti 60 kilometrů za hodinu, pár metrů nad zemí. „Šlo to. Dělali jsme malé okruhy a cítil jsem, že to dáme,“ vzpomíná.
Seděl jsem v kanceláři, jezdil na schůzky a telefonoval. Můj čas se rozpadl na vydělávání peněz a pár týdnů dovolené.
Po týdnu tréninku ale přišla vážná chyba v zatáčce. Bednařík spadl a zlomil si tři obratle. „Bylo mi jasné, že projekt je u konce, že to musím vzdát. Ležel jsem vedle voliéry, najednou měl na husy ještě víc času než dřív a zároveň mi bylo líto, že se spolu do té velké dálky nepodíváme,“ říká.
Po uzdravení zkusil ještě najmout náhradní piloty — tři špičkové rogalisty včetně jednoho mistra světa. „Husy poznaly, že to nejsem já, i když piloti měli stejné oblečení i kuklu,“ vysvětluje. Pomohlo až to, že je jednou odstartoval sám, ony pochopily, že mají držet „šipku“ vedle jeho stroje a byly ochotné se na chvíli připojit k vedlejšímu rogalu. Po pár kilometrech se zase vrátily. Tak to pokračovalo pár dní. Krátké lekce v šipce jim ale stačily k tomu, aby byly na velkou cestu připravené, i když bez „svého“ lidského otce.
„Pochopily, že je jejich čas. Když se pak u nás nad Českým rájem objevilo rozsáhlé divoké hejno, čtyři z mých hus se k němu připojily,“ vzpomíná Bednařík. Zbylé čtyři pak s pomocí zkušeného sokolníka odvezl na Moravu a vypustil do velkého hejna u Novomlýnských nádrží.
Celý rok pak Jan Bednařík čekal, jestli se jeho husy vrátí. „Chvíli jsem doufal, chvíli myšlenku zavrhoval,“ vzpomíná. O rok později přišel moment, v který věřil. Na rybníku blízko jeho domova opět přistálo velké hejno divokých hus. „Šel jsem k němu. Desítky ptáků se zvedly, jen čtyři zůstali sedět. Zpíval jsem jim písničku, kterou ode mě znali, a došel k nim na pár metrů. Husy vzlétly, dvakrát nade mnou zakroužily stejně jako dřív, když se vracely z výletu. Pak se připojily zpátky k hejnu,“ vypráví Bednařík a věří, že to byly právě jeho husy.
Otázka, co s natočeným filmovým materiálem, v tu chvíli zatím neměla odpověď, navíc autorská práva patřila Františku Vrabelovi. Zlom přišel v období, když Bednaříkův tchán trávil závěr života v hospici. „Volali jsme si, povídali a já jsem mu vyprávěl o husách,“ vzpomíná Bednařík.
Tchán byl nadšený a přemluvil ho, aby k nim stejný příběh přijel vyprávět i dalším lidem. „Lékařka mě varovala, že déle než čtvrt hodiny neudrží klienti pozornost. Nakonec mě i po hodině prosili, ať pokračuju. To mě dojalo,“ říká o momentu, kdy se rozhodl, že si půjčí peníze, práva za přátelskou cenu odkoupí a snímek nechá sestříhat.
„Bylo mi jasné, že to bude stát stovky hodin profesionální práce, ale měl jsem vizi – abych ten příběh od příštího roku mohl vozit přesně tam, kde dává největší smysl,“ vysvětluje, proč se na dokončení projektu rozhodl uspořádat sbírku na české crowfundingové platformě Wakawai. Z vybraných prostředků chce vytvořit velkoformátovou projekci s vyprávěním a pořídit i speciální mobilní techniku pro hospice – velký obraz, špičkový zvuk a aktivní sluchátka, aby dobře slyšeli i lidé se zhoršeným sluchem. Zároveň plánuje školní verzi snímku.
Na živobytí si mezitím vydělává provázením po horách nebo výškovými pracemi, po večerech stříhá. „Nejde o mě. Chci lidem předat to, co jsem od hus dostal: vrátily mě z životního bezvědomí do přítomnosti a jejich příběh se lidí dotýká. Není den, abych si na ně nevzpomněl. Protože být Husopas patří mezi to nejlepší, čím jsem kdy byl,“ říká na závěr.
