Lukáš Žďárský stojí za jedněmi z nejznámějších pražských podniků, které přetvářejí opuštěné budovy v živoucí centra kultury i gastronomie. Začalo to Radlickou kulturní sportovnou, která byla před jedenácti lety jeho prvním projektem. Na ni navázaly Kavárna co hledá jméno nebo Vnitroblock, který oslaví 8. listopadu už osmé narozeniny. Loni jeho skupina Dudes&Barbies otevřela také restauraci s vlastní pekárnou Gram, teď spouští vlastní pražírnu a druhý život chce dát i holešovické elektrárně Garbe. „Věřím, že z ní může být místo, které bude definovat Prahu podobně, jako Dolní Vítkovice definují Ostravu,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch Žďárský.

Jejich přístup je unikátní – podnikání berou jako zábavu a každý nový projekt jim přináší nejen finanční zisk, ale i kreativní svobodu. Důležitým aspektem je pro ně revitalizace starých budov, kde se vždy snaží zachovat jejich duši a přidat i něco navíc. Díky tomu mají projekty Dudes&Barbies atmosféru, která návštěvníky i po letech přitahuje. Loni se jim se všemi koncepty podařilo překročit obrat 100 milionů korun, letošní rok chtějí zavírat se 180 miliony.

Jedním z jejich nejambicióznějších projektů je oživení staré elektrárny Garbe v pražských Holešovicích, kterou v současnosti přetvářejí na eventový prostor pro tisíce lidí. Do budoucna plánují i specifický koncept franšízingu, který má pomoci mladým podnikatelům zorientovat se na trhu. To vše ale s mírou. Lukáš Žďárský sice vybudoval se svým parťákem Jakubem Zajícem byznys, který lidi baví, doteď ale podle svých slov nenašel způsob, jak ho vybalancovat s osobním životem.

Jak jste přišli na název Dudes&Barbies?
To byla taková mládenecká nerozvážnost. Říkali jsme si, že když zakládáme firmu a potřebujeme na to s.r.o., tak jen kvůli smlouvám, které se nikde neobjeví. V té době jsme byli v partě tři kluci a jedna holka, a proto jsme přišli s názvem Dudes&Barbies. Když jsme projekt zakládali, neměli jsme žádné ambice, neuvažovali jsme o tom, že by to byl brand. Došlo nám až po nějaké době, že to asi nebyl nejlepší nápad, konkrétně když jsme byli na poště a paní pošťačka to ani neuměla napsat. Od té doby se název různě komolí, ale lidé si ho už zapamatovali. Zpětně bychom ho udělali jednodušší, ale kdo ví, asi to tak mělo být.

Vaše podnikání je proslulé oživováním starých budov. Podle čeho vybíráte prostory, které revitalizujete?
Nemá to žádné pravidlo, ale musíme do daného prostoru přijít a být nadchnuti. Je to trochu klišé, ale jako první nás prostor něčím chytí a až v druhé řadě začneme řešit, jestli je na dobré lokalitě nebo jestli je dost velký. Musí mít duši. Ale teď už se pomalu přesouváme i k prostorům, do kterých musíme duši dostat, aby to fungovalo. I to je ale zajímavá výzva.

Je jedním z takových případů i stará elektrárna Garbe v Holešovicích, které teď dáváte druhý život?
Ta má tolik duší a tak velkou osobnost, že tam je spíš naším cílem ji úplně nepokazit. (smích) Máme výhodu, že se tak složitých prostor nezalekneme, umíme je v relativně krátkém čase a s omezeným budgetem proměnit v něco, co lidi baví. Garbe v Holešovicích je velké sousto. Aniž bychom ho hledali, našlo si nás. Jedná se o dlouhodobě opuštěný prostor a věřím, že z něj může být místo, které bude definovat Prahu podobně, jako Dolní Vítkovice definují Ostravu.

