Tim Voors má v nohách rozhodně už víc než tisíc mil. A i když jeho fyzické stopy déšť a vítr dávno smyl, všechny ostatní si s sebou tento dvaapadesátiletý dálkový chodec z Nizozemska nese dál. „Samozřejmě, že to bolí, ale neustále cítíte, že chcete víc. Váš život se smrskne na velice jednoduchou rutinu, která vám dá neuvěřitelnou svobodu. A to je velice návykové,“ říká pro CzechCrunch muž, který se velkým trailům věnuje posledních zhruba deset let a pomalu se jimi prý už začíná i živit – mimo jiné díky poutavým knihám, které o nich píše. Jedna z těch posledních nedávno vyšla i v češtině a je o jeho pouti po jedné z nejmladších cest světa, stezce Te Araroa napříč Novým Zélandem.

Doma je v Amsterdamu, kdykoliv to ale jde, rád vyrazí na túru aspoň po okolí. To ostatně doporučuje každému, kdo by s velkými trasami rád začal – prostě si sbalte batoh, vezměte si pár dní volna a jděte. V rodině Tima Voorse, který dlouhá léta pracoval v reklamě a s manželkou vedou ještě dva penziony, to tak dělají už dlouho, s „drobnou“ výjimkou toho, že on i jeho žena si občas vezmou volno o něco delší a vyrazí i na delší trail. Ovšem zatímco Timova žena prý opakovaně chodí do galicijské Compostely – však také správná svatojakubská cesta začíná na každém prahu –, její muž se vydává ještě dál.

Přešel tak už Pacifickou hřebenovku i Stezku kontinentálního rozvodí, buddhistickou cestu po japonském ostrově Šikoku, ale i mnoho kratších cest, jako třeba portugalskou Rybářskou stezku a další. O svých zážitcích píše, na kontě má už pět knih a na šesté právě pracuje. S čtivou lehkostí v nich popisuje nejen to, co vidí a koho potká, ale třeba i to, jak moc smrdí, kde všude narazil na krysy nebo jak vypadají puchýře na jeho nohou. Celosvětově se jich mělo prodat přes 100 tisíc a kromě psaní vede třeba i kurzy kreslení.

„Je to, jako když se poprvé rozjedete na kole. Najednou máte pocit, že zvládnete všechno,“ říká Voors o zdolávání velkých délek v rozhovoru o jeho knize Nesamota, která vyšla před létem v češtině a v níž zachycuje svou pouť novozélandskou stezkou Te Araroa. To v maorštině znamená dlouhá cesta a jde o trasu, která oficiálně vznikla teprve v roce 2011, měří lehce přes tři tisíce kilometrů a ročně ji podle organizace, která ji spravuje, projdou zhruba dvě tisícovky lidí.

Co právě teď děláte, chystáte se někam?
Teď ne, momentálně píšu knihu o treku v Japonsku.

Vaše kniha o Pacifické hřebenovce je jednoduše o chození, takový sympatický deník se spoustou fotek a vašich kreseb, a Nesamota je stejná. Bude i ta nová?
Bude, vždycky vlastně píšu o tom, že jdu z bodu A do bodu B. O věcech, které mi při tom běží hlavou, a o lidech, které tam potkávám.

Pojďme si popovídat o treku, který v Nesamotě popisujete, tedy o Novém Zélandu. Vyrazil jste rok poté, co jste se vrátil z hřebenovky. Co vás tam táhlo?
Popravdě jsem nevydržel doma, cítil jsem, že potřebuju ještě na další cestu, že ten zážitek není kompletní. Na hřebenovce jsem totiž úplně propadl životnímu stylu, který k trekům patří… Je to zvláštní, ale tyhle pochody vůbec nejsou o chůzi. A nejde ani o přírodu. Jde o lidi, které potkáváte a kteří jsou stejně naladění jako vy. Tvoříte s nimi něco jako kmen a to mi hrozně chybělo.

Jak to myslíte, kmen?
Nejsou to vaši přátelé ani známí, a přesto to jsou lidi, se kterými máte hodně společného. Vzniká mezi vámi zvláštní důvěra. Díky tomu vím, že pokud pojedu na Nový Zéland nebo kamkoliv jinam, potkám na trailu pořád stejně smýšlející lidi. Je to o sounáležitosti, prostě kmen.

A dokážete ho – ten kmen – nějak definovat? Co máte společného?
Prvně to, že jde o úplně obyčejné lidi, jako jsem já nebo vy. Nemají patent na rozum, často ani kdovíjakou fyzičku, ale rozhodli se něco udělat a jdou si za tím. Jsou pozitivní a připraveni na dobrodružství, má to ohromný náboj. Proto jsem jel, ne pro chůzi jako takovou, ta samozřejmě bolí a zažíváte nejrůznější nepohodlí.

Takže vlastně proto, že vás to vytrhne z vašeho běžného života…
Je to tak. Život na treku je velice jednoduchý, což je velké lákadlo. Tady v Evropě je naopak dost roztříštěný, máte práci, rodinu, přátele, sport a všechno ostatní, nevíte, na co myslet dřív… Jsem samozřejmě velice rád za to, že žiju, kde žiju, někdy je to ale vysilující a treky mě dokážou nabít. Jen chodíte a spíte, chodíte a spíte… Pamatujete si na své první kolo?

