Jednou tak seděl na hodině chemie, když ho napadlo, že by ji mohl zužitkovat i pro své umělecké alter ego. Hodně si při ní totiž kreslil – a když zjistil, že její písmenka dobře vypadají na papíře jako graffiti, měl jasno. Z kazachstánského rodáka Dmitrije Proškina, který se v dětství přestěhoval do Česka, tak vznikl Chemis, jeden z nejprogresivnějších umělců ve svém oboru.

Do povědomí veřejnosti se vryl hlavně dvěma malbami – plačícím Masarykem a děvčetem schovávajícím se pod ukrajinskou vlajkou. Chemisův vliv je ale v pouličně-kulturním rybníčku mnohem větší. Svůj rukopis, kombinující graffiti se street artem, zanechal v řadě světových zemí, dokonce se dostal i na obálku prestižních novin The New York Times.

V rozhovoru pro CzechCrunch popisuje svou cestu, která ho k umělecké tvorbě dovedla, a také objasňuje, jak si svým uměním, které se mnohdy obouvá do celospolečenských témat, vydělává. „Mojí ambicí je být jedním z vlivných a uznávaných streetartových umělců současnosti. Aby moje díla rezonovala ve společnosti a mohla tak plnit funkci její nezastírané sebereflexe,“ říká.

Začal jste nejprve dělat graffiti, poté jste přešel ke street artu a obrazům. Jak vás graffiti ovlivnilo?
Poprvé jsem vzal sprej do ruky a namaloval graffiti asi v šestnácti. Učil jsem se to postupně, zkrátka pokus–omyl. Začátky probíhaly v noci na ulicích – a právě tam jsem graffiti totálně propadl. Pokaždé jsem se snažil trochu experimentovat, proto jsem zkoušel i malování obličejů a postav. To mě posunulo zase dál.

Protože jsem ale chtěl mít malby propracovanější a realističtější, přešel jsem k realismu. Zároveň jsem chtěl, aby postavy byly v nějakém prostředí. Nechal jsem se hodně inspirovat časopisy s graffiti tematikou, ať už českými nebo zahraničními, ve kterých byly různé kompozice a fotorealistické malby. Postupně jsem přešel k 3D iluzím a obrazům, což poskytuje spoustu možností a příležitostí. Každá zeď se dá přetvořit v zajímavé umělecké dílo.

Neměl jste kvůli tomu problémy se zákonem? S ohledem na to, že jste se učil v ulicích.
Setkal jsem se s honičkami s policií, se zatčením, se soudy. Myslím, že to v určité chvíli nikoho nemine, ale trochu to k tomu patří. Dá se to čekat. Mě to jedině posílilo. Uvědomil jsem si, že i přes toto martyrium mi za to stojí vidět dílo dokončené. Neříkám, že bych to někomu doporučoval, to je na každém, ale graffiti je trochu vzdor proti systému.

Lidé s ním často začínají experimentovat v pubertě, v tom období jsou neohrožení a nesmrtelní. Dovolí si mnoho věcí, které bych si teď už třeba nedovolil, protože mám nějakou zodpovědnost. Je to ale věc, která k tomu zkrátka patří.

Takže i vy berete v potaz, že na street art a graffiti může být pohlíženo jako na vandalství.
Street art není jen legální tvorba na nějaké předem domluvené zdi, jak to nyní veřejnost vnímá, často je to na stejné úrovni jako graffiti, jen to má jinou formu. Graffiti je víc o písmu, street art je víc o postavách nebo technice, jakou to člověk udělá. Jde třeba o různé kachličky, plakáty, sošky nebo šablony. Takže je to vlastně jedno a totéž. Nelegální street art je ale naprosto autentický, v tom je jeho síla.

Street art je celosvětové umělecké hnutí, které nestaví na nějakém uměleckém směru či kodexu, často ho dělají lidé bez nějakého uměleckého vzdělání, takže se dá říct, že je to umění od lidí pro lidi, a proto je snazší mu porozumět. Je to takový nekorektní hlas současnosti.

Může to být přínosem pro společnost, nebo újmou, pokud je to nelegální tvorba. I tento typ umění ale může mít něco do sebe – a mnohdy té zdi něco přinese, někdy i ti majitelé si řeknou: „Wow, je to super, mám to zadarmo a líbí se mi to“. Pokud ne, tak to odstraní a zavolají policii.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že jste své myšlenky nejprve dával do rapových textů.
Je to tak. Hiphopová kultura mě ke graffiti přivedla, nicméně rapu jsem se věnoval ve větší míře i v začátcích. V té době byl hip hop nějakou možností sebeprojevu, možnost, jak se vyjádřit ke svému životu nebo společnosti. Já jsem se vždy vyjadřoval trochu kriticky, což dělám v podstatě doteď.

