Narodil se ve Štrasburku, v průběhu života ale prošel mnoha světovými metropolemi, jako jsou New York, Dallas, Londýn, Vídeň, Paříž a také Praha. Emmanuel Villaume měl totiž od dětství jasno v tom, že ho nejvíce naplňuje hudba a že se vydá právě tímto kariérním směrem. Už v 21 letech byl jmenován dramaturgem Rýnské národní opery ve Štrasburku a od roku 2013 působí jako hudební ředitel Opery v Dallasu, v posledních osmi letech ale také významně ovlivňuje českou kulturní scénu v roli šéfdirigenta a hudebního ředitele PKF — Prague Philharmonia.

Milovníci klasické hudby, kteří někdy měli tu čest zavítat na koncert pod taktovkou Emmanuela Villauma, dobře vědí, jakou energií francouzský dirigent hýří. Při jeho dirigování je tak zážitek z koncertu vždy maximálně audiovizuální, jelikož Villaume nemá bohatý jen svůj hudební repertoár, ale také ten pohybový. Celému orchestru dokáže předat svou vitalitu, která se následně propisuje do skladby, již zrovna hrají.

S PKF — Prague Philharmonia, která v příštím roce oslaví třicet let od svého založení, Villaume poprvé spolupracoval už před patnácti lety a sám říká, že s orchestrem od začátku souzněl. Po dalších společných projektech se na něj vedení orchestru obrátilo s nabídkou na post šéfdirigenta, nad kterou příliš dlouho neváhal.

„PKF — Prague Philharmonia má k hudbě velmi velkorysý přístup, navíc se mi vždy líbil komorní ráz orchestru. Nehledě na to, pokolikáté spolu hrajeme, je to pro mě vždy velmi intenzivní zážitek. A myslím, že jsme společně vyrostli – rozhodně už dnes nejsem stejný dirigent, kterým jsem byl v nultých letech, stejně jako pražský orchestr není stejný. Což je dobře,“ říká Emmanuel Villaume v rozhovoru pro CzechCrunch.

Co vás přivedlo do světa klasické hudby? Jaký byl pro vás prvotní impuls?
Moji rodiče nejsou muzikanti. Můj otec byl architekt, působil jako urbanista ve Štrasburku a moje matka studovala malbu. Ale už jako dítě jsem zpíval ve sboru ve štrasburské katedrále, takže jsem měl kontakt s hudbou ve velmi raném věku. Ještě dnes si živě pamatuji, jaký jsem měl pocit, když jsem poprvé vstoupil na pódium. Cítil jsem, že právě tam jsem doma, byla to pro mě láska na první pohled – tedy přesněji řečeno poslech. Všechny ty emoce, které jsem v sobě měl, celý jejich vesmír, který celé roky bublal pod povrchem, tam najednou získaly význam, najednou jsem se mohl jasně vyjádřit, což byl pro mě šok a zároveň zjevení. Rodiče ale chtěli, abych se věnoval klasickým studiím, takže jsem později začal studovat filosofii a literaturu v Paříži. Nakonec jsem ale přesedlal na konzervatoř ve Štrasburku a začal kariéru profesionálního hudebníka.

Co přesně pro vás role dirigenta znamená?
Doufám, že mě nedefinuje jen role dirigenta. Raději sám o sobě smýšlím jako o muzikantovi a umělci. Hudba je pro mě prostředek pro pochopení života, dokážeme totiž na něj díky ní nahlédnout jako na celek: v celé jeho vitalitě, bohatství, pochybnostech, nadějích a otázkách, které si klademe. Mně osobně zároveň hudba pomohla udělat si v životě pořádek a najít smysl v určitých jeho oblastech. Je naprosto zásadní pro mou emocionální a mentální hygienu, protože jejím prostřednictvím mohu vyjádřit extrémní emoce, pozitivní i negativní. Myslím, že s něčím takovým se ztotožňuje i publikum, které chodí na koncerty. Právě ty sdílené emoce k němu hlasitě promlouvají.

