Letenková společnost Kiwi.com nebo vývojářská firma Y Soft sice podnikají ve zcela jiných odvětvích, ale mají ve své historii společnou věc. Obě tyto společnosti totiž prošly inovační agenturou JIC. A stejně tak i mnohé další úspěšné podniky z Brna. Sdružení zřizované krajem, městem a místními univerzitami poskytuje granty, investice, kontakty, ale i konzultace a plní roli styčného důstojníka jihomoravského podnikatelského a startupového prostředí.

Letos instituce oslavuje dvacetileté výročí od založení. Stále se zaměřuje na podporu malých a středních podniků, zejména technologických startupů, ale v posledních letech JIC výrazně rozšířil své služby a pomáhá třeba i kreativcům v novém hubu KUMST nebo pořádá networkingové akce pod značkou Velvet Innovation. Kraj a město mu také výrazně navýšily rozpočet a ročně jeho službami projde přibližně stovka firem.

Za stejný časový úsek proinvestuje zpravidla vyšší desítky milionů korun, přičemž jen letos pracuje s rozpočtem 150 milionů. Ten pochází ze čtyřiceti procent z krajských a městských peněz, ovšem křesla v představenstvu mají i čtyři brněnské univerzity – Masarykova, Mendelova, Veterinární a Vysoké učení technické.

JIC vede od roku 2017 Petr Chládek, kdy navázal na práci svého předchůdce Jiřího Hudečka, ovšem v brněnském inovačním ekosystému se pohybuje přibližně od roku 2005. Dnes je moravská metropole známá pro řadu technologicky vyspělých firem, ovšem ne vždy to tak bylo. „Ještě před deseti lety tu byla celá řada mladých společností, často s ročním obratem do dvaceti milionů korun, které na svůj úspěch teprve čekaly. Od té doby jich řada vyrostla, hodně z nich je zainvestovaných a zbohatly,“ bilancuje Chládek v rozhovoru pro CzechCrunch.

Kde se vlastně před dvaceti lety vzala poptávka po inovačním centru?
Nápad vycházel ze situace, která dnes bude znít jako sci-fi. V Brně byla kolem let 2001 až 2002 poměrně vysoká nezaměstnanost, kolem dvanácti procent. Ve stejné době byla v Praze dvě procenta a nikdo nevěděl, co s tím dělat. Očekávalo se, že to spraví zahraniční investice, které přišly na konci devadesátých let. To se ale nestalo. Ale do toho v roce 2001 vznikly kraje. Jihomoravský kraj měl velké štěstí, že se do prvního zastupitelstva dostalo několik lidí, kteří vnímali nové trendy.

Přidal se k nim i člověk vzdělaný v Británii u jedné z nejlepších geografek té doby Doreen Masseyové, který pracoval s regionálními systémy a věděl, že nejde spoléhat jen na zahraniční investory. Říkal už tehdy, že je třeba financovat i místní lidi, kultivovat vědu, vzdělání a investovat do startupů. Tehdy tenhle pojem skoro nikdo neznal.

To bylo tedy hodně vizionářské.
Bylo. Ten člověk se jmenuje David Uhlíř, dodnes s námi pracuje a napsal první generaci regionální inovační strategie. Jejím prvním velkým výstupem bylo právě založení JICu v roce 2003. Nejednalo se přitom o nic kdovíjak revolučního. Kdybyste se podíval na regiony po celém světě, které měly nějaký strukturální problém, tak to všude vypadalo obdobně. Pár lidí se shodlo na nějaké vizi, šli za ní dlouhodobě a dali dohromady peníze.

Jak se brněnské podnikatelské prostředí od té doby posunulo ve své podobě a smýšlení?
Pozoruji velký rozdíl. Ještě před deseti lety tu byla celá řada mladých firem, často s ročním obratem do dvaceti milionů korun, které na svůj úspěch teprve čekaly. Od té doby jich řada vyrostla, hodně z nich je zainvestovaných a zbohatly. To znamená, že si mohou do Brna přivést špičkový management ze zahraničí. Navíc tito zahraniční profíci začínají i rotovat mezi místními firmami.

To znamená, že třeba Y Soft si přivede někoho ze zahraničí a ten člověk pak pokračuje do jiné brněnské firmy?
Třeba. Anebo si založí něco vlastního, ale zůstává tady. To dříve nešlo, protože tu nebyla kritická masa lidí, od nichž by se mohli učit místní podnikavci. Je jich tady už určitě několik desítek. O zahraničních vývojářích ani nemluvě.

