Komentář Lenky Chlubnové a Ivy Brejlové: Senát těsnou většinou neschválil Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, takzvanou Istanbulskou úmluvu. Přitom se tak nejspíš nestalo proto, že by byli zákonodárci proti danému násilí– ale vadilo jim, jak by definice jeho, genderu a sebeidentifikace podle nich mohla narušit tradiční českou rodinu.

To, co se včera po dlouhých sedm hodin dělo v Senátu, muselo v každém, kdo jednání sledoval, vzbudit řadu emocí. Čeští senátoři a senátorky se totiž nebyli schopní dohodnout na tom, zda se má Česko připojit k ratifikaci takzvané Istanbulské úmluvy, nebo ne. Nakonec k jejímu přijetí chyběly dva hlasy, dlouhá debata ale ukázala, že nám chybí možná mnohem víc.

Z diskuse o tom, zda se má Česko připojit k dokumentu, který platí ve většině evropských zemí, se totiž stala hádka o něco úplně jiného a ta, jak už to tak bývá, podstatu věci přehlušila. Instanbulská úmluva se zaměřuje na prevenci, ochranu obětí a stíhání pachatelů genderově podmíněného násilí – a právě slovo gender u českých senátorů a senátorek narazilo. Zavání totiž něčím, co by prý mohlo ohrozit naše české tradiční „hodnoty“, včetně rodiny, a to přeci nechceme. Trefnou otázku ale po výsledku hlasování vznesl předseda Pirátů a vicepremiér Ivan Bartoš, když se zeptal, zda náhodou nežijeme ve středověku.

Za konzervativní dědictví, ať už si pod ním představíte cokoliv, se včera v senátu rvaly i ženy. Třeba Jitka Chalánková, senátorka z klubu TOP 09 a ODS, ale i Jana Zwyrtek Hamplová, která je zároveň známá bojovnice proti očkování, a pak také Daniela Kovářová, bývalá ministryně spravedlnosti, jež je profláklá svými šovinistickými vyjádřeními a také proruskými postoji.

Podporovatelé přijetí úmluvy, která se skutečně zaobírá ochranou obětí trestných činů, zpřísňuje tresty za sexuální násilí a zavádí preventivní praxe, aby se násilí předešlo, přitom věcně argumentovali tím, že v Česku dochází k přehlížení domácího násilí, praxí soudů a nízkými tresty, kterým pachatelé domácího násilí čelí. I tím, že by se ratifikací Česko zařadilo mezi vyspělé země. Ovšem téma se velmi brzy přelilo od násilí k otázkám toho, jak jsou pohlaví definována, kolik by jich mělo být a nakolik ohrožují tolik vzývanou tradiční rodinu. Tahle neustále se opakující zkratka ukazuje ale hlavně na malost českého uvažování o čemkoliv jiném, než jsou legitimní, ale ne jediné možné konzervativní postoje.

„Myslím, že smyslem úmluvy je vymýtit evropskou tradici tradičního fungování rodin,“ uvedl například místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer, senátor za ODS. „Osobně jsem přímo zděšen, kolik států naletělo pod skořápkou odstraňování násilí vůči ženám na to, o co ve skutečnosti v istanbulské úmluvě jde především, a to je zavedení pojmu gender a možnosti, aby si ho jednotlivec od svého dětství určoval dle své vůle, respektive lépe řečeno, dle vůle nejrůznějších našeptavačů. Osobně se odmítám k tomuto šílenství připojit,“ řekl pro změnu senátor Michael Canov za STAN.

„Istanbulská úmluva není jen o ochraně obětí před domácím násilím. Je to trojský kůň,“ hlásala senátorka Daniela Kovářová. „Otevíráme si zbytečně to, co tady nechceme. Nepotřebujeme to,“ notovala jí pak Jana Zwyrtek Hamplová.

Co Istanbulská úmluva reálně řeší? Podle vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Laurenčíkové jde hlavně o systematickou podporu tří oblastí. Zaprvé o zvýšení dostupnosti specializovaných služeb pro oběti sexuálního a vztahového násilí, a to jak na dětech, tak na ženách, mužích či seniorech. Dále jde o posílení kapacit programů pro původce násilí, které je mají učit, jak zvládat stres i agresivitu. A do třetice jde o zesílení prevence násilí ve společnosti, a to s důrazem na rozvoj duševní gramotnosti, posilování psychické odolnosti a zajištění dostupnosti služeb psychosociální podpory.

