Je devět hodin ráno a spolu s vystudovaným kameníkem a podnikatelem Tomášem Hrdinou míříme do jedné z kaváren poblíž Národního divadla. Energický muž kráčí rázným krokem, když se znenadání zastaví. Pohled mu sklouzne k Vltavě, na jejíž hladině se třpytí slunce, a k Pražskému hradu, který se vyjímá v popředí blankytné oblohy. „To je taková nádhera, to mi musíte vyfotit. Všichni mi budou závidět,“ říká s upřímným nadšením a podává mi telefon. Není to přitom turista a slavná dominanta Prahy je mu nejspíš bližší než komukoli jinému, kdo toho dne z nábřeží vzhlédl k Hradu. Tamní fasádu Nového probošství totiž zdobí kámen z lomu, který kameníkovi patří.

Rukopis rodinné firmy Hrdina & České pískovce, kterou Tomáš Hrdina založil se svým otcem Karlem, nenese jen Pražský hrad. Kámen z lomu Vyhnánov se stal součástí celé řady významných staveb i uměleckých děl, od rozsáhlé rekonstrukce barokního areálu v Kuksu přes zámeček v Petrovicích až po sochu svaté Anežky, kterou český stát věnoval zesnulému papeži Františkovi.

Těžištěm společnosti jsou však zahradní kuchyně a pece. Ty si u kameníka nechávají vyrábět nejen známí čeští byznysmeni a osobnosti, ale také firmy a luxusní hotely po celém světě. „Náš pískovec má v sobě vysoký obsah křemene, díky čemuž se na slunci leskne a působí, jako by v něm byly drobné diamanty. Je výjimečný i svou barevnou pestrostí, najdete v něm jak čistě bílé části, připomínající kararský mramor, tak sytě okrové odstíny. Na některých místech se tyto barvy prolínají a vytvářejí originální přírodní obrazce,“ líčí.

Zrada, která změnila všechno

Společnost, která dnes zkrášluje veřejný prostor i domovy a podniky milionářů a miliardářů, vyrostla doslova z ničeho. Nebyl to totiž první projekt, do něhož se Tomáš Hrdina se svým otcem Karlem pustil. Už před třiceti lety se rozhodli, že společně se známým Karla Hrdiny, který pracoval v JZD, investují do provozu tehdy ještě jiného kamenolomu. Spoluzaložili firmu a věřili, že sázkou na kámen si kupují budoucnost.

„Deset let jsme do firmy jen vkládali, s vírou, že až po takové dekádě z ní budu moci začít brát. To mi táta vždycky říkal,“ vzpomíná Hrdina. Stačil však jediný okamžik a tehdy mladému podnikateli se obrátil život naruby. „Bylo mi třicet a ze schránky jsme vytáhli doporučený dopis, v němž stálo, že mně ani tátovi už nepatří ani pozemky, ani auta firmy, kterou jsme spoluzakládali,“ vypráví.

Jeho společník totiž mezitím potají převedl veškeré pozemky včetně poloviny kamenolomu i majetek na sebe. „To bylo v rozporu se společenskou smlouvou. Přesto byly pozemky převedeny na jeho společnost,“ vysvětluje Hrdina mechanismus, kterým je partner připravil o majetek v hodnotě padesáti milionů korun.

Ocitl se tak úplně na dně. „Neměli jsme vůbec nic. Půjčovali jsme si i na benzín,“ popisuje. Bylo by snadné nechat se zlomit, vzdát se, hledat viníky. To ale podnikatel podle svých slov nemá v povaze.

„Potkal jsem obchodníka, kterému se stalo úplně to samé. Říkal mi: ,Tome, seš moje naděje. Budu dělat s tebou. Máš krásnou firmu. Já nemám nic. A nic v životě jsem nedokázal, protože jsem potkal podvodníka,‘“ vypráví. „Když se mnou mluvil, došlo mi, v čem je jeho problém. Nedokázal se odprosit od minulosti, furt to měl v hlavě a hledal, jak by se pomstil. A v tom je moje síla. Já šel dál.“

Ze dna ho dostal billboard

Hrdina se nevzdal a spolu s otcem se pustil do toho, co uměli nejlépe – do práce s kamenem. „Nebylo to snadné, ale uvědomili jsme si, že na trhu existuje mezera. Téměř nikdo nenabízel kvalitní zahradní kuchyně z pískovce,“ líčí. Dvojice se tak do odvětví naplno pustila.

Společně v roce 2008 založili firmu Hrdina & České pískovce a za vybranou zálohu nakoupili první kámen, z něhož začali tvořit produkty pro zákazníky. Zpočátku šlo o menší zakázky – někde postavili studnu, jinde třeba kamenný krb. „Vše jsem stavěl osobně a navrhoval to můj otec,“ dodává Hrdina, který má za sebou dnes už tým řemeslníků.

Klíčovým okamžikem se pro kameníka stal jeden zdánlivě nenápadný krok. „Neměl jsem moc peněz na reklamu, ale věděl jsem, že bez ní se zakázky nepohrnou. Rozhodl jsem se proto investovat do plakátu v Uhříněvsi, umístěného na dobrém místě, kde jsou každodenně dlouhé kolony aut mířících do Prahy,“ říká s tím, že právě to zcela změnilo situaci jeho společnosti.

