Žít si ve vlastním domě za vysokým plotem je pro řadu lidí v České republice absolutní vrchol představ o dokonalém bydlení. Nemluvě o tom, že mnozí touží postavit dům vlastníma rukama. Architektka Lenka Bažík ze studia Ika architekti ovšem přináší pohled na trochu jinou formu bydlení. Tzv. baugruppe je z české perspektivy utopie, v zahraničí však velmi dobře fungující koncept.

„Co je moje, to je bezpečné. A co je společné, to je podezřelé. Je to hluboce zakořeněný reflex – možná historický, možná jen přirozená touha mít kontrolu. Výsledkem je ale prostředí, ve kterém se lidé izolují, tráví celé dny v autech, aby se dostali domů do daleké zástavby za město,“ popisuje architektka současné nastavení života celé řady majitelů oněch vlastních domů.

Jak sama říká, větu „Já se s nikým na ničem domlouvat nebudu“ slyšela za svou kariéru tolikrát, že jí připadá již téměř jako heslo postkomunistické doby. Přitom se podle ní stačí podívat za hranice, do zemí, jako je Rakousko či Německo, kde bydlení, které na vzájemné domluvě přímo stojí, je zcela běžné. Při plánování nového území zde totiž jednotlivé části výstavby mohou vznikat i formou takzvaného baugruppe.

„Baugruppe, česky stavební skupina, znamená, že se dá dohromady více lidí a společně si navrhnou a postaví dům. Ne jako investici, ale jako místo k životu. Každý má svůj byt, zároveň ale existuje prostor pro něco společného – třeba zahradu, prádelnu, hostovský pokoj nebo saunu,“ popisuje architektka. „Sami vlastníci si určují, co chtějí, co potřebují, co má dům obsahovat. Jestli má mít výtah, i když není povinný, jestli má být součástí jedna jednotka na pronájem, nebo jak má vypadat společné zázemí. Výsledek vzniká jako součet potřeb konkrétních lidí, ne jako produkt pro trh,“ dodává.

Zásadním přínosem je podle ní udržitelnost. Pokud jsou všichni obyvatelé domu přítomni již u návrhu a výstavby, snižuje se potřeba dodatečných úprav a přestaveb. Druhým, možná ještě důležitějším benefitem, je ovšem vztah k místu. Například v některých územních studiích Vídně existují kvóty na projekty baugruppe. „Ví se, že kde si lidé staví bydlení sami pro sebe, tak tam chtějí zůstat. Vzniká komunita,“ vysvětluje Lenka Bažík.

Studio Ika architekti již také navrhlo studii, jak by bydlení ve stylu baugruppe mohlo vypadat v Česku. Jedná se o dvojici objektů na pozemku v ostrém sevření dvou cest. Domy se otevírají do všech stran, nemají slepé fasády a fungují stejně do ulice, nádvoří i okolní zahrady.

Hlavní nosná konstrukce je zděná, doplněná o železobetonové sloupy v rozích. Nosná konstrukce nechává volný prostor na fasádách, které lze libovolně využívat dle dispozice bytu. Předsazení konstrukce navíc umožňuje rozšířit obytný prostor do exteriéru.

Horko těžko

V Česku se ovšem podobné ideály zhmotňují jen s obtížemi. Jednou z překážek je přístup k pozemkům a příležitostem. Kdo má kontakty, zkušenosti a kapitál, jedná rychle. Skupiny, které se musí domlouvat, tak pružné většinou nebývají a k nemovitostem se tak většinou dostanou pozdě nebo vůbec.

Dalším zásadním problémem je financování. České banky baugruppe neznají, a hypotéku skupině stavebníků proto neposkytnou. Jedním z řešení je založit klasickou společnost s ručením omezeným, nicméně podnikatelský úvěr bude mít vyšší úrok. Je tu také možnost zajít si pro peníze do zahraniční banky, což ovšem vyžaduje kuráž a znalost jazyka. „Obojí jsou reálné cesty, které u nás už proběhly, ale nejsou snadné ani dostupné všem,“ vysvětluje architektka.

„Baugruppe může vzniknout i za účasti developera, pokud je zapojen od začátku a nevystupuje jen jako dominantní investor. Možná pak nejde o „čistou“ baugruppe, ale o formu participativního bydlení. A i ta má smysl,“ říká Bažík. „Místo reklamy s vizualizací první fáze prodeje by mohla proběhnout první fáze domlouvání. Setkání, naslouchání, možnost sestavit skupinu, která má chuť a odvahu jít do společného bydlení. Developer v takovém případě plní jinou roli, díky zkušenostem a financím je schopný projekt dotáhnout do konce,“ zamýšlí se Lenka Bažík.

Právě zapojení developera a budoucích obyvatel vidí v současné chvíli u nás jako to nejvhodnější. Může to podle ní být komplikovanější, pomalejší, ale dává to smysl. „Ať už chceme, nebo ne, stejně tu jsme společně,“ uzavírá architektka, podle které by nyní mohl pozitivně změnit názor společnosti, odborníků, bank i měst každý jeden realizovaný projekt postavený formou baugruppe.