Zároveň nejde o změny, které by se měly dít mimo současný právní rámec. Už loni na jaře legislativní rada vlády vydala usnesení, že Istanbulská úmluva není v rozporu s českou ústavou.

Také je potřeba říct, že přijetí úmluvy samotné české oběti sexuálního a vztahového násilí nespasí. Ale byl by to minimálně závazek k tomu, že se v budoucnu v Česku stanou systémové změny, které by mohly obětem těchto činů pomoci. Tvářit se ve světle posledních soudních kauz, kvůli kterým tento týden proběhla i demonstrace před ministerstvem spravedlnosti, že to nepotřebujeme, je minimálně pokrytecké.

O všem, co je potřeba v rámci Českého soudnictví, už jsme psali. Například změna právní definice znásilnění už leží v Poslanecké sněmovně, stále je ale potřeba systematicky vzdělávat soudce a soudní znalce v rámci tématu a změnit vůbec pohled institucí na oběti. I o tom se v Istanbulské úmluvě píše.

Navíc na tom v Česku aktuálně nejsme s řešením sexualizovaného násilí zrovna dobře. Podle iniciativy Bez trestu odejde od soudu s podmínkou za znásilnění každý druhý pachatel. Zároveň se předpokládá, že se v Česku stane až 12 tisíc znásilnění ročně, z čehož se k soudu dostane pouhých pět procent. Chybí podpora pro oběti jak trestných činů, tak domácího násilí. Přitom 22 procent žen po patnáctém roce věku zažilo fyzické nebo sexuální násilí ze strany partnera. Na oběti, které za to zaplatily životem, nedávno vzpomnělo i centrum pro ženy Rosa. Jejich seznam, zveřejněný na Facebooku, je dlouhý.

A jak je to s těmi částmi, které konzervativní politiky, jako je například senátorka Jitka Chalánková nebo Daniela Kovářová, nejvíc zvedají ze židle? Včera v Senátu bylo často zmiňováno, že se v úmluvě používá slovo „gender“.

Senátor a gynekolog Ondřej Šimetka, nestraník zvolený za ODS, k tomu říká: „Pokud někomu vadí pojem „gender“, tak nepodepsáním úmluvy tento pojem z veřejného prostoru rozhodně nezmizí.“ V dokumentu se totiž hovoří o genderově podmíněném násilí, což je násilí, které je na někom spácháno právě kvůli pohlaví, sexuální orientaci nebo genderové identitě. „Ze své pracovní praxe gynekologa a porodníka bych vám, bohužel, mohl vyjmenovat desítky případů šikany, násilí, domácího násilí vycházejících ze stereotypů rolí, mnoho z těchto případů se dokonce děje i na těhotných ženách,“ dodává senátor.

Včerejším jednáním je Ondřej Šimetka velmi zklamán. Popisuje, že se strašilo mimo jiné odebíráním dětí, nebezpečným tajným plánem na převýchovu společnosti, zákazem Velikonoc, smazáním rozdílu mezi mužem a ženou a jejich přejmenováním na „osoby“, hrozbou, že ženám někdo zakáže se hezky oblékat, barvit si vlasy, kolapsem školství, rozvratem společnosti, rozbitím rodin, odebíráním dětí. „Přitom existují desítky zemí, kde je úmluva přijata a nikde se nic takového samozřejmě nestalo. Naopak argumenty proti nejvíce zaznívají v Turecku, Bulharsku, Maďarsku, Slovensku a před vyloučením Ruska z Rady Evropy, právě i tam,“ uzavírá Šimetka.

Odpůrci Istanbulské úmluvy teď mají co slavit. Jednu bitvu vyhráli. Otázka ovšem je, co to udělá s válkou jako takovou. Minimálně mladší skupiny vzdělanějších žen (a určitě často i mužů) už začínají mít plné zuby soudních verdiktů, kdy pachatel znásilnění odchází od soudu s podmínkou, jakékoliv formy sexuálního nebo domácího násilí se dlouhodobě přehlíží a soudní znalci vydávají absurdní posudky. A jak na sociální síti X popsal politický stratég, podnikatel a autor populárního podcastu Kecy a politika Petros Michopulos, tahle rostoucí nespokojenost může mít časem za následek třeba to, že voliči donutí zákonodárce schválit zákonnou úpravu výrazně přísnější, než jak by teď vypadala, kdybychom Istanbulskou úmluvu přijali a řídili se jí.