První projekt jí nevyšel. Nad obchoďákem má teď s parťačkou školu, kde se neznámkuje a učitelům se tyká
Při prvním pokusu přišla o roky práce i peníze. Pak to zkusila znovu – a s kolegyní rozjela alternativní školu, která brzy otevře druhou pobočku.
Když se Eva Dittrich před lety ocitla na mateřské dovolené, začala se trochu nudit – a taky více přemýšlet o tom, jak vlastně u nás funguje vzdělávací systém. Tato vystudovaná socioložka se zkušenostmi s výukou středoškoláků, působením na Univerzitě Karlově či vývojem testů pro Scio podle svých slov dlouhodobě narážela na zastaralé metody ve vzdělávání. Rozhodla se proto založit vlastní školu, která by k výuce přistupovala trochu jinak.
První pokus ovšem skončil tvrdým nárazem. „Byli jsme dva spolumajitelé, neměli jsme však stejné představy o tom, jak tu školu vést,“ vzpomíná Dittrich během rozhovoru pro CzechCrunch. Po čtyřech letech intenzivní práce, kterou dělala v domnění, že buduje vlastní projekt, podíl prodala a odešla. „Byla to ale nakonec klika, protože jsem díky tomu rozchodu mohla začít vytvářet to, co jsem opravdu chtěla.“
Už tehdy se seznámila s Kateřinou Kuberovou, která původně přišla na pohovor na učitelku. „Pověstný šestý smysl mě přiměl zeptat se jí, jestli by nechtěla být mou pravou rukou. Od té doby spolupracujeme, ačkoliv se lišíme asi úplně ve všem. Možná právě proto nám to ve vedení dobře funguje, nikdy jsme se ani nepohádaly,“ pochvaluje si Dittrich.
Jejich spolupráce stojí na jasném rozdělení rolí. „V situacích, kdy bych třeba jednala rychle a pod vlivem emocí, si Katka udržuje zdravý odstup. A když ji občas brzdí přílišná racionalita, šlápnu do toho já,“ směje se Dittrich. Sama se věnuje především rozvoji týmu, zatímco její kolegyně rozumí „řeči ministerského kmene“, a proto řeší veškerou administrativu.
V roce 2018 tak s Kuberovou rozjela soukromou základní školu v pražském Hloubětíně, kde výuka vychází z jejího konceptu personalizovaného vzdělávání, který označuje jako Vela pedagogiku. Ten stojí například na tom, že 192 zdejších žáků nedostává známky ani poznámky a s učiteli si tyká, což má podle vedení školy podporovat jejich motivaci k učení. „Opíráme se tu o princip důvěry. Jsme přesvědčeny, že děti se nejlépe učí tam, kde se cítí v bezpečí a kde mohou být samy sebou,“ říkají zakladatelky.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsNajít ovšem v Praze prostory pro školu, které by nevyžadovaly astronomické investice nebo nebyly svázány nevýhodnými smlouvami, bylo dost těžké. Vela proto sídlí na neobvyklém místě – v patře nad obchodním centrem, kde mají pobočky i řetězce jako Penny, Pepco, nebo Dr. Max.
Když sem Dittrich s Kuberovou přišly poprvé, byla zde jen prázdná půda, kde létali holubi. Původní zájemce o prostor, který zde chtěl vybudovat posilovnu, ze svého záměru nakonec vycouval. Dvojice tak získala možnost navrhnout školu od základu podle vlastního modelu výuky. Třídy proto nejsou uzpůsobeny na takzvanou frontální výuku – stoly a židle tu sice jsou, netvoří však dominantní prvek učeben.
Děti mají k dispozici různé „zašívárny“, tedy kouty na soustředění, a také otevřené dílny, klubovny nebo mezonetové místnosti, kde lze pracovat samostatně. Technika je volně dostupná – včetně 3D tiskáren, na nichž se například tisklo zdravotnické vybavení pro Ukrajinu. Zamčené jsou jen chemikálie. Do školy se už nevešla tělocvična, škola si nicméně pronajímá sportoviště, bazén a lezeckou stěnu v okolí. Jídelna tu však je a děti v ní pomáhají s úklidem.
