Fyzioterapeut Petr Zahradník má plno. Na vyšetření v jeho klinice Spinezio, kterou založil, se čeká i několik měsíců. Může za to patrně nejen jeho odbornost a snaha o změnu životního stylu u velké části populace, ale i jméno Pavla Koláře, pod nímž Zahradník absolvoval doktorské studium na Univerzitě Karlově. „Nejvíc mě obohatil svým smyslem pro detail. Ukázal mi, jak ho v naší profesi vnímat,“ říká Zahradník v rozhovoru pro CzechCrunch.

Fyzioterapii studoval i v Nizozemsku a Austrálii. Právě tam si všiml, že český přístup k oboru se od toho západního výrazně liší a je poměrně unikátní. „Západní styl je hodně izolovaný – když vás bolí koleno, řeší se koleno. Ale právě český pohled je specifický v tom, že koleno souvisí s kyčlí, kyčel s pánví a tak dále,“ vysvětluje Petr Zahradník.

Právě bolest je pro něj zároveň jedním z důležitých tělesných signálů. „Neměli bychom podceňovat to, že nás něco bolí, otupovat to léky proti bolesti a čekat, až to odezní. Každá bolest je informace od těla, že bychom měli něco změnit,“ říká. A tak pokud nás třeba bolí záda a máme sedavé zaměstnání, je důležité si tyhle dvě věci spojit a prostě se hýbat.

To ale neznamená, že bychom měli rovnou běhat maratony. „Jestli má člověk začít s nějakým pohybem, tak nejpřirozenější je samozřejmě chůze. A když chce začít se svým tělem pracovat víc, doporučuji indiánský běh,“ dodává Zahradník.

Kdo vás nejvíc vyhledává?
Většinou jsou to lidé, které něco bolí. Jestli je to ovšem člověk z byznysu, nebo člověk z recepce, je v podstatě jedno. Další část představují děti. U těch to není o tom, že by je něco bolelo, ale spíš o kontrole vývoje, aby šel správným směrem. Protože správné držení našeho těla začíná právě v ideálním vývoji miminka.

Když za vámi přijde například byznysmen, víte už dopředu, co mu s největší pravděpodobností bude? Dá se to vůbec předpovídat?
Částečně ano. Tělo funguje v určitých stereotypech. To znamená, že máme místa, která jsou náchylnější k přetížení a ve větším napětí. A naopak existují místa, která mají tendenci ochabnout.

Můžeme si to zjednodušeně ukázat například na prsních svalech, které bývají často silnější než svaly okolo lopatek. Tím se rameno dostává do nevýhodného postavení, a pokud takto některou část našeho těla přetěžujeme, dá se předpokládat, že to bude způsobovat problém.

Co třeba člověk, který je ve stresu a dvanáct hodin denně sedí u počítače? Ten k vám přijde nejspíš proto, že si hnul se zády…
Třeba. A pak také naše tělo nemá rádo stereotypní opakování pohybů. Pokud neustále jenom sedíme, můžeme mít problém i s oblastí pánve nebo mít ztuhlé kyčle. Když si pak jdeme v té ztuhlosti zahrát nějaký sport, zaběhat si nebo se sehneme pro dítě, může nás někde „píchnout“. Takové svaly se totiž neumí uvolnit a protáhnout. Nemusí to být rovnou vyhřezlá ploténka, ale prostě se objeví nějaká bolest, která nám nese jasnou informaci o našem životním fungování.

Jaký pohyb byste tedy doporučil někomu, kdo má sedavé zaměstnání a moc se nehýbe? Chápu správně, že jít z kanceláře bez postupného zařazování sportu do života rovnou uběhnout patnáct kilometrů není dobrý nápad?
To není. A není ideální ani jít hrát squash o nějakou sázku, jak chodí někteří pánové. Pokud má člověk začít s nějakým pohybem, tak nejpřirozenější je samozřejmě chůze. A když chce začít se svým tělem pracovat víc, tak doporučuji indiánský běh. To znamená, že střídám chůzi s během. Do toho potkám lavičku, u které se protáhnu, zacvičím. To je za mě přirozený pohyb.

Co to vlastně znamená přirozený pohyb?
Takové tříleté čtyřleté dítě někam běží, pak leze, pak je v hlubokém dřepu. Jeho pohybový repertoár je ohromně bohatý. K tomuhle všeobecnému pestrému pohybu bychom se měli my dospělí zase vracet. Kromě chůze a indiánského běhu jsem i velkým zastáncem jógy nebo tchaj-ťi. To je cvičení, které rozhýbe a protáhne celé tělo. A my bychom měli právě kombinovat protažení a aktivování těla. Ve své praxi se poměrně často potýkám s tím, že se lidé zaměřují buďto striktně na protahování, anebo naopak pouze na posilování. Ideálně by měli dělat oboje.

