Může k hubnutí inspirovat i sledování pořadu, kde se o to snaží lidé s extrémní obezitou? Na začátku března spustila televize Nova dokumentární reality show Extrémní proměny. V každém díle diváci sledují rok života jednoho účastníka, který trpí extrémní obezitou a rozhodne se to změnit. Trenérem všech účastníků je Martin Košťál. V běžném životě povoláním osobní trenér, kterého díky pořadu začali poznávat lidé na ulici. „To jsem úplně nečekal,“ směje se v rozhovoru pro CzechCrunch.

Martin Košťál mluví i o tom, jak by měli extrémně obézní lidé přistupovat k pohybu nebo že základem úspěšného zhubnutí je přenastavit si hlavu. „Člověk musí změnit mindset, až pak hledat čas. Nejdřív si půjdu odcvičit a až pak na kafe s kamarádkami. Je potřeba začít jinak uvažovat, těch věcí, které pro sebe můžete udělat, je strašně moc,“ vyjmenovává Košťál.

Pětačtyřicetiletý trenér má za sebou sportovní gymnázium a pak studium Fakulty tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově. Sám se profesionálně věnoval atletice. Po dokončení univerzity odjel na rok do USA, kde se živil jako plavčík. Posledních dvacet let trénuje běžnou klientelu i profesionální sportovce. Spolupracoval například s bývalým hokejistou Patrikem Eliášem, olympijskou vítězkou ve veslování Mirkou Knapkovou nebo hercem Ivanem Trojanem.

Jaký vliv na váš život má pořad Extrémní proměny, poznávají vás lidé na ulici?
Poznávají. To jsem úplně nečekal. Většinou na mne jen tak koukají, někteří požádají o společnou fotku. Dnes ke mně přišla nějaká paní, že mi potřebuje něco říct. A pak říkala, že mne její maminka miluje a že mi moc sluší obleky, které v proměnách nosím. Je to vždy milé.

V pořadu pracujete s velkým množstvím obézních lidí. Jak se stane, že se do takového stavu dostanou? To přece není jen tím, že někdo hodně jí, ty důvody musí být hlubší.
Často ano. Někdy je to ale jen o tom, že v jídle hledají za něco náhradu. Zajídají například smutek, stres, odloučení nebo nedostatek něčeho. Tloustnutí je takový velmi plíživý proces. Vždy je kam ustoupit, můžete si koupit o číslo větší oblečení, když si nezvládnete zavázat boty, tak si koupíte lžíci. Jednoho dne pak ale člověk narazí. Obezita je spojená s řadou nemocí, až pak člověku dojde, že došel na pomyslnou hranu.

Po univerzitě jste dělal jednu sezonu plavčíka na floridských plážích v USA. Jsou Američané víc nebo míň obézní než Češi?
Američanů je 340 milionů. Nemůžeme je házet do jednoho pytle. Ale Florida je v tomhle trochu odlišná. Možná je to tím, že tam je většinu roku teplo, a tak se podle toho lidé oblékají. Tím pádem mi připadá, že se tam o sebe více starají. Mám za to, že na Floridě je to tak trochu kult těla.

Dá se říct, že je otázka obezity v Americe spojená se sociálním statusem těch lidí? Jsou bohatí lidé víc fit?
Ano, ale to není jen v Americe. I tady u nás. Když potkám v týdnu v deset dopoledne ve fitku cvičit dámu, je jasné, že má čas a peníze. Ten, kdo chodí do práce, má děti a domácnost, má často těžší si najít na sebe najít čas. Ale všechno jde, když se chce.

To je dobrý oslí můstek k tomu, jakým způsobem cvičí účastníci Extrémních proměn. Potom, co projdou náročným rokem v soutěži, jak se to dá přenést do normálního života?
On už je těžký ten první návrat do reality po třech týdnech v bootcampu, kde je o ně postaráno, bydlí na hotelu, někdo jim vaří a mají cvičící plán na celý den. A pak najednou přijedou domů a tam je rodina, děti, práce, kroužky, vaření večeře…

Po Extrémních proměnách se jim ale paradoxně trochu uleví. Nemusí se už pořád natáčet a také nemají doma neustále televizní štáb. Pak jde ale i o to, že když zhubnou a dosáhnou svého váhového cíle, tak už nemusí být v kalorickém deficitu. Už nemusí makat tolik jako před tím.

Stačí jim tak tedy jít si například třikrát týdně zaběhat?
Obecně ano, je ale potřeba myslet na to, že ledničku nepřecvičíte. Tu zdravou stravu je potřeba dodržovat. Pokud někdo špatně jí, tak by musel běhat několik hodin denně, a to není možné. Vše je o kalorickém příjmu a výdeji.

Pracuje se v rámci soutěže s nějakým scénářem? Občas to totiž může působit, že videa, která účastníci natáčí, jsou nahraná.
Ne. To by se ani nedalo. My nemůžeme předpovídat, jak se bude život účastníků během roku vyvíjet. Samozřejmě je tam určitá dramaturgie, která se drží nějaké linky. Věděli jsme, že účastnici Dominiku baví tanec, tak jsme jí domluvili hodiny u tanečníka Jana Ondera, v tomhle scénář je, ale i ten se tvoří až při natáčení.

