Tenká bílá linie. Mezi Holešovicemi a Karlínem se otevírá Štvanická lávka
Je dlouhá tři sta metrů a mohou na ni jen chodci nebo cyklisté. Přívoz, podle kterého se jí přezdívá, bude zrušený.
Původně se měla otevřít už loni. Říká se ale, že na dobré věci je potřeba si počkat. Takových příkladů je historie staveb plná. Patří mezi ně i Štvanická lávka. Od dnešního dne už propojuje Karlín s Holešovicemi, oficiálně začíná sloužit v poledne.
Obě pražské čtvrti jsou od sebe kousek, jenže dokud přes řeku nevedla žádná lávka, dostat se z Karlína do Holešovic žádalo objížďky, které trvaly déle, než by se slušelo. V létě pomáhal přívoz HolKa, zvaný tak právě díky složenině jmen obou částí hlavního města. Lávce se po něm říkalo úplně stejně. HolKa se ale nakonec jmenovat nebude. Název si vysloužila podle své odbočky. Ta ústí na Štvanici, takže je to Štvanická lávka. Někteří jí ale stále ještě říkají HolKa, snad i proto, že po jejím otevření zdejší přívoz skončí.
Tak jako tak, dnes se otevírá poměrně netradiční přemostění Vltavy, které bude sloužit nejen pěším, ale i cyklistům. V zásadě jde totiž o jednu jednoduchou linku. Bez přerušení, bez schodů, jen bílá táhnoucí se linie od jednoho břehu k druhému. Postavená je z ultravysokopevnostního betonu, to v zásadě znamená, že má výborné vlastnosti. Do konstrukce se nemůže dostat voda.
Je také trvanlivá, mrazuvzdorná, má kvalitní povrch a připomíná bílý mramor. A to i přesto, že konstrukce ze stejného materiálu bývají šedé. Štvanická lávka, proto aby byla bílá, musela být tvořená jen z bílých materiálů. Speciální beton tak obsahuje bílé kamenivo, bílou mikrosiliku a bílý cement. Při výrobě se pak musí dávat pozor na to, aby se do materiálu nedostala žádná špína.
Jednou z hlavních výhod použitého materiálu je ale to, že s ním není taková práce. Zatímco jiné mostní konstrukce je potřeba po pár desítkách let opravovat, ultravysokopevnostní beton můžete nechat klidně i sto let nechat být. Nebo dokonce i dvě stě let. A to bez toho, aniž by se pak řešily patálie, jako je to v případě Libeňského, Hlávkova a dalších mostů v Praze.
Výhodou také je, že lávku je možné zdvihnout v případě, že přijde velká voda. „V Holandsku je spousta zdvihacích mostů. Nás k tomu dovedla nutnost. Když jsme kreslili návrh lávky, zjistili jsme, že jsou pouze dva způsoby, jak zůstat nad úrovní povodně,“ vyprávěl Petr Tej, jeden z autorů lávky v jednom z dílů podcastu Město.
A pokračoval: „Buď by to znamenalo na holešovické straně vybudovat tři masivní rampy, které by tvořily třímetrovou zeď. To pro nás bylo nepřijatelné, rozhodli jsme se proto, že poslední pole lávky budeme zdvihat, a to i přesto, že je to velmi náročná věc. Plynulé napojení na Bubenské nábřeží je ale zásadní pro konstrukci jako takovou.“