Každý žák má svůj individuálně sestavený rozvrh, který je ve spolupráci s rodiči přizpůsoben jeho zájmům a schopnostem. Nezřídka se tak stává, že se v jednom předmětu potkávají mladší i starší děti. Každé z nich má však svou „kmenovou třídu“, kde tráví část dne se svými vrstevníky a průvodci, tedy učiteli. Nejen že škola neznámkuje, ale ani jinak neuplatňuje tresty či pochvaly. „Cílem je udržet v dětech vnitřní motivaci, aby se učily samy pro sebe, uměly pracovat se stresem a znaly své silné i slabé stránky,“ vysvětluje Dittrich.
Udržet takový model v chodu je ovšem personálně poměrně náročné. Zatímco ve státní škole připadá na jednoho učitele běžně kolem třiceti dětí, ve Vele je to zhruba třetina. Zároveň se – podobně jako jiné alternativní instituce – setkává s kritikou. Česká školní inspekce ve svých zprávách k tomuto typu škol opakovaně upozorňuje například na nižší podíl formálně kvalifikovaných pedagogů či výukové nedostatky v některých sledovaných hodinách.
Podle Dittrich jde ale o dlouhodobý problém celého českého školství, který se netýká pouze alternativních institucí. „Na trhu je stále nedostatek kvalifikovaných pedagogů všech aprobací. Hledáme proto i mezi absolventy jiných oborů, kteří sice nemají pedagogické vzdělání, ale splňují jiné kvality důležité pro naši formu výuky,“ říká s tím, že podíl kvalifikovaných učitelů se v ZŠ Vela v posledních letech zvýšil.
Další závěry inspekce podle ní vycházely z pozorování výuky, která se zde od klasických škol výrazně liší. „Inspektoři nám třeba vytkli, že na konci jedné hodiny chybělo společné shrnutí látky. Jenže to na hodině, kde má každé dítě svůj vlastní obsah a pracuje na něčem jiném, zkrátka nejde,“ míní Dittrich. A dodává, že na základě dat z jednotných přijímacích zkoušek od Cermatu dosahují její žáci u přijímaček na víceletá gymnázia a střední školy v češtině i matematice výsledků nad celostátním průměrem.
Jako soukromá škola si Vela financuje provoz převážně ze školného, které aktuálně vyjde na necelých 170 tisíc korun ročně. Po ekonomické stránce je to podle Dittrich stabilní projekt. Loni škola utržila 36 milionů korun, příští rok navíc otevře další pobočku, tentokrát na pražském sídlišti Dědina u Ruzyně – opět v prostorách již existující budovy. „Pak očekáváme, že se náš obrat výrazně zvedne,“ věří lektorka. Celý projekt od počátku financuje prostřednictvím bankovních půjček, veškeré riziko tak jako jediná majitelka nese sama.
Franšízu nebo síť o desítkách škol ovšem rozjíždět nechce. „Určitě zůstaneme v tomto mini rozsahu. Pokud by škol výrazně přibývalo, bylo by pro nás složitější udržet způsob výuky i práci s dětmi v podobě, jakou si představujeme,“ podtrhuje. Místo expanze tak Vela radši sdílí své postupy s dalšími aktéry v oblasti alternativní výuky, například se zakladatelem ScioŠkol Ondřejem Štefflem, který sází na podobný model vzdělávání.
Do budoucna Vela zvažuje spíše rozvoj poradenství pro rodiče a pedagogy. Dlouhodobým cílem pak není prodej, nýbrž předání – ideálně neziskové organizaci či týmu, který vzejde ze současných zaměstnanců. „Pokud by se stalo, že by se moje zatím poměrně malá dcera za nějakých 15 let vydala podobným směrem a chtěla se do Vely zapojit, mohla by ji případně převzít. Rozhodně to ale neplánuji a vlastně si ani nepřeji, aby se to nutně stalo, protože nechci určovat kariéry svých dětí,“ uzavírá Dittrich.
