Hlavní ulicí ve středočeské Unhošti proudí poklidný ranní provoz, u hospody postává pár skalních s prvním pivem a lidé míří na blízké autobusové nádraží u náměstí. Otevřelo už řeznictví, květinářství i cukrárna. U jedné výlohy je ale nejrušněji, co pár vteřin někdo vchází nebo vychází a lidé se potkávají na schodech u vchodu. A taky to už na ulici voní čerstvým chlebem. Stojím před rodinnou pekárnou U Vrbských.

Fronta uvnitř je docela dlouhá, a tak využívám čas, abych zjistila, odkud si zákazníci pro pečivo přijeli. Maminka s kočárkem bydlí vedle v Kyšicích, muž ve vzorně vyžehlené košili s notebookem přes rameno jezdí přes Unhošť dvakrát až třikrát týdně z Kladna do Prahy. „Raději než po dálnici to vezmu tudy, koupím si snídani a chleba domů,“ říká. Starší pár sem jednou týdně zajede pro kváskový chleba, housky a „něco ke kafi“ až od Berouna. A řemeslník v montérkách má práci v nedaleké Chyňavě, ale taky to „radši bere tudy, protože místní koblihy za to stojí“.

Pult se mezitím plní různými druhy pečiva. Jak zákazníci nakupují, pekařky postupně doplňují nové. Bagety, škvarkové placky, pletence, rohlíky a housky různých tvarů, ořechový chléb, dalamánky, loupáky. Základ tvoří kolem čtyřiceti druhů pečiva, sortiment se ale v průběhu dne obměňuje.

Foto: Pekárna U Vrbských

I když u Vrbských pečou 40 druhů pečiva, chleba je pořád základ

Některé druhy pečiva tu koupíte kdykoli, jiné jen ve vybrané dny. Některé druhy pečiva tu koupíte kdykoli, jiné jen ve vybrané dny. Například škvarkové placky, karlovarské rohlíky a ciabattu v pondělí, středu a pátek. Škvarkový chléb zase v úterý a čtvrtek. „Chceme, aby zákazníci ochutnali i nové věci. Ale základ pořád tvoří klasický chléb a housky, ty u nás seženete vždycky. Teda dokud se nevyprodají,“ usmívá se Jana Cypriánová.

„Je pravda, že zákazníky máme z celého Kladenska. A často i vzdálenější,“ potvrzuje slova z fronty Cypriánová. Její rodiče, Marta a Jan Vrbští, začali péct v devadesátých letech v nedaleké Rudné. Tam má také dodnes pekárna hlavní výrobnu a malý krámek. „Sem do Unhoště vozíme ráno hotový chléb, všechno ostatní dopékáme přímo u nás a dáváme na pult ještě teplé,“ vysvětluje Jana Cypriánová a ukazuje na plata horkých baget, právě vytažených z malé pece.

Spolu s bratrem Františkem, který se stará hlavně o výrobní provoz v Rudné a o rozvoz pečiva do maloobchodní sítě, tvoří druhou generaci, která v rodinné tradici pokračuje. Denně upečou 15 000 kusů pečiva. Do organizačních věci kolem pekárny se částečně zapojuje i její muž Petr a za pultem tu v Unhošti stojí už i pětadvacetiletá dcera Pavlína. „Vyrostla jsem v tom, a tak nemůžu jinak,“ usmívá se. Studuje cestovní ruch, často vyráží do světa, ale kdykoliv je zpátky doma, pomáhá, kde se dá. Nejčastěji v krámku v Rudné nebo právě tady v Unhošti.

„Můj dědeček Jan Vrbský vyrostl v drsných podmínkách. Jeho rodičům komunisté zabrali statek v nedaleké Železné a několik let je věznili. Děda se sourozenci se sami doma starali o hospodářství, byli zvyklý tvrdě pracovat. Když se Jan jako dospělý oženil s babičkou Martou, postavili v Rudné dům a k němu vedli hospodářství, měli dobytek, pole,“ vypráví Pavlína rodinný příběh. Když pak její prarodiče po revoluci přemýšleli, v čem začít podnikat, napadlo je péct.

„Chleba a rohlíky budou lidi potřebovat ve všech časech,“ přidává k Pavlínině vyprávění vzpomínku na svého otce Jana Cypriánová. V roce 1991, kdy v Rudné pekárnu otevírali, jí bylo osmnáct let. V noci její rodiče pekli, přes den rozváželi a zařizovali. „Spali, když vyšla chvíle. Pamatuju si tátu, jak v noci ručně odvažuje těsto, klečí u pece, sází do ní chleby a o pár hodin později je nakládá do auta, aby brzy ráno byly v okolních obchodech,“ říká.

Stihla ještě na půl roku odjet do Německa a od té doby je s pekárnou pevně spjatá. Třicetčtyři let pomáhá s provozem, obchodem i výrobou. „Jediné, co jsem nezvládala, byly noční směny. Musela jsem s nimi přestat,“ přiznává. Vzala si tedy na starost krámek v Rudné. V roce 2012 byla otevřena druhá prodejna pekárny spojena s kavárnou na pražských Lužinách a v roce 2018 podobná provozovna v Unhošti.

Jana a František mají ještě jednu sestru – Vendulu. „Původně vedla pro pekárnu účetnictví, nakonec si v Rudné založila vlastní Růžovou cukrárnu,“ vypráví Cypriánová, čím jsou všichni tři sourozenci i dál propojeni. Do Unhoště od ní vozí čerstvé dorty a zákusky. „Díky tomu k nám mohu zákazníci chodit jako do cukrárny. Kdo nechce náš koláč, dá si ke kafi sestřin čokoládový řez nebo tvarohový dort,“ vysvětluje spokojeně.

„My sem chodíme s holkama každou středu, už pět let. Někdy je nás pár a někdy i dvanáct,“ hlásí mi ochotně zákaznice popíjející kávu u stolku vedle okna do ulice. Hlouček přítelkyň seniorského věku si z návštěvy unhošťské pekárny vytvořil tradici a na otázku, co si tu mám dát, se shodují v odpovědi: „Cokoli. Tady je všechno jako doma upečené, schválně zkuste a uvidíte, jak dlouho vám to vydrží. Za pár dní jste tu zpátky, vsaďte se.“

Dopoledne pokročilo, ale fronta u pultu se zatím nezkracuje. „Lidé si zvykli, že i během dne navážíme nové druhy pečiva. Třeba kolem poledne Rustik chléb. Tak je docela běžné, že se u nás staví ráno a třeba pak ještě cestou z práce,“ vysvětluje Jana Cypriánová.

Ptám se na další plány, ale zároveň tak trochu tuším odpověď: „Největší plán je udržet věci tak, jak běží. Aby to tu pořád tak vonělo čerstvým chlebem až na ulici, aby výroba běžela ve dne i v noci, abychom měli dostatek šikovných lidí a hlavně aby od nás zákazníci pořád odcházeli spokojení,“ říká pragmaticky Jana Cypriánová a její dcera Pavlína přikyvuje s tím, že nejvíc ji na rodinné pekárně baví setkání s lidmi.

„Třeba se starým pánem, který si k nám chodí pro bublaninu, na jakou byl celý život zvyklý od své ženy. Anebo s těmi, kteří si vedle u řezníka koupili výbornou sekanou a k nám si k ní jdou pro chleba od Vrbských,“ vysvětluje na závěr, proč jí to nedá a zatím ji to z cest po světě vždycky táhne zpátky domů.