Pamatuji, bylo žluté a říkala jsem mu Kitt, podle auta z Knight Ridera.
Vidíte, o to mi jde. Když se naučíte jezdit na kole, tak je to velmi silný zážitek, který ve vás zůstane. Najednou můžete jet, kamkoli chcete, máte rychlost, sílu, jste svobodná. A ve mně podobný pocit vyvolávají dlouhé treky. Je to návykové, neustále chcete víc.

Byl trek po Novém Zélandu výrazně jiný než vaše jiné cesty?
Nikdy předtím jsem tam nebyl, takže už jen proto byl pro mě velice exotický. V hlavě jsem měl neustále Pána prstenů, rozlehlost a divokost a zároveň jsem si připadal jako v Anglii těsně před válkou, přišlo mi totiž, jako by se tam mimo velká města zastavil čas. Lidé nikam nespěchali, klidně mi jen tak nabídli kafe. Vypadali jako Evropané, jezdili ve stejných autech, ale všechno se to odehrávalo mezi palmami a jinými tropickými rostlinami, celkově to byla velmi zvláštní kombinace.

Prvních pár týdnů jsem byl ale trochu zmatený, protože země, kterou jsme procházeli, byla sice velmi různorodá, ale bylo to hlavně pole, pak les, pole, les. Říkal jsem si, kde je ta nekonečná divočina? Myslím, že jsem měl v hlavě stále Ameriku, která je tak velká a krásná… a tohle bylo jiné. Musel jsem se trochu přeprogramovat, abych to nesrovnával a přijímal tak, jak to bylo. A nakonec mě spíš překvapila laskavost lidí než příroda.

Takže hřebenovka byla podle vás lepší?
Pacifická hřebenovka je jako Big Mac menu, má prostě všechno – poušť, hory, sníh, vodu. Ale není to tak, že by byl jeden trail lepší. Každý je jiný. A vnímat to tak se naučíte, právě když hodně chodíte. Nejprve porovnáváte, pak si ale uvědomíte, že s tím musíte přestat, protože jinak se zblázníte. Jinak se život stane jedním velkým zklamáním a nic není tak dobré jako poprvé. Myslím, že by to bylo velice zdravé pro každého z nás, abychom se to naučili aplikovat na všechno, dnes a denně. Mně s tím traily hodně pomáhají.

A co byl tedy váš nejsilnější zážitek?
Jednoznačně skutečnost, že jsem velkou část cesty absolvoval se dvěma ženami, o kterých píšu v knize. Seznámili jsme se až tam, na ničem jsme se nedomlouvali, a přesto jsme se neustále potkávali a byli i nebyli skupina. Rozuměli jsme si a bylo nám spolu dobře, ale nepotřebovali jsme na sebe čekat. Přitom jsme velkou část stezky ušli spolu. Bylo to velice zvláštní a jinde než na trailu bych to, myslím, nezažil. To je ten kmen.

A pak taky samozřejmě flow, do kterého se dostanete, když jdete tak dlouho, až se ztratíte v prázdnotě. Někde na Jižním ostrově – šel jsem ze severu – jsem se tam konečně dostal. Váš život se extrémně zjednoduší, prostě jen vstanete a jdete, sledujete cestu před sebou, nepotřebujete vědět, co je za den. To miluju.

Co vám naopak nejvíc vadilo?
Silnice. Te Araroa je mladá, vznikla teprve v roce 2011, i když snahy o její ustavení tehdy trvaly už asi dvacet let. A část vede přes soukromé pozemky, kde s tím musí majitelé souhlasit. Hodně jich souhlasí, zdaleka ale ne všichni, a tak někdy musíte jít třeba po silnici, dokonce i po dálnici, abyste obešli něčí pole. To je hodně nepříjemné, ale správci prohlašují, že neustále pracují na tom, aby bylo úseků po silnici méně a méně, tak snad se jim to povede.

O hřebenovce jste říkal, že na ni není podle vás potřeba se nějak zvlášť fyzicky připravovat, platí to i o stezce Te Araroa? 
Platí. Jsem přesvědčen, že většina lidí, pokud jste tedy relativně fit, to zvládne. Stačí, když to ze začátku vezmete pomalu, dost tréninku pak uděláte po cestě.

Na kolik vás cesta vyšla?
Už je to šest let, co jsem se z Nového Zélandu vrátil. Ale myslím, že tehdy to bylo něco mezi 8 a 10 tisíci eur, včetně letenek a pojištění. Ale vybavení jsem už doma měl, takže jsem ušetřil na něm. Nejdražší asi bylo to, že jsem v té době nepracoval a nevydělával.

Jak jste říkal, z Nového Zélandu jste se vrátil už před lety, co jste absolvoval od té doby?
V roce 2022 jsem přešel Kontinentální rozvodí, což je zase cesta od jihu na sever USA a je to vůbec nejdelší cesta napříč jednou zemí, má pět tisíc kilometrů. Předtím byl covid, takže to nebylo tak jednoduché, ale chodil jsem hodně po Holandsku, kde jsou taky pěkné cesty. A relativně nedávno jsem objevil Rybářskou stezku v Portugalsku. To je skvělý trek, který můžu doporučit asi všem. Není dlouhý ani příliš náročný, ale krásný a hotový ho máte za pár dní. Ideální na dovolenou, řekl bych.