Jsou tři a k invalidnímu vozíku mají všichni mnohem blíž, než by si přáli. Ale zároveň ukazují, že i s ním může být život fajn. A že se na jeho výrobě dá postavit byznys, který má globální přesah. Spolumajitelé jihočeské firmy Ultina se už v Česku stali – samozřejmě u své cílovky – lovebrandem a teď řeší, kdy přejít do fáze číslo dvě, která obnáší novou halu a expanzi do ciziny. A hlavně jak zůstat při smyslech, všichni totiž sedí naráz na víc židlích. Pardon, některý vozíčcích.

Scenárista béčkového bijáku by to nevymyslel líp – šestnáctiletý atletický fešák leze v noci za svou milou do druhého patra činžovního domu po hromosvodu, aby jej nenačapali rodiče. Jenže si splete okno a zaklepe na to, za nímž spí matka jeho přítelkyně. Následuje pád, zlomená páteř a doživotní pobyt na vozíku.

„Hodně jsem se tehdy věnoval horolezectví,“ směje se při vzpomínce na dvě dekády staré události Miroslav Šperk. A dodává: „Že jsem na vozíku, jsem akceptoval. Kdybych dnes začal chodit, byl by to pro mě stejný šok, jako když jsem se zranil.“

Osmatřicetiletý Šperk je paralympijským medailistou v hodu diskem, reprezentoval ve sjezdu na monoski, ve florbalu a basketbalu, je sekretářem Českého paralympijského výboru a také je podílníkem v Ultině a ze trojice jejích spolumajitelů tím ve firmě, alespoň co se pohybu v terénu týče, i nejaktivnějším. „Pořád jezdím zaměřovat klienty, naše vozíky jsou dělané vysloveně na míru, u každého zákazníka strávím v průměru aspoň dvě hodiny,“ říká.

Z televizní obrazovky ve Šperkově pražské kanceláři to sleduje druhý z majitelů firmy Ivan Nestával, toho času usazený u počítače v Hluboké nad Vltavou, kde žije a podniká v autodopravě. Přikyvuje, že dnes to je hlavně Miroslav Šperk, kdo se v chodu Ultiny, která za loňský rok utržila přes 15 milionů korun, nejvíc angažuje. Na úplném začátku společnosti před sedmi lety ale Šperk nebyl, nápad vyrábět vozíky – konkrétně ty sportovní – měli tehdy Nestával s třetím spolumajitelem Zbyňkem Sýkorou.

„Já jsem se do vozíčkářské komunity dostal přes syna, který po roce 2009 ochrnul na spodní část těla kvůli zánětu míchy. Vždy jsme ale byli hodně aktivní rodina a v tom jsme pokračovali i poté, co Ivan skončil na vozíku,“ vzpomíná osmačtyřicetiletý Nestával. Hodně se věnovali sportům pro hendikepované a při jedné z akcí se seznámili se Sýkorou, který byl (a pořád je) vášnivým florbalistou a spolupořádal kemp pro aktivní vozíčkáře.

Sehnat tehdy sportovní vozík, který by se dal použít pro hru vozíčkářského basketu nebo florbalu, nebylo jen tak, v Česku je nikdo nevyráběl, nejsnazší cesta byla dovážet je, kvůli ceně většinou už použité, ze zahraničí, hlavně pak z Velké Británie.

Foto: Ultina

Všechny vozíky Ultiny jsou ruční výroba

Sýkora měl na ostrovech dobré vazby, protože pracoval pro tamního výrobce špičkových vozíků RGK. „S Ivanem jsme si ale řekli, že bychom je mohli zkusit vyrábět sami. Já jsem s tím měl trochu zkušenost, s tátou jsem si totiž pár vozíků už podomácku na sport udělal,“ vypráví osmatřicetiletý Sýkora.

I ten je podobně jako jeho kolegové velmi aktivní. Jednak vede paralympijský výbor, jednak se angažuje za ODS v komunální politice na jihu Čech. Každopádně slovo dalo slovo a Sýkora s Nestávalem založili firmu Ultina, která měla za cíl vyrábět sportovní, nikoli civilní vozíky.

