„Stíháme vůbec oběd?“ ptá se mě kolega Ondřej Rošický, když nám skončí rozhovor v pivovaru Poděbradský Zdroj. Sem jsme vyjeli na kole, jak jste si mohli přečíst v předchozí reportáži – a nasedat zpátky na bicykl se nám už vůbec nechce. V nohou máme přes 65 kilometrů, dalších 20 nás ještě čeká. To samozřejmě nijak hrozné není, celou tu dobu nás ale tlačí čas. Takže ne, oběd opravdu nestíháme.

Za několik málo okamžiků už necháváme Poděbrady za sebou a vyrážíme dál na východ. Část cesty vede ještě kolem Labe, pak ji ale také opustíme, projedeme přes Libici nad Cidlinou a najíždíme na silnici 611. Ondra se raduje – jede na silničce, takže mu cesta ubíhá jako po másle. Mně to na horském kole šlape výrazně hůř. Ale nevadí, u Obory Kinských konečně odbočujeme pryč ze silnice a dostáváme se do cíle.

Tím je malá obec Kněžičky, kde dnes trvale žije ani ne 200 obyvatel. K vidění toho tady tolik není – několik rybníků, fotbalové hřiště, zvonička, již zmíněná obora… a také rodinný pivovar Záhora, kam právě míříme. Opět se zpožděním, za které si samozřejmě okamžitě sypeme popel na hlavu. Nad tím ale Vojtěch Záhora, který nás přichází přivítat, jen mávne rukou. „Tak co, hoši, dáte si pivko?“

Vzhledem k tomu, že zpátky domů pojedeme vlakem, tuto nabídku s radostí přijímáme. Devětatřicetiletý sládek mizí do útrob pivovaru a za chvíli už je zpět i se třemi půllitry světlé desítky American Pale Lager. „Tohle je naše nejprodávanější pivo,“ vysvětluje a rovnou nám nabídne i rohlíky se šunkou a sýrem. „Právě takové jídlo je k pivu vůbec nejlepší,“ usmívá se.

Když Záhora před lety studoval na pražské Vysoké škole chemicko-technologické, nečekal, že kvantovou mechaniku a fyziku nakonec vymění za pivovarnictví. I když… určité náznaky tu byly. „Byl jsem chudý student, kterému ale hrozně chutnalo řemeslné pivo. Tak jsem si řekl, že nebudu vydělávat peníze jen proto, abych je pak utrácel v drahých kraftových hospodách. A začal jsem si pivo vařit sám,“ vzpomíná.

Foto: Magdaléna Straková

První várky ovšem nedopadly podle jeho představ. „Uvařil jsem 20 litrů a vzápětí všechno vylil. Několikrát jsem to zopakoval – někdy se zadařilo, někdy to šlo do kanálu,“ líčí. Celý tento proces pokus-omyl nakonec trval asi dva roky. Postupně se ale Záhorovi podařilo dostat se do fáze, kdy o jeho pivo začali jevit zájem i kamarádi. „A tak mě napadlo: proč si nezaložit vlastní pivovar?“

Podmínky k tomu ostatně měl. Jeho otec totiž vlastní právě v Kněžičkách velkou budovu i s hospodářským zázemím, kterou si teď Záhora pronajímá pro svůj pivovar. Navíc zde bydlí i s manželkou a dětmi, s nimiž se také starají o několik koní a okolní polnosti. „Sám bych ale tohle dělat nemohl. Tak jsem na začátku přibral bráchu Tomáše, který sice pivo vařit neumí, ale pomáhá mi s grafikou nebo komunikací s úřady,“ popisuje Vojtěch.

To, že jeho prvotní pivo oslovilo několik kamarádů, bylo sice fajn, ale na mlsné jazýčky znalců kraftové scény by to možná nestačilo. Bratři tak začali oslovovat nejlepší pivovary na světě. „Jezdíme k nim sbírat rozumy. Coby kluci z vesnice žmouláme čepici s uzlíkem, zatím nás ale nikdo nevyhodil. Vždycky se hodně přiučíme, nasajeme atmosféru, a pak se světaznalí vracíme k varně v Kněžičkách.“

Dnes uvaří Záhora zhruba tisíc hektolitrů piva ročně. Brzy ale hodlá koupit nové tanky, které by mohly příští rok zvýšit produkci na 1 500 hektolitrů. Od konkurentů se odlišuje nejen originálním designem na lahvích, ale také třeba tím, že používá chmelové hlávky namísto granulí. „Lépe to voní, má to víc toho správného chmelového aromatu. Je to ovšem náročnější na skladování a manipulaci,“ zdůrazňuje sládek.

S bratrem si na samém začátku existence pivovaru vzali úvěr, aby mohli nakoupit sadu tanků a další nutné vybavení. Kromě nich samotných teď ve firmě pracují další tři lidé včetně Vojtěchovy manželky Pavlíny, která řeší obchod a marketing.

Vlastní kamennou hospodu zatím nechtějí, provozovali pouze malý bar přímo před pivovarem. My jsme už ale na místě pozdě – před pár dny tu proběhla velká slavnost, poté Záhora stánek zavřel. „Už jsme to nechtěli dělat, potřebujeme se soustředit na výrobu. Spíš budeme naše pivo dodávat do jiných hospod. Ostatně i tady ve vesnici čepují mimo jiné Záhoru.“

Vojtěch Záhora s manželkou jsou také nadšenými experimentátory. Aktuálně testují výrobu lambiku, tedy spontánně kvašeného piva, a také vlastní whiskey, kombuchu a nachmelenou vodu. Co jim ale zabírá nejvíce času, je muzicírování. Celkem hrají na osm hudebních nástrojů, často cestují po světě – a zkoušejí u sebe doma v obýváku. „No, on to moc obývák už není. Ale zbyl tam aspoň gauč,“ směje se Pavlína.

My už se s energickými manželi pomalu loučíme. Setmělo se a navíc musíme stihnout vlak – rozhodně už nechceme jet na kole zpátky až do Prahy, jak původně Ondra plánoval. A kdo ví, příště se třeba se Záhorovými sejdeme někde jinde. Mladý podnikatel, který začínal jako domovarník, teď totiž přemýšlí o velkém stěhování a přesunutí výroby jinam. „Rád bych něco postavil přímo na zelené louce, je to ale jen jedna z variant,“ uzavírá.