Takže účastníci nedostali na začátku pokyny „teď potřebujeme natočit, jak se vy přejídáte“?
Oni neustále točí vlogy a deníky. To samozřejmě ano. A občas dostanou pokyn: chybí nám tam, jak vyzvedáváš dítě ze školky nebo jak se ti špatně ráno vstává. Protože reálně víme, že se tomu člověku ráno špatně vstává a že vyzvedává dítě ze školky. Je to docureality. Nechceme ale po nich, aby točili něco, co ve skutečnosti nezažívají.

Pak se ještě objevují reakce, že vážení v plavkách nebo ve spodním prádle na začátku show není důstojné.
Moment, kdy si stoupnou v prádle na váhu, je pro ně těžký v tom, že si člověk třeba něco dvacet let nalhával. Schovával se do větších triček, protože se nechtěl vidět. A teď se vidí tak, jak opravdu vypadá. Pak jde také o to, že máme cíl, ale potřebujeme také vědět, odkud jsme vyšli. Určitě tam ale nejsme od toho, abychom někoho ponižovali nebo dehonestovali. Účastnice Gábina mi například říkala, že se momentu, kdy se uvidí v prádle v televizi, bojí. Zároveň se ale těší. Je to pro ni jakési uzavření jedné životní kapitoly a ví, že už takhle nikdy nechce vypadat.

Asi se to dobře v televizi pak sleduje člověku, který s hubnutím uspěl a už takhle nevypadá. Máte přehled o tom, komu se podařilo váhu, na kterou zhubnul, udržet?
Oni jsou všichni celkem činorodí na svých sociálních sítích, takže i divák může vidět, že se zatím drží. O ničem to ale zatím nevypovídá. Ještě je brzy skládat účty.

Kdy proběhly jejich finální večery?
Vloni na podzim. Takže jsme dejme tomu půl roku od skončení pořadu. Otázka je, kam se účastníci posunou za další dva tři roky. Závislosti na jídle se člověk nezbaví za rok. To trvá déle.

Ještě k tomu průběhu pořadu, narazila jsem i na názor, že nechat lidi s extrémní obezitou běhat, není zdravé. Přitom někteří účastníci v pořadu běhají už při bootcampu na začátku proměny.
V bootcampu jdeme na všechny ze začátku samozřejmě velmi pomalu. Snažíme se jim rozhýbat ztuhlé tělo, které se většinou dlouho nehýbalo. Všechno děláme tak, aby to bylo bezpečné. Poslední, co bych chtěl, je, aby se zranili. Prvním tréninkem jim chci vždy spíš ukázat, že jsou silnější, než si myslí. Mým úkolem není jen změnit jim to číslo na váze, ale změnit i myšlení. Jen potom je možné, aby si udrželi všechny správné návyky i po skončení pořadu.

Není tedy pravda, že člověk s nadváhou nebo obezitou nemá běhat?
Je to velmi individuální. I pro nějakého štíhlého člověka někdy nemusí být běh ideální a naopak někteří i s nadváhou to za určitých podmínek zvládnou. Vše je ale vedeno odborně a bezpečně. Gábina například běhala, ale na ní bylo vidět, že byla odmalička ke sportu vedená. Muži s opravdu velkou obezitou, kteří prošli proměnou, ale nikdy neběhali. Protože tam by byl nápor na kosterní soustavu a kolena až moc velký.

A ještě jedna věc je u toho důležitá. Pokud máte obézního člověka, který nechodí ani do zaměstnání, nehýbe se a sedí doma, tak nemá žádné svaly. Ale ti, kteří pracují, mají paradoxně obrovskou sílu. Protože musí unést to velké těžké tělo.

Je poznat na člověku, který se snaží zhubnout, že se dříve věnoval nějakému sportu? Jde mu naskočit do tréninku jednodušeji?
Určitě ano. Například Karel i Gábina dříve sportovali. Na Gábině bylo vidět, že si pořád ještě pamatuje techniku u cvičení. A navíc bývalí sportovci vědí, co ke sportu patří. Že se vám nechce, že to není pokaždé z kopce, že to někdy i bolí. A že je potřeba se překonávat. Sport vás totiž naučí spoustu věcí, třeba prohrávat i vyhrávat. Karel i Gábina měli výhodu oproti těm, co nikdy nesportovali. Ti měli startovní čáru úplně jinde.

Proč jste v soutěži nešli cestou nějakého hubnoucího doplňku, jako je například Ozempic?
Chápu, že je to teď velký trend. Ale Ozempic za vás nezhubne. Jen vám sníží chuť k jídlu a vyvolá pocit sytosti. Já jsem ale sportovec a trenér a chci ukázat, že zhubnout jde i cestou zdravého stravování a pohybem. Přece se nebudeme do konce života cpát nějakým Ozempicem.

Když za vámi přijde někdo, kdo má nadváhu, vůbec se nehýbe, má hodně práce a doma toho má taky hodně, jak by měl do svého nabitého programu vměstnat ještě pohyb?
Má hodně práce… Ne že bych to chtěl zlehčovat, ale nedávno jsem někomu říkal, že to jsou takové klasické výmluvy lidí, co mají problém s váhou: štítná žláza, nemám čas, genetika, těžké kosti. Třicet minut denně si najde každý. A pokud ne, tak ať vstane dřív.

Vždyť se tu bavíme o našem těle, o dlouhověkosti. Všichni máme rodiče nebo děti, se kterými chceme být co nejdéle. Hubnutí je primárně o nastavení hlavy. Nejdřív si člověk musí změnit mindset, až pak hledat čas. Nejdřív si půjdu odcvičit a až pak na kafe s kamarádkami. Člověk musí začít jinak uvažovat, těch věcí, které pro sebe může udělat, je strašně moc.