První velká zakázka, kterou realizovali, přitom paradoxně nebyla do Česka, ale do Maďarska, kam zamířilo v roce 2016 dvacet florbalových vozíků. „Pomohlo nám, že jsme se Zbyňkem byli v komunitě docela známé tváře, měli jsme kontakty, Zbyněk byl navíc aktivní reprezentant, takže měl vazby i v cizině,“ upřesňuje Nestával.

Tehdy přibrali na palubu i Šperka, s nímž se Sýkora znal ze sportovního prostředí i ze zdejší pobočky RGK, pro kterou Šperk svého času taky pracoval. „Kluci věděli, že umím zaměřovat a že tomu rozumím a že hledám nějakou novou profesní náplň,“ říká Šperk. Současně s tím už se ale rodil plán, že by Ultina začala vyrábět i civilní vozíky. Šlo ovšem o o řád náročnější misi. Takové vozíky musí splňovat spoustu kritérií, musí být schválené od Státního ústavu pro kontrolu léčiv a musí je akceptovat zdravotní pojišťovny.

„My jsme byli na začátku opravdový garážový startup, vozíky jsme vyráběli v garáži. Teď už máme vlastní dílnu, a dokonce máme koupený pozemek u dálnice D3 kousek od Českých Budějovic, kde plánujeme stavět novou halu a dílnu. Jen to je pro nás velký skok, nesmíme se unáhlit, aby nás růst firmy nepohltil,“ přiznává Miroslav Šperk. Ultina není jediný výrobce v Česku, další společností, která se na to zaměřuje, je východočeské Kury, kde se ale tolik nespecializují na sportovní větev.

Vozíky Ultina jsou od začátku do konce ruční práce. Vizualizace, modelování, sváření a ohýbání duralových trubek, lakování, to všechno vzniká u Českých Budějovic. Cena je pak samozřejmě vyšší, než když si člověk vezme vozík od některého z nadnárodních výrobců, jako je Meyra nebo Küschall – pojišťovny standardně proplácí 45 tisíc korun, vozíky od Ultiny se v průměru pohybují mezi 110 až 140 tisíci korun, sériové vozíky od velkých distributorů mívají cenovku pod 100 tisíc korun.

Foto: Ultina

Aktivní vozík vyrobený firmou Ultina

„Jedině Ultina. Nedám na ně dopustit. Jejich vozíky toho hodně vydrží, pro aktivní lidi to je nejlepší řešení,“ chválí jihočeskou značku Jan Povýšil, úspěšný paralympijský plavec a sportovní novinář. Právě na to, že vozíky od Ultiny jsou stavěné s tím, že jsou sice lehké, ale zároveň bytelné – a tedy vhodné pro aktivní vozíčkáře –, spoléhají i majitelé firmy.

Ta už za dobu své existence vyrobila na tisíc vozíků (jak těch civilních, tak sportovních), je výhradním distributorem italských přídavných pohonů značky Triride, vyvíjí vlastní handbike ve spolupráci s Mikulášem Hapkou a čím dál víc pokukuje po zahraničí. „Teď jsme třeba dodali třicet nástavců na paddleboardy do Austrálie. To byl loni takový náš hodně úspěšný experiment. Ale očekávám, že co nevidět to začne nabízet i někdo jiný, kopírování je v našem segmentu bohužel dost rozšířené, jak jde o kompenzační pomůcky pro invalidy, nemůžete si je patentovat,“ krčí rameny Miroslav Šperk.

Ultina a trojice jejích majitelů teď proto stojí na pomyslné křižovatce. Dosud se nikdo z nich firmě nevěnoval na plný úvazek, protože každý z nich má vedle ní ještě vlastní aktivity, ať už jde o paralympijský výbor, politiku, rodinné podnikání, nebo sport. Pro úspěch doma i v zahraničí je navíc klíčové mít partnera, který bude umět pečlivě a detailně zaměřovat, což není samozřejmost, protože obchodníci velkých firem pracují se sériově vyráběnými vozíky, ne s individuálními řešeními.

„Na Slovensku a v Německu to teď vypadá dobře, jsme hodně daleko v jednáních. Ale počkám si, jak to dopadne, už tu pár pokusů bylo a vždycky to pak nějak nevyšlo. Není to ale tak, že bychom museli aktivně v cizině hledat, zájemci o spolupráci se ozývají nám. Necháváme tomu zatím volný průběh,“ říká Miroslav Šperk.