To jsou velké ambice.
Ty určitě máme. Chceme, aby to byl prostor pro pořádání akcí, je velký, variabilní, zároveň ale unikátní. V Praze nic podobného nenajdete, a proto má smysl tomu věnovat energii. Nebude to žádná plechová hala v polích, žádný moderní stadion. Zážitek z tohohle místa se nedá zprostředkovat z fotek a videí, musíte tam opravdu jít a vidět ho.

V jakém stádiu projekt je?
Teď si místo osaháváme. Nejdříve v něm potřebujeme zkusit nějakou akci, která je realizovatelná, i když je to složitější. Až z toho pak vykrystalizuje, jestli s ním máme správné úmysly. Chceme, aby z něj byl bezpečný a vyčištěný prostor. Naší ambicí je ho pak spíš pronajímat než v něm provozovat denní program. Bude z něj takové industriální Forum Karlín, jen s trochu větší osobností.

Ve vašich konceptech často pracujete s kávou, teď jste se rozhodli založit vlastní pražírnu Not Another Boring Roastery. Přijdou vám současné pražírny nudné?
Založit pražírnu pro nás byl logický krok. Chtěli jsme si sáhnout na vyšší marži, být u zdroje, který nám přináší napříč našimi podniky zásadní část tržeb. Zajistit si soběstačnost. Zároveň nám přišlo, že se dělá z pití kávy zbytečné haló. Pro náš je důležité, aby byla káva dobrá v tom smyslu, že bude chutnat zákazníkům. Ne, že z nich děláme blbce, když v ní při třetím loku neucítili příchuť čokolády. Káva má být zábavná, aby to člověka nakoplo, aby zažíval zajímavé věci. Chtěli jsme dobrou kávu, která nás bude všude reprezentovat. A ten název je forma malého popíchnutí, ale nechceme se nikoho dotknout. Ať to každý dělá tak, jak uzná za vhodné.

V minulosti jste mluvil i o pivovaru, který byste rádi rozjeli. Je to pořád aktuální?
Momentálně máme spoustu jiných starostí, ale kdo ví. Záleží na tom, koho máme v týmu, jestli o to má někdo hlubší zájem, ale zatím není pivovar na denním pořádku. Jako hlavního partnera máme od začátku Budvar, který nás podporuje, takže zatím nás nic takového neláká.

Letos cílíte v obratu na 180 milionů korun. Zvažujete externí investory?
Minulý rok jsme vyměnili dva společníky za jednoho nového, který částečně přinesl i určitou finanční investici. Ale jelikož teď žádnou dramatickou ofenzivu neplánujeme, tak nám to takhle vyhovuje.

Který z vašich projektů je vám osobně nejbližší?
To je těžké. Je to jako vybrat si nejoblíbenější dítě – nejde to. Asi nemám žádný oblíbený projekt, což se nám možná na celé skupině líbí. Každý prostor je jiný, každý nám vyhovuje v jinou část dne i týdne. Jsme schopni se zabavit napříč našimi podniky, protože jsou různorodé. Většinou je pro mě ale nejzajímavější ten nejnovější, který zrovna řešíme nejvíc.

Tím nejnovějším je teď multifunkční kavárna a restaurace Gram, která oslaví 15. listopadu rok od svého otevření. Konceptem je složitější než vaše předchozí podniky. Byly s ním nějaké problémy?
Nepříjemně mě překvapil fakt, že když se člověk snaží něco dělat pořádně a má i dlouholeté zkušenosti, tak je ten proces budování stále hodně časově náročný a nákladný. Přijde mi, že je vstup na gastroscénu rok od roku dražší. Zároveň ale zákazníci očekávají, že to nebude jen další obouchaný prostor, kde budou sedět na rozpadajícím se nábytku. Jejich očekávání jsou neustále vyšší, jsou náročnější. Je potom těžké lidi neustále překvapovat.

Není to ale cesta k vyhoření? Mít na sebe kladeny neustále vyšší a vyšší nároky.
Já si myslím, že ne. Spíš je to svazující. Občas je fajn se zastavit, uvědomit si, že lidi jsou relativně spokojení s poctivými věcmi, které jsou za dobrou cenu. Nepotřebují kolem toho kudrlinky. Měli jsme dřív tendence dělat všechny projekty unikátně, aby to nebyl jen další obyčejný pivovar nebo další obyčejná zmrzlinárna. A to nás svazuje. Pak je fajn někam odjet, inspirovat se a vrátit se s tím, že ty věci dělat jdou.