Když zmiňujete lidi, kteří na koncerty chodí, napadá mě, jestli vnímáte rozdíly mezi publikem řekněme například v Praze, v New Yorku a dalších městech?
Ano, mezi publikem v jednotlivých městech jsou ohromné rozdíly. Řekl bych, že evropské publikum je o něco sofistikovanější než to americké. Ale třeba New York je výjimka, tam je možná vůbec nejkultivovanější publikum na světě. Když lidé v Texasu začnou pískat, je to dobré, kdyby se něco takového stalo ve Vídni, tak to vážně dobré není. Když vám publikum v Praze začne tleskat vestoje, odvedli jste výjimečně dobrou práci, protože něco takového se tady stává jednou za sezónu. Zato v USA se lidé zvedají k potlesku s posledním akordem.

A co hudebníci? Jak se liší jejich nátura v závislosti na kulturním zázemí, z něhož pocházejí?
S těmi je to úplně stejné. A neliší se to jen kontinent od kontinentu, ale město od města. Jinak vnímají jednotlivá díla, mají jinou disciplínu a pozornost upínají na jiné záležitosti. Naší misí je ale především napojit se společně na publikum. Takže v některém městě musíme udělat něco, k čemu bychom se jinde neuchýlili. Vždy musíme dobře porozumět danému místu, kde zrovna vystupujeme, jeho potřebám a touhám, jinak bychom vystupovali v prázdných sálech. Osobně ale miluji pohybovat se napříč různými kulturami, nedokážu si představit žít jen na jednom kontinentu.

Jak tento neustálý kontakt s jinými kulturami vytvaroval váš přístup k práci s orchestrem?
Na počátku kariéry jsem pracoval spíše v USA než v Evropě, teď je to naopak. V Americe jsem si osvojil především smysl pro týmovou práci a také něco, čemu se jako Evropané někdy posmíváme – pozitivní přístup. Na mě osobně má totiž velmi dobrý vliv. Během let jsem ale přišel především na to, že ať už se nacházíte kdekoliv, zásadní je vaše spojení s hudbou. Když je autentické, můžete dostat spolupráci s jakýmkoliv orchestrem skutečně daleko. Hudba je totiž univerzální jazyk, díky kterému si porozumíte, i když pocházíte z jiného kulturního, politického či sociálního zázemí.

Jaká hudba je vám jako umělci bližší? Užíváte si spíše klasická díla nebo avantgardní či moderní kusy?
Jako dirigent se snažím mít opravdu rozsáhlý repertoár. Nemyslím si, že dobrý dirigent nebo muzikant se může specializovat jen na jeden styl – například jen na současnou hudbu, francouzský romantismus nebo baroko. Čím víc stylů totiž ovládáte, tím se rozšiřují vaše technické dovednosti. Ve svém repertoáru se tak zaměřuji jak na Bacha a Vivaldiho, tak na Beethovena, Mahlera, Brahmse, Dvořáka i na současnou hudbu. Když totiž proniknete do hudebního génia těchto tvůrců, získáte velmi cenné zkušenosti, na základě kterých se můžete vyrovnávat s pozdějšími díly. Oba vesmíry se vzájemně doplňují. Stejné je to například s operou a symfonií. Potřebujete si osahat obě oblasti, abyste pak mohli těžit z každé z nich. Navíc se moc rád učím nový repertoár, je to pokaždé velmi vzrušující.

Od roku 2015 působíte jako šéfdirigent a hudební ředitel PKF — Prague Philharmonia. Jak jste se během té doby jako dirigent změnil?
V první řadě jsem byl mladší, kdo by to byl řekl. Ale dříve jsem se více zabýval dramatickými a poetickými aspekty hudby, méně pak jejími technickými aspekty. V průběhu let jsem se ale začal mnohem více zajímat právě o ně. Doufám však, že jsem stále nepřišel o ten zájem o emoce, spiritualitu a dramatičnost. Ale řekl bych, že jsem dnes mnohem sofistikovanější muzikant, což mi paradoxně umožňuje mít větší volnost.

