Moderní technologie a pokrok medicíny nám umožňují chápat fungování našeho těla v daleko větší míře, než tomu bylo kdy dřív. Spolu s tím ovšem vzniká i větší tlak na dodržování tabulkových norem a s nimi spojené výkonnosti a zdraví těla. Pro mnohé se každodenní měření ušlých kroků, litrů vypité vody i správného dýchání stalo honbou za zdánlivým naplněním rovnováhy těla i mysli a snahou splnit cíle na chytrých hodinkách, aniž by přitom naslouchali skutečným potřebám svého těla. A tabulkovým normám neunikl ani spánek.

Pro spánek bylo medicínou vymezeno osm zdravých a nepřetržitých prospaných hodin v kuse. Otázka však zní: Je vytváření podobných šablon a jejich naplňování pro naše tělo skutečně tím nejlepším přístupem? Jak vyplývá ze studií dobových materiálu z časů, kdy večerku na mobilním telefonu nahrazoval ponocný a čas nebyl přísně hlídanou veličinou, tehdejší spánkové normy se od těch dnes doporučovaných mnohdy lišily.

Abychom co nejlépe pochopili proměny spánkových návyků v čase a prostoru, oslovili jsme medicínskou a sociokulturní antropoložku Lenku Medvecovou Tinkovou, která se specializuje na výzkum spánku s důrazem na spánek v rodinách a různorodé přístupy k dětskému spánku napříč kulturami.

Ta připomíná, že oněch osm hodin spánku je relativně nedávno vytvořený konstrukt západní medicíny. V jiných koutech světa dodnes spánkové návyky spíše než doporučení lékařů ovlivňují například podnebí, styl práce či význam, který mu lidé v dané komunitě přikládají.

„V některých zemích pořád funguje odpolední siesta a spánek je spíše dvoufázový nebo polyfázický v několika úsecích. Někde lidé v noci chodí na návštěvy, někde spí jen v komunitě dalších lidí, jinde je zase zvykem uložit hosta do místnosti s hostitelem jako projev úcty. A v určitých částech Mexika lidé stále spí v houpacích sítích, a když mají spát v postelích, stěžují si na bolest zad,“ vyjmenovává rozmanitost spánkových návyků ve světě Medvecová s tím, že jinak tomu nebylo ani v minulosti.

Půlnoční bdění

Obraz spánkových návyků začíná nabírat na obrysech až s postupným rozvojem lidské kultury. Jak spali naši pravěcí předci, se tak dnes můžeme jen dohadovat. První uchopitelné zmínky o spánkových praktikách se začínají objevovat až ve středověku a novověku.

Právě ze záznamů z těchto historických úseků poskládal Roger Ekirch, americký profesor historie zaměřující se na dějinné proměny spánku, mozaiku z dnešního západního pohledu neobvyklého spánkového návyku, který ve své studii nazval dvoufázovým spánkem. Protože se jednalo o noční spánek přerušovaný několikahodinovou bdělostí.

Zmínky o této formě spánku Ekirch objevil například v díle Beware the Cat od Williama Baldwina, který je považovaný za první román psaný v anglickém jazyce. Svědectví o tomto návyku mu však poskytly i nejrůznější divadelní hry, soudní výpovědi, lékařské záznamy, učebnice, dopisy, deníky či novinové články. A zmínku o něm měl dokonce nalézt i ve starověkém eposu Odyssea.

Na seně či lavici

Pro lepší pochopení tohoto návyku je potřeba navštívit běžnou středověkou ložnici. Zapomeňte na soukromou místnost s postelí a prachovými peřinami. Standardem byl spánek ve světnici či maštali na dřevěných lavicích či slaměném lůžku.

„Čeští historici Lenderová, Jiránek a Macková uvádí, že lidem na spánek stačila jedna společná místnost, nejčastěji kuchyň. Luxus samostatné místnosti vyhrazené pro spánek si mohli dovolit jen aristokraté, ale běžnou „výbavou“ domácností nebyl často až do 19. století. Na venkově byl sociální neboli společný spánek v jedné místnosti běžný ještě ve 20. století. Chyběl i obývací pokoj, a tak se v kuchyni vařilo, oslavovalo, četlo, psalo, pracovalo i spalo,“ vysvětluje Medvecová.

Toto „společenské“ spaní označuje za jeden z možných důvodů, proč byl spánek dříve daleko fragmentovanější než dnes. Spaní v jedné místnosti spolu s několika sourozenci, rodiči a často i rodiči rodičů rozhodně nenahrávalo ničím nerušenému odpočinku v tichu a klidu tak, jak jej známe dnes.

Spíš?

Právě fragmentování spánku se stalo objektem Ekirchova pátrání ve výše zmíněných dokumentech. Z nich vyčetl, že dříve bylo běžné spánek v noci přerušovat okolo jedenácté hodiny večerní, kdy se lidé samovolně probouzeli a následných několik hodin věnovali nejrůznějším činnostem.

Za dvě až tři hodiny, které během noci strávili vzhůru, se toho dalo stihnout mnoho. Podle Ekirchových zjištění byl tento čas využíván k péči o domácí zvířata, ženy například vyšívaly či tkaly, jeden ze záznamů dokonce přináší svědectví o muži, který během nočního bdění uvařil várku piva. Noční bdění mělo ale význam i pro duchovní život a samozřejmě socializaci. Druhá fáze spánku přicházela obvykle okolo druhé hodiny v noci a trvala většinou až do rána.