Hledal jsem způsob, jak z těch textů přenést svoje myšlenky do obrazů a i beze slov sdělit nějaké poselství. Hip hop, respektive rap, je stále hudba, kterou poslouchám a mám ji rád. Je to také jedna z věcí, která mě hodně inspiruje. Texty a muzika ve mně vzbuzují pocity, které přenáším na zeď.

Máte spočítáno, kolik děl jste za svou kariéru udělal?
Na to opravdu nedokážu odpovědět. Snad před patnácti lety jsem třídil fotky svých maleb, rozložil jsem si je na zem v pokoji, zdaleka nebyly všechny, pokoj byl ale skoro plný. A teprve tehdy jsem si uvědomil, že i když jsem maloval teprve deset let, už jsem měl na kontě nespočet děl.

Teď, po víc než dvaceti letech, si ani netroufám odhadovat. Za jeden rok udělám deset až patnáct děl, jak kdy. Někdy dokážu udělat za tři týdny tři malby, jindy jenom jednu. Opravdu jsem to nepočítal, možná se k tomu jednou dostanu. Ale když to vezmu řádově, budou jich asi stovky.

Předpokládám, že nemalujete, respektive jste nemaloval jen v Česku. Kde všude jste svůj umělecký rukopis zanechal?
Těch míst bylo opravdu hodně, na každé mám vzpomínky. Mezi takové ojedinělé příležitosti bych zařadil třeba malování na Tahiti, kde jsem mohl strávit jeden měsíc. Často jezdím na ostrov Aruba v Karibiku, tam jsem pomaloval půlku města. Jsem tam jako doma, snad každý mě osobně zná. Hodně maluji i ve Skandinávii, byl jsem několikrát v Izraeli.

Okusil jsem také New York, kde jsem měl to štěstí, že jsem se mohl účastnit legendárního graffiti jamu a malovat na Hall of Fame. V té době to pro mě byl takový vrchol mojí graffiti kariéry. Malovat tam, kde celá kultura vznikala. Za zmínku stojí Sibiř, kam jsem letěl přes třicet hodin přímo z Ameriky. Přijel jsem doprostřed ničeho, do malého města – a tam jsem maloval se spreji, které byly dovezené z Moskvy.

Je spousta míst, kam bych rád cestoval, baví mě to a naplňuje – a mám to spojené se skvělými zážitky, kontakty a přáteli. Cestuje celá umělecká komunita, často se setkáváme, vyměňujeme si zkušenosti z jiných zemí a domlouváme se, v jaké další se potkáme. A je příjemné potkat známé tváře a vidět, jak se vyvíjejí.

Dá se ale říct, že jste nejaktivnější právě v Česku?
Myslím si, že před covidem tomu tak nebylo, byl jsem aktivní hlavně v zahraničí, objížděl jsem festivaly a akce. Tady v Čechách mám převážně zakázkovou tvorbu, tam mnohdy není prostor na nějakou seberealizaci, ale i to už se trochu mění a mám daleko víc prostoru pro svoje myšlenky, které do daného projektu vkládám.

V současnosti jsem určitě nejvíce aktivní v Česku, což je způsobeno i tím, že mám rodinu, takže to cestování už není tak dlouhé, vždycky jen něco vytvořím a spěchám domů. Každý rok počítám s tím, že nějakou jeho část věnuji cestování do zahraničí a malování tam.

Kdybyste měl vyzdvihnout díla, která jsou pro vás nejzásadnější, která by to byla?
Je jich několik a každé se zasloužilo o nějakou část mého uměleckého života. Jedno z prvních děl, které mě dostalo do mezinárodního povědomí, bylo moje 3D graffiti Chemis v Kodani, které vzniklo jenom kvůli tomu, že venku pršelo, potřeboval jsem se schovat a našel jsem rozbouranou budovu. Z nudy a čekání jsem to tam namaloval. Viděli to lidé z celého světa, dostal jsem díky tomu pozvání do Ameriky – a od té doby jsem se už pohyboval po různých kontinentech.

Další takové dílo byla holčička, malá doktorka v Izraeli. To bylo v rámci projektu Artists for Izrael, byli jsme s několika umělci pozváni do Izraele tvořit na různých odlehlých lokacích naše graffiti. Tato malba se dostala až do The New York Times a sám jsem si tento výtisk se svojí obrovskou fotkou koupil, když jsem se do New Yorku vrátil. Bylo něco neuvěřitelného mít svoji malbu v nejprestižnějších novinách. Moc to pro mě znamenalo, protože mě ještě skoro nikdo neznal.