Strávil jsem sám v Brně čtyři roky při studiích a vždycky jsem měl z místních pocit, že mezi nimi je typická ambice jít do Prahy. Neděje se vám, že ty nejnadějnější firmy utíkají do hlavního města?
Lhal bych, kdybych tvrdil, že se to neděje. Myslím si nicméně, že i tohle se posunulo oproti době před deseti či patnácti lety. Tehdy opravdu nebylo v Brně mnoho k vidění, ale celková kvalita života tu šla výrazně nahoru a myslím, že už je to tu v lecčems příjemnější. A to říkám jako člověk, co v Praze žil osm let, osobně ji mám hodně rád.

Co je tedy důvod, proč firmy jižní Moravu opouštějí a jdou do hlavního města?
V první řadě tedy sledujeme, že když je nějaká firma opravdu dobrá, tak nejde do Prahy, ale rovnou na globální trh, do Kalifornie, na Floridu nebo třeba do Londýna. Samozřejmě se ve větším městě ale lépe hledají kontakty i kapitál. Nicméně hodně brněnských firem se zabývá hardwarem, jsou deep techové, rostou třeba pomaleji a potřebují jiný kapitál.

Když říkáte deep tech, co si pod tím představit? Co je to za firmy?
Jsou to firmy, které často vychází z výzkumu a mají nějakou složitější technologii. Často figurují v B2B segmentu. V rámci JICu mohu zmínit firmu NenoVision, která dělá součástky do elektronových mikroskopů. Nebo jsou to hodně věci o umělé inteligenci, rozpoznávání obrazu pro vyšetřování nebo pro medicínu.

Nepotřebují ale právě takové firmy nutně talenty z větších dálek? Jak je přesvědčit, že mají zůstat v Brně?
Takoví podnikatelé tu stále lidi mají a je o ně menší rvačka než právě v hlavním městě, kde si je často stáhnou zahraniční firmy a zcela jinak je mohou zaplatit. V Brně je osmdesát tisíc studentů, čtyři univerzity stále produkují absolventy. To je pro firmy rezervoár, z něhož mohou čerpat. A pak také už zmíněná kvalita života – pro řadu lidí je důležité, že nestráví denně hodinu a půl v autě dojížděním do centra Prahy.

Pro iDnes jste před dvěma roky říkal, že Brno by se mělo srovnávat spíš s „druhými“ městy napříč Evropou, jako jsou Drážďany, Linec, Krakov či Tampere. Čím vás inspirují?
Jsou to města, která staví na technologické znalosti. Mají dobré univerzity, mají zajímavé firmy a nesrovnávají se s Berlíny a Pařížemi. Kvalitativní charakteristiky a struktura ekonomiky těch druhých měst jsou zkrátka obvykle jiné. Zhruba čtyřicet pět procent lidí mají zaměstnaných v průmyslu. V Praze prostě nenajdete padesát výrobních firem, v Jihomoravském kraji ale existují a jsou potřeba.

Slyšíte třeba od kolegů z Drážďan věci, z nichž bychom se mohli v Brně poučit?
Určitě je toho víc, stejně jako v případě jiných měst. Drážďany jsou možná trochu specifické. Mají svou scénu hodně postavenou na vývoji čipů a těží z napjaté geopolitické situace. Není jasné, co se bude dít s Tchaj-wanem (tchajwanská společnost TSMC je jedním z největších světových výrobců polovodičů – pozn. red.), a tak chtějí Tchajwanci vybudovat továrnu na čipy v Německu. Víme, že ale budou potřebovat rozsáhlý lokální ekosystém dodavatelů a partnerů. V Brně pak máme poměrně silné firmy i výzkumné skupiny, které tomu mohou jít naproti.

Takže budeme ale opět dodavatelé průmyslu, nikoliv koncových výrobků.
Je pravda, že u firem z jihomoravského kraje je zpravidla přidaná hodnota menší, ale i to se začíná rychle měnit. I průmyslová tradice je nicméně důležitá a třeba na digitalizaci a zvyšování efektivity výroby se dá ohromně vydělat. Jen v kraji máme asi deset firem, které optimalizují výroby na principu umělé inteligence.