A jak se pod vaším vedením změnil pražský orchestr?
Pražská komorní filharmonie je v českém prostředí velmi unikátní. Je to totiž soukromý orchestr, nestátní nezisková organizace. Částečně je financována městem Prahou, která nás společně s ministerstvem kultury podporuje. Ale více než jiné orchestry v Praze závisíme na soukromém financování a na klasickém prodeji lístků. Takové fungování orchestru je samozřejmě ohromná výzva. Nemůžeme si totiž dovolit chyby. Řekl bych, že v průběhu posledních let získalo privátní financování v našem případě na větším významu, protože příjmy z koncertních turné a nahrávek nejsou tak výrazné jako před deseti lety. Myslím, že ale i díky tomu si orchestr zachoval svou neuvěřitelnou virtuozitu a velkorysý přístup k hudbě. Jeho energie a nadšení se nezměnily, ale jsou zralejší. Myslím si, že je to tak i v mém případě. A zároveň doufám, že ta zralost se ještě nezměnila v cynismus, což je dobrá zpráva.

Jak přistupujete k české hudební tradici, která je v případě naší země velmi bohatá?
Je to velmi choulostivá záležitost, což platí ale pro každou zemi. Když do Francie přijede zahraniční dirigent a začne dirigovat Ravela nebo Bizeta, dělá všechno špatně. Nic neumí, nepromlouvá tím správným hudebním jazykem, takže by se francouzských děl neměl ani dotknout. Od začátku svého působení v PKF Prague — Philharmonia jsem si tak dával velký pozor, abych se příliš nepřibližoval českému repertoáru. Teď už jsem si dostatečně jistý, jelikož se dobře známe, a tak se začínáme více zaměřovat na českou hudbu. Je to ale také trochu z nutnosti, protože když děláte turné mimo Českou republiku, musíte hrát český repertoár, abyste orchestr prodali.

Podle programu na nastávající sezónu jste se ale na Česko zaměřili také na domácí půdě?
Ano, pro rok 2024 dáváme velký důraz na českou hudbu. Je to tradice, protože každá dekáda, která končí čtyřkou, se nese ve znamení výročí narození nebo úmrtí významných českých skladatelů. Všechny české instituce se tak zaměřují na český repertoár, tudíž se tomu nedá vyhnout. Přijde mi, že někdy je to výmluva pro tvůrce programů, kterým docházejí nápady. Proto se snažíme mít k českému programu trochu jiný přístup. Zaměříme se na méně známá díla a také na skladatele, kteří českou tvorbu ovlivnili.

Můžete některé tvůrce vyjmenovat?
Tak například Josef Suk, což je skladatel, kterého mám velmi rád. Byl to Dvořákův student, který se dokonce oženil s jeho dcerou. Dále třeba Jan Václav Hugo Voříšek, který není tolik známý, Václav Pichl, Bohuslav Martinů, Vítězslava Kaprálová a z těch současnějších například Iša Krejčí. Společně s orchestrem jsme také hráli Dvořákovu devátou Novosvětskou symfonii, která se v posledních letech hrála stále v tom stejném tempu. Jako kdyby v Česku panoval nějaký konsenzus, který nesmí nikdo porušit. No, a já se k tomu odhodlal, protože jsem si poslechnul staré nahrávky Dvořákovy deváté, které se hrály v jiném tempu a pro mě jsou stejně nosné, někdy dokonce mnohem zajímavější, než jak hlásá současná tradice. Tradice je samozřejmě velmi důležitá, ale když ji nezpochybňujeme, dopouštíme se velkých omylů.

Na závěr mě ještě napadá, v jaké koncertní síni se vám nejlépe hraje z hlediska akustiky?
Skvělá je koncertní síň Concertgebouw v Amsterdamu, Symphony Hall v Bostonu, Berlínská filharmonie nebo newyorská Carnegie Hall. Ale musím říct, že po svých zkušenostech bych dal na stejnou úroveň i pražské Rudolfinum. Je to hodně výjimečná síň, velmi vřelá, intimní, ale přesto je zde zvuk neuvěřitelně čistý. Nemá totiž tak pravidelný tvar a sloupy, které se v ní nacházejí, přirozeně rozbíjí zvukové vlny. Odborníci na akustiku by řekli, že je to věda. My věříme, že je to umění, takže nikdy nevíte, jaký bude v síni zvuk, když ji stavíte. A nikdy nevíte, proč zní koncert v dané síni tak dobře. Právě Rudolfinum je toho skvělým příkladem, tam je to čirá magie.