Revoluční změny

Zásadní zlom v evropských spánkových návycích nastal s příchodem industrializace a elektřiny. Ekirch datuje počátek konce návyku dvoufázového spánku do 18. století. Jedny z posledních záznamů o přerušované formě spánku sice nalezl ještě na počátku minulého století, v této době se však již jednalo spíše o výstřední návyk jedinců než o plošnou normu platnou v mnoha domácnostech.

„Průmyslová revoluce přinesla tlak na časový harmonogram těla, práce, spánku a odpočinku. Najednou bylo důležité vtěsnat spánek do určitého vymezeného časového rozmezí, aby lidé mohli využít co nejvíce ze dne na práci,“ vysvětluje Medvecová.

V tomto období podle ní nastaly dvě velké změny. Spánek se stal intimní záležitostí a změnilo se i vnímání času. To se již neřídilo ročním obdobím, ale čas začala určovat čísla a pracovní doba. „Důvodem nebyla jen průmyslová revoluce, ale také postupný rozvoj vědy, techniky a medicíny,“ dodává Medvecová.

Příchod elektrického osvětlení umožnil trávit delší dobu pracovními činnostmi, prodloužily se doby směn v továrnách, na druhou stranu však bylo více času i na zábavu, četbu a vzdělávání. Rapidně se začal měnit životní styl osob žijících ve městech, později i obyvatel venkova.

Na dvoufázový spánek se téměř zapomnělo. To, že se o něm nedochovalo mnoho záznamů, má podle Medvecové hned několik příčin. Tou první je aura tajemna a mysticismu, kterou byl spánek opředen. Dřívější umělci, myslitelé a filozofové spánek zobrazovali především v metaforách se zaměřením na mytologická spojení a významy a nikdo nevěnoval příliš pozornosti výkladu samotné formy spánku.

Dvoufázový spánek navíc nebyl normou v každém prostředí. Medvecová zde připomíná, že bádání po historii spánku je prozatím na začátku a není vyloučeno, že se v budoucnu objeví další spánkové návyky, které se budou značně vzdalovat od současných norem. „Věda se začala naplno zabývat spánkem a jeho průběhem až ve 20. století, pořád se dozvídáme nové a nové informace,“ vysvětluje Medvecová.

Proměna spánkových návyků pokračuje

Ve 20. století se o spánek začala ve velkém zajímat právě západní medicína, která přispěla k vytvoření určitých norem spojených se spánkem a doporučeným počtem naspaných hodin. Větší zájem o spánek navíc dal impulz ke zrodu nového byznysu.

„V současnosti, hlavně v západních zemích, naleznete speciální matrace, polštáře, svítidla, mobilní aplikace či audioknihy, které vám mají zaručit nerušený osmihodinový odpočinek. Ale můžete si také zaplatit spánkového kouče či online program, vše s cílem vtěsnat spánek do společenské normy a pravidelného režimu,“ vysvětluje Medvecová.

Prostřednictvím technologií a nastavených norem se tak každý může stát výzkumníkem vlastního spánku. Jak ovšem Medvecová upozorňuje, technologie jsou zároveň příčinou, proč spánek řady osob nedosahuje potřebných kvalit. Přehršel umělého osvětlení, potlačování pocitů únavy kávou a jinými prostředky či naopak podpora spánku umělými dávkami melatoninu a dalšími vlivy jsou podle ní nové výzvy, kterým musí obyvatelé rozvinutých částí světa čelit. „Roste procento lidí trpících na insomnii, tedy nespavost a další spánkové poruchy,“ připomíná Medvecová.

Zároveň však dodává, že je otázkou, do jaké míry je stres z dlouhého usínání a přerušovaného spánku výsledkem našich očekávání od přesné jednotné šablony pro lidský spánek, kterou jsme si za poslední desetiletí v některých zemích vytvořili. A do jaké míry je výsledkem změny životního stylu narušujícího náš individuální biorytmus.

Je dvoufázový spánek řešením?

Díky hlubšímu studiu vědci jako Ekirch odkrývají zcela nové přístupy ke spánku a vyvolávají otázku, zda bychom se neměli ve spánkových návycích vrátit ke kořenům. Je těmito kořeny ovšem skutečně dvoufázový spánek?

Spánkový vědec Jerome Siegel provedl výzkum ve třech lovecko-sběračských komunitách v Tanzánii, Namibii a Bolívii, jejichž styl života připomíná životní styl lidí před industrializací. „V jeho výzkumu se nepotvrdil dvoufázový spánek, ale zajímavé bylo, že tamní lidé nejčastěji spali kolem šesti hodin, což je méně, než se v západních zemích doporučuje jako zdravá norma,“ říká Medvecová.

Zároveň však upozorňuje na výzkum Davida Samsona, který pozoroval spánkové návyky skupiny osob na Madagaskaru, která též neměla přístup k elektřině. Kromě toho, že tito lidé spali v noci okolo šesti hodin a dopřávali si jednu hodinovou pauzu na spánek během dne, se u nich potvrdily rysy dvoufázového spánku. „Mezi zajímavé zjištění patří i to, že jejich cirkadiánní rytmus byl mnohem stabilnější ve srovnání s údaji lidí ze západních zemí, což může být právě absencí elektroniky,“ dodává Medvecová.

Přesto připomíná, že rozhodně nelze jasně definovat, zda je právě takový spánkový návyk tím správným. „Spánek člověka nelze vtěsnat do jedné šablony. Spíše než tlak na výkon a přesný počet prospaných hodin bychom se měli soustředit na podporu pohybu a přidávání sezónních lokálních potravin do našeho jídelníčku. A také věnovat čas určité psychohygieně v podobě pravidelného technologického detoxu. Naučili jsme se žít s vymoženostmi doby a teď se musíme naučit je korigovat pro svůj prospěch a zdraví,“ uzavírá Medvecová.