Jak vnímáte roli sociálních sítí? Dáváte na ně v rámci svých projektů důraz, nebo jsou pro vás druhotnou věcí?
Sítě jsou pro nás zásadním marketingovým kanálem. Lidi jsou vizuální a lehce ovlivnitelní. Když nějaké místo sdílejí jejich kamarádi, jsou ochotni tam taky jít. A věřím, že tenhle trend, tedy alespoň v naší generaci, bude pokračovat. Pro nás momentálně není jiný kanál, který by nás stál tak málo peněz a zároveň měl tak velký efekt.

Je pravda, že vaše podniky jsou hodně fotogenické.
To je součástí našeho marketingu už v prvopočátku projektů. Když prostor vybíráme a pak ho nějak přetváříme, tak se ho snažíme dělat fotogenický. Jakmile ho pak otevřeme, lidi si ho fotí, fotky sdílí a dělají nám reklamu zadarmo.

Foto: Archiv Dudes&Barbies

+1

Jak vnímáte současnou gastronomickou scénu v Praze? Co jí podle vás ještě chybí, respektive co tam chybí vám?
Pražská gastroscéna se podle mě rozšiřuje hezkým způsobem, objevují se odvážné koncepty. Možná mi chybí ta odvaha ještě větší. Obvykle jsou tu nové koncepty, které jsou ale zároveň spíš menší. Chybí mi něco, co mě chytne třeba na celý den a nepustí. Místo, kam člověk chce brát kamarády a ukázat jim to tam, místo, kde můžou čas prožít nejenom tím, že sedí u stolu, ale i nějakým pohybem. Podobné koncepty mají v Německu i Maďarsku, ale v Čechách tohle zatím není, pokud vím.

Kde vidíte budoucnost Dudes&Barbies za deset let?
Byl bych rád, kdybychom si udrželi co nejvíce našich prostor. Zároveň bych byl rád i v pozici, v níž budeme pomáhat nové generaci a nadšencům, kteří budou do gastronomie přicházet. Myslím, že budoucnost gastronomie je v tom, že majitel bude na place, bude součástí daného prostoru. Že tady nebudou žádné velké řetězce, ale spíš unikátní místa. Už k tomu směřujeme v rámci konceptu franšízingu, který dáváme dohromady. Já tomu říkám pracovně nefranšíza nebo antifranšíza právě z toho důvodu, že nechceme unifikaci. Ale spíš pomoci podnikům s kontakty, předat jim know-how, ukázat vyšlapané cestičky i slepé ulice. Tak, aby se ti, kdo do gastronomie přicházejí, nespálili, aby neshořeli jako papír.

Vy jste ještě loni říkal, že píšete disertační práci na téma Úspěch, ale za jakou cenu. Dopsal jste ji už? A opravdu z ní bude kniha, jak jste avizoval?
Disertační práce ani kniha ještě hotovy nejsou. (smích) Ale co je důležitější, ještě jsem nenašel odpověď na to, jak budovat velký byznys, který si člověka osobně žádá, a zároveň mít větší svobodu žít život naplno. Ještě jsem nezjistil, jak tyhle dvě věci vyvážit. Pořád si stojím za tím, že média sice ukazují úspěšné lidi a jejich multimiliardové byznysy, ale málokdo už zmiňuje, za jakou osobní cenu ty byznysy vznikly. A jestli jsou ti lidé v konečném důsledku opravdu šťastní.

Jakou cenu jste zaplatil vy?
Po cestě jsem občas zapomněl žít, přestal jsem se radovat z obyčejných věcí. Mám pořád určitou profesní deformaci, ale měl jsem velké štěstí, že mi na poslední chvíli přišla do života rodina. Ta je pro mě velkým důvodem zvolnit a začít svět kolem vnímat trošku jinak.