Spolupracujete ve velkém i s univerzitami. Rektor Masarykovy univerzity Martin Bareš často vyjadřoval aspiraci, aby MUNI přeskočila Karlovu univerzitu v žebříčcích. Nedává vám ta pražská ambice přesto smysl?
S Martinem Barešem se známe dlouho a vážím si jeho ambiciózního přístupu. Je velmi dobře, že má vizi, aby MUNI poskočila v žebříčcích. Karlova univerzita je výše, a tak se k ní MUNI přirozeně vztahuje, přeci jen univerzitní prostředí má v tomto svá specifika. Já budu každopádně spokojený, když tady budou podobné mzdy jako v Praze.

Tam ještě nejsme?
Nejsme. A bude to dlouho trvat, protože Praha měla náskok z 90. let, kdy třeba platy ve finančnictví a pojišťovnictví byly velmi vysoké. U vývojářů se to ale to rychle dorovnává.

Ptám se na to školství proto, že i tam se mohou rodit podnikatelé. Myslíte, že brněnští vysokoškoláci chtějí podnikat?
Když jsme před pěti lety pozvali sto padesát studentů do auly a zeptali se, kdo by chtěl podnikat, tak zvedl ruku typicky jeden či dva. Dneska je to ale třeba čtyřicet procent. Osobně velmi věřím práci se studenty už na středních školách a dost mi na této části aktivit JICu záleží. Neříkáme jim, ať seknou se studiem, ale ať o tom přemýšlí, zkouší si malé firmičky stavět. Nasadili jsme na to nový tým, kde je třeba Libor Hoření, a ročně nám v rámci těchto aktivit projde rukama několik stovek lidí.

Objevil se mezi studentskými projekty, které jste viděli, už nějaký, z něhož by vyrostla reálná firma?
Několik našich současných klientů začalo podnikat ještě za studií. Kupříkladu projekt iParcely Kateřiny Borlové, který na jedno místo dává všechna rizika o pozemku, který se chystáte koupit. Nebo projekt Plastic Guys, který vyrábí desky z plně recyklovaného a recyklovatelného plastu. Oba už získaly podporu z našeho programu Prototypuj a ověřuj, který slouží přesně k tomu, co má v názvu. Zpravidla takovým projektům dáváme v začátcích granty do výše několika stovek tisíc korun.

Zaslechl jsem kritiku, že podobné programy jsou černá díra na veřejné peníze a na komerčním trhu by mnohé z podpořených projektů neměly šanci. Jak na to reagujete?
Typicky do programu přijímáme asi jeden z pěti projektů, které se nám hlásí. Takže si opravdu vybíráme. Čísla, která vidíme z prvních výzev před dvěma roky, říkají, že na každou korunu, kterou jsme my do projektů dali, následně investoři dali další čtyři. To znamená, že zájem trhu zde skutečně je. Nicméně i to, že projekt nakonec selže, je nějaký výsledek. Peníze, co jim dáme my, by jim často nikdo jiný nedal. Čeští investoři rádi vkládají spíš v pozdějších fázích.

A neměl by do nich tedy vstupovat JIC, ne jen dávat granty?
Tohle je téma, které řešíme. V tuto chvíli do firem vstupujeme až tehdy, když víme, že dávají smysl. Na přímé investice máme dceřinou společnost JIC Ventures. Přes ni jsme částkami v jednotkách milionů zainvestovaní v šesti firmách a o dalších třech jednáme. Častěji kofinancujeme v rámci nějakého investičního kola, jsme spíš minoritní investoři.

V jedné z vašich aktivit z poslední doby jste se věnovali kreativnímu hubu KUMST, který má sloužit hlavně pro jihomoravské kreativce. Z mého pohledu to bylo zajímavé vykročení mimo vaši IT doménu. Signalizuje tohle zaměření nějaký větší trend?
KUMST je pro nás teď zásadní. Nečekáme od toho samozřejmě, že tam vznikne za rok deset startupových jednorožců, ale rodí se v něm celá řada projektů, které mají vysokou hodnotu. Jedním ze segmentů jsou herní vývojáři, ale pak je tam celá řada kreativců či řemeslníků, kteří jsou pro technologické firmy zásadní. Lidi s uměleckým cítěním jsou potřeba. I iPhone musel někdo designovat a je potřeba toto zaměření kultivovat. Myslím, že čas takových tvůrců začíná právě teď přicházet. Nejen na jižní Moravě.