Krátce od vylepení reklamy projela kolem plakátu klientka, která se Hrdinovi ozvala s přáním mít z jeho pískovce a v jeho designu celý dům, od sklepa přes kuchyň až po vlastní jezírko. „Byla to moje první velká zakázka,“ dodává podnikatel.

Netrvalo dlouho a objednávky se začaly množit. Hrdinovi nejprve stavěli jeden krb za druhým, brzy následovaly ploty a další zakázky. „Lidem se to líbilo a pořád se vraceli. Těšilo mě, že jim moje práce dělá radost. Postavili jsme třeba pec a po čase chtěli i plot kolem domu, pak zase kuchyň. A když to u nich viděla sousedka nebo kamarád, hned si řekli o kontakt. Tak se ta práce postupně nabalovala.“

Od Kellnerových po Zanzibar

V roce 2009 se pak Hrdinovi ozvali i sami manželé Kellnerovi. „Bylo to opravdu zajímavé a vytvořili jsme pro ně skutečně krásné věci,“ nastiňuje Hrdina projekt, který zahrnoval celou řadu prvků kolem jejich mlýna – od schodiště až po masivní ploty.

„Většina firem se práce na tomto pozemku chopila v domnění, že na ní vydělají velké peníze. Vydržely tam ale sotva týden a zase utekly,“ směje se. Architekt, který určoval celkovou podobu zahrady a pozemku, byl totiž mimořádně náročný. „Stalo se, že jeden den měl určitý pohled na věc, a druhý den se rozhodl, že všechno bude úplně jinak. A já mu vyhověl, i když to nebyla žádná legrace. Na konci, když bylo všechno hotovo, mi Kellnerovi podali ruku a řekli: ,Pane Hrdino, vy jste tady vydržel jako jeden z mála.‘“

Psychicky náročná zakázka se vyplatila. O tvorbě Hrdinovy společnosti se téměř okamžitě začalo mluvit v kruzích podnikatelů a dalších úspěšných osobností. Kromě manželů Kellnerových tak Hrdinovy výrobky mají i další osobnosti – například herec Bolek Polívka, který si nechal na své farmě vybudovat venkovní kuchyni s vlastní zvonicí, jež navrhl Karel Hrdina, či judista Lukáš Krpálek.

„Když se mi Lukáš Krpálek ozval, byl jsem naprosto v šoku, protože je to člověk, kterého hluboce obdivuji pro to, co dokázal. Na svou zahradu chtěl něco, o co se nemusí starat, co vydrží stovky let,“ vypráví kameník. A tak dostal pískovcový stůl vážící 800 kilogramů s vestavěným keramickým grilem, který mu na zahradu musel položit jeřáb.

Možná nejexotičtější zakázka Hrdinovi však zavedla až na Zanzibar, kde vytvořil kuchyň pro luxusní Tulia Zanzibar Unique Beach Resort. „Přiletěl jsem tam v žabkách s papírаmа v ruce. Posílali jsme dopředu, co mají všechno připravit – polotovary, cement, písek. A místní pracovníci už tam na mě čekali, absolutní profesionálové,“ vzpomíná.

Patentovaná pec

Jedním z nejžádanějších výrobků se staly Hrdinovy pece na pizzu, na které má firma dokonce patent. Ten je založen na inovativním systému dvojitého dna, které při zahřátí odvádí plameny do zadní části pece. Díky tomu se celá spodní plocha rovnoměrně prohřívá a teplo následně proudí zpět, takže pečení probíhá současně odspodu i shora.

Na rozdíl od běžných kruhových pecí, kde je oheň soustředěn jen v jednom rohu a část plochy zůstává chladnější, Hrdinův patent zajišťuje dokonalé rozložení tepla. Výsledkem je ideální teplé dno, které je pro přípravu pizzy naprosto klíčové.

Dnes se Hrdina snaží posunout svou firmu ještě dál. Spolupracuje s renomovanými designéry a začíná využívat i možnosti inovativní technologie. „Mám vizi, že jednou se do našeho krásného pískovce budou rýt obrazy pomocí gravírovacího stroje. Ten obraz se převede a vznikne ve 3D přímo v kameni,“ vysvětluje.

První takové dílo už má připravené ve spolupráci s umělkyní Erikou Vrdoljak. „Je to originální a odvážná tvůrkyně. Ve Spojených státech se představila na světelné obrazovce na Times Square, jednom z nejprestižnějších míst na světě, kde byla vybrána z více než šesti tisíc účastníků. Vyhrála prestižní designovou soutěž OSN a vystavovala ve významných galeriích v Praze, jako je Mánes a Clam-Gallasův palác. Její tvorba si získává uznání odborné veřejnosti i širokého publika. A já jsem moc rád, že do toho šla se mnou,“ říká Hrdina a dodává, že jedná i s dalšími umělci, jejichž díla by rád „tesal do kamene“.