Když loni vyrazil z Brna na kole až do Iráku, lidé si ťukali na čelo. Čtyřiatřicetiletý Michal Kamermeier tehdy urazil přes 3 700 kilometrů, spal v hostelech za pár stovek a na Instagramu ze své cesty sdílel videa. Od té doby najezdil další desítky tisíc kilometrů, naposledy napříč Jižní Amerikou. Cestování na kole se pro něj stalo nejen způsobem života, ale i prací, kterou dnes kombinuje s charitativními projekty. „Kolo za čtvrt milionu bych si ale nekoupil,“ říká pro CzechCrunch.

K dálkové cyklistice se dostal náhodou. Když dokončil státnice, chtěl cestovat, ale neměl na to peníze. Tak se Michal Kamermeier rozhodl inspirovat se na sítích. „Vše začalo tím, že jsem někde viděl kluka, jak jel na kole do Chorvatska. Tak jsem si řekl, že by to nemusel být špatný nápad,“ vzpomíná. Koupil si proto stan, spacák a karimatku a vyrazil na svou první cestu, tehdy po okolí Česka. Od té doby se už vydal do Íránu, na Bali nebo do Bolívie a Argentiny a dlouhé trasy se pro něj staly každoroční rutinou.

Tu zároveň dokumentuje i na sociálních sítích. Brněnský rodák, který v online prostoru vystupuje jako Majk na cestách, má dnes na svém Instagramu skoro padesát tisíc sledujících, kterým ukazuje tipy na cyklotrasy i videa ze svých cest. Kromě jízdy navíc miluje vaření a pečení, o které se taky často dělí. „Mé cyklovýlety jsou vlastně takové gastronomické zážitky,“ vysvětluje.

Ačkoliv se to tak nemusí na první pohled zdát, pravidelný pohyb pro něj ale dřív zdaleka nebyl samozřejmostí. V sedmnácti letech vážil přes sto padesát kilo a žádný sport ho nebavil. Kolo pro něj byla poslední možnost, jak se pohnout z místa a začít žít zdravější život, což se mu nakonec povedlo.

Od doby, co usedl na kolo, se toho hodně změnilo. Cyklistika se v Česku stala fenoménem a Kamermeier patří mezi ty, kteří ji na sítích popularizují. „Za těch jedenáct let se u nás cyklistická infrastruktura obrovsky posunula. Když jsem začínal, cyklostezka byla maximálně kolem města, dnes se dá projet Evropa po napojených trasách. To by tehdy nešlo,“ říká cyklista.

Ten po letech v sedle a projetých kontinentech už nasbíral zkušenosti, které se do žádné příručky nevejdou. Radí, co má smysl si s sebou na cesty brát a co člověka naopak zbytečně zatěžuje. „Jakmile se rozjedete, zjistíte, že nepotřebujete skoro nic. Mně stačí jeden dres, stejně ho každý den přeperu, aby se v něm nedržel pot. Pak už jen slušnější oblečení na večerní procházky po městě a jedny žabky,“ vysvětluje.

Přestože většinou odjíždí i na několik měsíců, stan a spacák už s sebou nevozí. Dřív prý spal venku, dnes si rád dopřeje teplou sprchu a postel. I tak se ale vždy snaží jít levnější cestou a nocuje v hostelech. Stejně přistupuje i k výbavě – na drahá kola za stovky tisíc nevěří.

„Vždycky mě pobaví, když někdo přijede ve staré fabii a vytáhne kolo za čtvrt milionu. Ale rozdíl dělá člověk, ne kolo. Na cestu kolem světa vám stačí rám z Decathlonu za patnáct tisíc. Důležitější je, aby vás unesl, ne aby byl z karbonu. V rozvojových zemích vám ho stejně nikdo neopraví,“ říká Kamermeier.

Investovat se podle něj vyplatí spíš do malých, ale zásadních věcí. Klíčové je podle něj sedlo, dobré cyklistické kraťasy a mazání proti odřeninám. K tomu patří i základní doplňky stravy, jako je hořčík, který člověku pomůže předejít křečím.

Při dálkových cestách Kamermeier klade důraz taky na bezpečnost. Po zkušenosti z Jižní Ameriky, kde ho hned druhý den přepadli, si už dává pozor. „Mám u sebe vždycky dvě až tři platební karty, hotovost, dva telefony, občanku a dva pasy. Když se něco stane, nezůstanete stát uprostřed ničeho,“ vysvětluje.

Dnes už také ví, kdy zpomalit. Dřív zvládl jezdit týden bez přestávky, teď si po třech dnech v sedle dává den volna – prý je větší vyčerpání znát s přibývajícím věkem. Regenerace je podle něj totiž stejně důležitá jako trénink. Kromě odpočinku v posteli mu pomáhá i spánek, v obdobích extrémního výkonu při jedné z dlouhých cest spí deset až dvanáct hodin denně.

V lednu plánuje Kamermeier další velkou cestu, tentokrát na Blízký východ, kde chce projet Turecko, Kurdistán a Saúdskou Arábii. Mezitím pracuje na projektech pro české regiony, pro které vytváří cyklotrasy na míru. Snaží se v nich spojit pohyb, gastronomii i lokální zážitky.

A pro ty, kdo chtějí s dálkovou cyklistikou taky začít, má jednoduché doporučení: Dunajskou cyklostezku. Čtyřsetkilometrová trasa v Rakousku je podle něj ideální zkouškou pro každého, je totiž rovná a zároveň plná výhledů, odbočit ale můžete vždycky i do hor. „Tam si vyzkoušíte všechno, co bikepacking obnáší,“ uzavírá.