Pak se to dá vztáhnout na díla, která rezonovala v Čechách. To byly určitě plačící Masaryk, kterého jsem maloval v Olomouci k výročí sta let od založení republiky, a holčička pod ukrajinskou vlajkou, tedy jedna z mých posledních maleb. Díky tomu, že ji Ukrajinci všude sdíleli a považovali ji za znázornění své situace, se dostala prakticky do celého světa.

Plačící Masaryk a holčička pod ukrajinskou vlajkou tady rezonovaly hodně. Popište mi myšlenku za jejich tvorbou.
Myšlenku na plačícího Masaryka jsem dostal asi tak rok předtím, než došlo k realizaci. Bylo to v důsledku toho, že jsem viděl nějaký plakát a uvědomil si, že ten další rok bude výročí, zároveň jsem se pozastavil nad tím, co vlastně budeme oslavovat. Určitě to bylo důležité výročí, ale zároveň se nabízela i bilance, kam jsme se posunuli, jaké hodnoty uctíváme, jak se doopravdy chováme.

Tehdy byl u vlády někdo jiný a populismus ve společnosti bujel. Dosud je díky tomu společnost rozdělená, ať už se jedná o jakékoliv téma. Chtěl jsem spíš kriticky poukázat na to, že nejsme pospolití, že netáhneme za jeden provaz a že je to určitě k pláči. Proto Masaryk pláče.

Holčička pod ukrajinskou vlajkou pak vznikla necelý měsíc po invazi Ruska na Ukrajinu, z prvotního šoku, když jsem viděl v televizi, jak miliony Ukrajinců, zejména teda ženy a děti, utíkají ze svých domovů a nechávají svou rodinu čelit této agresi. Chtěl jsem vyjádřit velkou podporu Ukrajině, protože v podstatě chrání naše hodnoty, svobodu a demokracii. Někdy si toho nevážíme, protože to bereme jako samozřejmost, ale je vidět, že o to můžeme lehce přijít.

Jen to, jak za to Ukrajinci ve zbrani prolévají krev, by nás mělo vzbudit. Jen ty myšlenky na to, jak jim pomoci, abychom se i my ochránili před něčím takovým, jako je na Ukrajině. Bylo to pro mě gesto toho, že si uvědomujeme, že v podstatě celá Evropa je nyní pod ochrannou vlajkou Ukrajiny. A to nejcennější, co máme, bereme s sebou a ukrýváme to, pro děti to mohou být třeba hračky. Proto se ta holčička schovává před padajícími bombami a chrání své cennosti, aby se všichni cítili bezpečně.

Jak jste získal povolení k namalování těchto děl?
Pro ukrajinskou holčičku jsem si vyřídil povolení sám, měl jsem vytipovaná i jiná místa, ale tam to nevyšlo, tak jsem se díval po okolí a uviděl tuto zeď v pražských Nuslích. Kontaktoval jsem majitele a snad do týdne jsem měl slovní povolení, že s malbou na jejich fasádě za moje náklady souhlasí. Je to tam dodnes a stalo se z toho takové poutní místo, kam hlavně ze začátku proudila spousta rodin, které se tam fotily a posílaly to zpátky domů na Ukrajinu

Co se týká povolení pro tvorbu plačícího Masaryka, ten vznikl během street art festivalu v Olomouci, takže tam povolení zajišťovala zdejší produkce.

Co jsem pochopil, konkrétně ukrajinská holčička se i vytiskla pro charitativní účely. Byl to plán celou dobu?
S ohledem na tu velkou mediální pozornost mě napadlo, že by malba mohla pomoci finančně, takže jsem udělal umělecký tisk, který neměl žádnou limitovanou edici, zkrátka proto, aby se vybralo co nejvíc. Těch objednávek bylo opravdu hodně, nestíhali jsme to s celou rodinou po večerech balit a posílat do všech koutů zeměkoule. Velký zájem byl z Česka, strašně mě to překvapilo. Samozřejmě mě překvapila i ta vybraná částka.

Šlo o 250 tisíc korun…
Moje žena převzala iniciativu toho, kam peníze budou směřovat. Necelou polovinu částky jsme darovali na kurzy pro ukrajinské děti, které měly možnost se naučit animovat nebo vyzkoušet jiné umělecké techniky s výukou od ukrajinských lektorů. Tato akce probíhala de facto v průběhu celého školního roku, děti to měly zadarmo, spolupracovali jsme se skupinou Vzletná, která pořádá umělecké kurzy už mnoho let v pražských Holešovicích. Další část financí je v jednání společně s centrem pomoci v Nuslích pro ukrajinské uprchlíky. Řeší se i přímá pomoc Ukrajině.