Poznáte už podle toho, jakým stylem chůze za vámi přijde člověk do ordinace, co ho nejspíš trápí?
Pokorně řeknu, že ne. Podle stylu chůze, podání ruky a mimických svalů v obličeji ale poznám, v jakém je člověk rozpoložení. Pak se další věci dozvídám během rozhovoru a i z toho, jak dotyčný rozhazuje rukama nebo co dělá s nohama. To už trochu nastíní, kde je zakopaný pes.

Jak jsem říkal na začátku, tělo sice funguje v určitých stereotypech, ve smyslu přetížení a oslabení, ale u každého z nás jsou nějaká specifika. Občas máme věci trochu jinak postavené nebo zapojené, než máme mít.

A ve chvíli, kdy nás něco bolí, tak se rozjede takový „domeček z karet“, protože si začneme ulevovat a přetížíme jinou část těla?
Ano. Poměrně často se stává, že vás začne bolet ploska nohy nebo koleno na levé straně a k tomu pravý loket nebo pravé rameno. Protože v těle existuje jistý systém křížení. Lidé fungují hodně diagonálně. Ilustruje to například fakt, že vykračuji levou nohou a současně hýbu pravou paží.

Zároveň bychom neměli podceňovat, když nás něco bolí, otupovat to léky na bolest a čekat, že to odezní. Každá bolest je informace od těla, že bychom měli něco změnit. Tělo nám říká vždy pravdivé informace a nijak ho neobelžete. Přecházení nemocí nebo tlumení bolestí se nám vždy neblaze vrátí.

A co například obezita? Jak moc tělo zatěžuje?
Velmi. Příroda tělo vytvořila tak, aby bylo „zkalibrované“ – abychom byli tak akorát. Pokud má člověk dvacet, třicet kilo nadváhy, tak už se hýbe jinak, zatěžuje kolena, kyčle i záda. A jak se jinak hýbe, tak i zapojování svalů je jiné. Ve chvíli, kdy mám kila navíc a pro něco se například sehnu, svaly musí vyvinout mnohem více práce, aby udržely stabilizovanou páteř. Zároveň se člověku snižuje obratnost.

Jde tomu nějak zabránit? Pomáhá, když třeba lidé sedí na míči nebo na speciálních židlích, na kterých se spíš klečí?
Nejzdravější sezení je takové, které člověk během dne co nejvíce střídá. Jsem zastáncem polohovatelných stolů, u kterých může člověk sedět i stát. Když to hodně zjednodušíme, měli bychom se snažit do těla během dne dostat pohyb. A jestli to bude tím, že budu měnit své sezení u stolu nebo si nechám skleničku s vodou v kuchyňce a budu si pro ni muset pokaždé dojít, to už je na každém zvlášť.

Jedna paní mi řekla: Dokud nebyly počítače a museli jsme tahat šanony z patra do patra, tak nás záda nebolela. Začala bolet, až když jsme si posílali vše e-mailem.

Tyhle problémy se sedavými zaměstnáními jsou nejspíš celosvětové. Vy jste studoval fyzioterapii i v Austrálii a v Nizozemsku. Liší se její praktikování u nás a v zahraničí?
Můj největší poznatek byl, že v Česku profesoři z takzvané Pražské školy, jako byl Václav Vojta, Karel Lewit, Jan Jirout, Vladimír Janda, František Véle a následně i Pavel Kolář, nastavili jistý směr fyzioterapie. My na pohyb člověka koukáme velice komplexně a celostně.

Západní styl fyzioterapie je hodně izolovaný. Když vás bolí koleno, řeší se koleno. Ale právě český pohled je specifický v tom, že koleno souvisí s kyčlí, kyčel souvisí s pánví a tak dále. S tím jsem se v rámci rehabilitací a fyzioterapie jinde než v Česku nesetkal. A musím říct, že fyzioterapie je u nás na velmi vysoké úrovni.

Zmiňujete Pavla Koláře, vy jste u něj studoval na univerzitě. Jaké to bylo?
Dělal jsem pod ním doktorát. Zkoumali jsme vliv poruch kyčelního kloubu na pohyby páteře a celého těla. Nejvíc mě obohatil svým smyslem pro detail. Ukázal mi, jak ho v naší profesi vnímat, za což mu musím velmi poděkovat.