Bývalé industriální budovy představují ideální místo pro umělkyně a umělce ze všech oborů. Velká okna zaručující dostatek denního světla, vysoké stropy a často i příjemná odtrženost od okolního světa totiž vytvářejí skvělé podmínky pro tvorbu. V jednom takovém objektu, vklíněném v Libni mezi řadami železničních kolejí a sadem Třešňovka, našly své zázemí více než dvě desítky současných českých tvůrců. Mezi nimi je Matěj Macháček, jehož ateliér zaplňují velká plátna plná kontrastních barev a výjevů, které působí na první pohled snově, všechny v sobě ale nesou otisk prožité reality.

Výrazně modrý strom, jehož větve zarůstají do země a vytvářejí kořenový systém. Pohled na krajinu protkanou industriálními budovami, vodními nádržemi a stožáry elektrického vedení. Hustá městská zástavba v mlžném oparu. Postava lukostřelce, který napíná tětivu luku a zasazuje do ní šíp. Ústřední motivy obrazů Matěje Macháčka, který v roce 2017 dokončil studia na pražské Akademii výtvarných umění, se možná liší, všechny ale vypráví jeden příběh – jsou součástí mystického světa, který umělec v průběhu let vytvořil.

„Svou tvorbu vnímám jako jedno nekončící dílo. Je odrazem aktuálního dění, ale i toho, co poznávám já sám. Je v ní také jedna důležitá část, která je přímo inspirována mými cestami na Tchaj-wan – jejím prostřednictvím vytvářím příběh. Když jsem v roce 2015 odjel na zahraniční stáž na tento tropický ostrov, zásadně to proměnilo můj umělecký projev,“ začíná zapáleně vyprávět mladý umělec, sotva se za námi zavírají dveře jeho ateliéru. Do něj přijíždíme obrovským nákladním výtahem.

Prostorná místnost hýří sytými barvami a každá její část je zaplněna velkými plátny. Matěj Macháček si stoupá k jednomu z nich. Nese název Woven Origin a zachycuje strom, který odráží skutečnou scenérii z jednoho tchajwanského parku. Jde o fíkovník banyán, v Asii rozšířenou dřevinu se vzdušným kořenovým systémem. Umělec ho ztvárnil rytmickým střídáním linek, díky čemuž má divák pocit, že se před ním jeho koruna pohybuje. To, že se na obraze větve stromu mění na kořeny, je otisk reality. Jeho výrazně modrá barva však nikoliv.

„Na tohle místo jsem se mnohokrát vracel, dělal si z něj různé záznamy a poznámky. Když v roce 2020 přišla pandemie, v myšlenkách jsem cestoval a scenérie se stromy z tohoto parku začal malovat ve svém pražském ateliéru. Obrazy jsem posunul do snové až fantaskní roviny a modré odstíny tento záměr výrazně podpořily. Nechal jsem se také volně inspirovat vzdálenými horizonty sytě modrých tónů z renesančních obrazů. V té době jsem vytvořil rozsáhlý cyklus velkoformátových obrazů, který jsem následně vystavil na samostatné výstavě Blue Tree v galerii Bold,“ vysvětluje Matěj Macháček.

Umělec se často navrací ke svým zkušenostem s malbou na papír. První čtyři roky na AVU se totiž věnoval především akvarelové malbě. Její lehkost a charakter chtěl dostat i do velkoformátových obrazů olejem a akrylem, což se mu však dlouho nedařilo. „Měl jsem tendenci svou dosavadní tvorbu výrazně změnit a najít si nový přístup k malbě. A to se mi podařilo až tehdy, když jsem odjel na půlroční stáž do Tchaj-peje, kde jsem začal prozkoumávat možnosti akvarelu a tušové malby na větších formátech rýžového papíru. Na AVU jsem byl v ateliéru profesora Michaela Rittsteina, který mi v tomhle ohledu dal obrovský prostor a svobodu pro seberealizaci, což pro mě bylo velmi důležité.“

Zmíněné možnosti pak mohl posunout ještě mnohem dál, když podnikl druhou cestu, během které navštívil Taipei National University of the Arts, kde předtím studoval. Její součástí je kromě ateliéru malířství, volného umění, fotografie a grafiky také ateliér divadelnictví, kde studenti používali obrovské role papíru pro tvorbu kulis. Jednoho dne se do města přiřítil silný tajfun a ateliér zaplavila voda, která role poškodila. Matěj Macháček pomáhal svým kolegům z univerzity prostory vyklízet, rolí se mu zželelo a napadlo ho, že by velkoformátové svitky papíru použil pro svou tvorbu.