V posledních měsících jste ale spojován s dílem Po nás potopa, které ještě pár týdnů bude vystavováno v Praze v Nákupní galerii Myslbek. O co vlastně jde?
Dílo ukazuje důsledky globálního oteplování, konkrétně problém zvedání hladiny moří. Chtěl jsem, aby se v kontextu ostatních zpráv nezapomnělo, že právě toto je docela velký, ale často opomíjený problém. Člověk, který se u díla zastaví, by si měl uvědomit, že tento problém nemizí – a byť jsme docela malá země a nemáme moře, tak to neznamená, že se nás to netýká.

Když teď čistě od tvorby odběhneme k byznysu… Umění vás dnes už dokáže plnohodnotně uživit, je to tak?
Ano, živím se výhradně malováním, už přes deset let v podstatě nedělám nic jiného. Stále mě to baví, každý projekt je různorodý, většinou i na jiném místě. Hodně toho díky tomu procestuji, ale neměnil bych. Je to těžká práce, která bohužel nekončí odbitím páté hodiny, ale nad prací uvažuji pořád. Je to kreativní proces, jde o to, že inspirace může přijít kdykoliv. Nikdy to nekončí.

Odkud ale peníze získáváte?
Primárně je to na základě spolupráce s firmami, které mě osloví. Běžně to probíhá tak, že po oslovení si dáme schůzku, na které zjistím, o jaký prostor se jedná, jak je velký a jakou mají představu o malbě a jejím sdělení. Nějak instinktivně už dokážu i určit, kolik místa mám pro kreativitu, a doporučím směr a provedení malby.

Řekneme si všechny detaily, připravím návrh ke schválení – a pokud všechno proběhne v pořádku a návrh se líbí, přecházíme k realizaci. Tvorba návrhu je nejtěžší část procesu, může to trvat i několik měsíců, samotné malování je pak technická záležitost podle velikosti plochy. Tam se pohybujeme v časovém horizontu několika dní nebo týdnů.

Dá se říct, že máte hodně zakázek?
Letošní rok mám už dlouho úplně plný, minulý tomu bylo stejně, takže už někdy v lednu nebo v únoru říkám budoucím klientům a zájemcům, že už to nestihnu – a přesouvám zakázky na rok příští. Většinou mám na rok dopředu nasmlouvané klienty a zakázky a připravený určitý harmonogram, co budu dělat.

A kolik si za takovou spolupráci řeknete?
Co se ceny týče, tak právě kvůli tomu, že ten rok mám nabitý, se snažím brát zakázky větší, kterých je méně, pohybujeme se v řádu statisíců. Například ty menší věci, třeba plátna, tam začínám zhruba na padesáti tisících, záleží ale na rozměru a motivu. Mám i levnější možnosti, jak si člověk může pořídit moji práci, například digitální tisky, teď se připravuji na sítotisky, takže ruční práci na menší formát. To bude určitě dostupnější.

Podle čeho si klienty vybíráte?
Nejdůležitější na spolupráci s každou firmou je najít nějakou společnou řeč, myšlenku a vizi, jak by výsledek měl vypadat. Je důležité si říct, co od spolupráce firma očekává, proč malbu chce a proč ji realizuje. Pokud si v tomto rozumíme, samotného mě to nadchne a vidím, že to bude zajímavý projekt, jsem k tomu otevřenější. Takové spolupráce mě baví.

Vybírám si hlavně projekty, které jsou zajímavé a shodují se s mým pohledem na společnost nebo životní prostředí. Často ve svých dílech odkazuji na ekologické myšlení nebo sociální problematiku, takže jsem rád, když jsou firmy otevřené i kritické malbě, protože o takových malbách budou lidé mluvit víc než o té dekorativní, která zapadne mezi ostatními. Snažím se vždy přinést něco, co osloví kolemjdoucí a budou o tom mluvit. A tak to chci dělat neustále.

Takže se třeba za pět let vidíte ve stejné pozici jako dnes?
Dříve jsem to tyto výhledy vůbec neřešil, teď se ale plánovat snažím – a ano, řekl bych, že se vidím pořád stejně, to znamená na ulici, která je mojí galerií při tvorbě velkých muralů. Chtěl bych to však proložit i ateliérovou tvorbou, takže hledám nějaké prostory, kde bych mohl dělat menší formáty nebo plátna. Něco, kde se zavřu a budu v klidu tvořit. Nápadů mám totiž plnou hlavu, ale potřebuji naprostou volnost bez nějakých omezení, co se tématu týče.

Tudíž se nezmění ani vaše poslání…
Po celou kariéru chci vyjadřovat svůj vlastní názor, zanechat tady po sobě nějakou stopu a vznést otázky do společnosti. A pokusit se změnit názory lidí k dobrému právě skrze umění. Vyzdvihnout témata, která by nás měla zajímat a o kterých bychom měli mluvit. Svět je propojený, nejsme zavření v jedné malé zemičce uprostřed Evropy. Takže bychom se neměli soustředit jenom na to, co se děje u nás.