„Byly to ale obrovské plochy papíru a jediná místa, kde jsem na ně mohl malovat, byly střechy a různé prostorné balkony budov. Na velké formáty jsem začal zaznamenávat bezprostřední okolí, na které se mi ze střech otevíral výhled. Nedával jsem tolik důraz na to, jaký motiv krajiny maluji, ale byl to pro mě způsob, jak hledat charakter malby a zachytit atmosféru daného místa. A postupně jsem se utvrdil v tom, že to je cesta, které se chci věnovat. Papír je totiž velmi upřímný podklad malby. Žádný tah, který na něj člověk přenese, se už nedá vzít zpátky,“ popisuje umělec důvod, proč je pro něj papír důležitý pro malbu.

Po dokončení studií na pražské AVU hledal Matěj Macháček způsob, jak svá díla adjustovat tak, aby se dala vystavit. Což byla vzhledem k tvorbě velkoformátových obrazů na papíře obrovská výzva. Papír je totiž extrémně křehký, snadno se trhá a nelze ho tak vypnout na dřevěný rám jako klasické plátno. Mladý tvůrce si tak osvojil techniku, která je na české umělecké scéně ojedinělá – své malby na papíře totiž po uschnutí lepí na plátno a poté vypíná na klasický rám.

Na začátku se Matějovi Macháčkovi podařilo získat papír o maximální šířce 130 centimetrů, v současnosti ale pracuje s dodavatelem, který vyrábí papír o velikosti takřka dvou metrů – je navinutý v padesátimetrové roli. Svá nejnovější díla těchto monumentálních rozměrů nyní prezentuje na samostatné výstavě Sunset Archers v pražské galerii Etcetera Art, jejíž vernisáž proběhla 1. března. Zde se společně s kurátory Miroslavem Jiřelem a Viktorem Čechem rozhodli, že žádná z nich nebudou rámovat, ale nechají je v prostoru volně zavěšená. Díky tomu lépe vynikne jejich unikátní technika zpracování i lehkost a navíc mohou obrazy připomínat nadrozměrné listy knihy nebo deníku.

Obrazy aktuálně vystavené v Etcetera Art vycházejí z autoportrétu a na šesti plátnech se objevuje motiv lukostřelce. Luk je totiž podle Matěje Macháčka improvizovaná zbraň, která se objevuje v každé etapě výtvarného umění, a to už od pravěkých jeskynních maleb. Zároveň jde o předmět, se kterým mnozí běhali po lesích už jako děti – ve vzpomínkách nás tak vrací ke kořenům, což je pro umělce také důležitý leitmotiv jeho tvorby. Díky pobytu v zahraničí si totiž uvědomil, že ve věcech, které vnímáme jako všední, můžeme najít poklad. Lépe si totiž jejich prostřednictvím uvědomíme hodnoty, které tvoří naši osobnost.

„V některých svých starších obrazech jsem se nechával inspirovat věcmi, které jsem našel v domě prarodičů – třeba dědovými holínkami nebo pracovními rukavicemi. Ty jsem zasadil do obrovských zátiší a dal jsem na ně důraz pomocí žlutých až zlatých odstínů. Namalovaná zátiší tak připomínala nalezený poklad starých civilizací. Myslím si, že je důležité, když tvorba vychází z něčeho, co člověk prožil a co mu je blízké. Když jde o odraz samotného tvůrce do daného díla. To je mi sympatické i na jiných autorech současného umění, jen je důležité najít si vizuální jazyk, jehož prostřednictvím se to podaří,“ dodává malíř.

Matějovi Macháčkovi se vlastní vizuální jazyk najít podařilo, i díky tomu se jeho díla v posledních dvou letech dostala do několika velkých soukromých sbírek. Postupně si tak buduje pozici na české umělecké scéně, zároveň vnímá, že je jeho tvorba mezi sběrateli a galeristy vnímána velmi pozitivně – oceňují totiž, že se v prostředí českého mladého umění objevil tvůrce, jehož obrazy se odlišují experimentální technikou.

„Myslím si, že se vnímání mladé tvorby v Česku v posledních letech posunulo kupředu. Lidé si uvědomují, že je finančně dostupnější a že její koupí mohou podpořit začínající umělce na jejich cestě. A to je určitě správný přístup. V nadcházejících letech se chci zaměřit na výstavy v zahraničí. V současné době dokončuji nové obrazy pro dvě velké výstavy na Tchaj-wanu, které proběhnou v tomto roce. Jedna bude v Muzeu současného umění v Tchaj-peji a druhá ve městě Tchaj-tung v Muzeu výtvarných umění,“ uzavírá Macháček.