Český startupový svět už roky volá po oficiálním zavedení zaměstnaneckých akcií, takzvaného ESOPu (z anglického Employee Stock Option Plan). Umožňují dělit se s lidmi o případné zisky například při exitu, tedy prodeji firmy do rukou nových vlastníků. Díky tomu už i zdejší startupy udělaly z některých svých zaměstnanců milionáře, takové programy ale zatím nemají oporu v legislativě. To se má brzy změnit. Novela zákona, která zaměstnanecké akcie poprvé představuje, již prošla Poslaneckou sněmovnou a nyní čeká na projednání Senátem. Jak bude vypadat a co vše se změní?

O tom jsme mluvili se Stanislavem Koubou, vrchním ředitelem sekce Daně a cla na ministerstvu financí, který byl také hostem nedávné konference CzechCrunche. „Kolem novely se začaly šířit různé mýty, ne vždy šlo o pravdivé informace,“ říká nyní. Novela se totiž setkala s kritikou, že není dostatečně odvážná a že například na Slovensku byl ESOP zaveden v mnohem atraktivnější formě.

Kouba vysvětluje, jaké nejčastější mýty se kolem novely o zaměstnaneckých akciích vyrojily, jaký je dnešní stav a jak po schválení bude fungovat zdanění či časový odklad. Uvádí i konkrétní příklady a reaguje na kritiku, která se po představení novely objevila.

Na konferenci jste mluvil o mýtech kolem novely zákona. Jaké jsou ty nejčastější?
Jedna z kolujících obav je, že když zaměstnanec dostane od zaměstnavatele nepřevoditelnou opci na nákup akcie za menší než tržní cenu – se slevou nebo zadarmo –, musí se v daném okamžiku dodanit. Pokud jde ale o nepřevoditelné opce, zdanění se jich netýká, protože při jejich poskytnutí nevzniká příjem. Je to jen příslib a daní se až v případě jejich vyplacení nebo realizace. Pro úplnost také uvádím, že existují dva druhy opcí: nepřevoditelné, které se týkají většiny situací u nás, a převoditelné, které jsou u nás spíše raritou.

Jaký je tedy dnešní stav?
Akcie se musí zdanit již v okamžiku, kdy ji člověk dostane. Vůbec se nebere v potaz, jak se firmě bude dařit. V případě velkých nadnárodních korporací je to poměrně předvídatelné, ale u menších firem a explicitně startupů nikoliv. Může se tak klidně stát, že zaměstnanec zdaní něco, z čeho nakonec nebude nic mít, takže jde o čistou ztrátu. Díky novele se tato situace napraví. Když se firmě nebude dařit a hodnota akcií bude v okamžiku zdanění nižší, než byla, když je člověk nabyl, tak se to odpovídajícím způsobem promítne do zdanění, a to bude nižší. Nastane-li ta nejhorší situace a firma skončí úplně, je zdanění nulové.

O jakém časovém odkladu tu mluvíme?
Novela pracuje s výhodou, že místo okamžitého zdanění se toto zdanění i placení sociálního a zdravotního pojištění posouvá do budoucnosti na určitý okamžik. Typicky jde o momenty, kdy dojde ke zlikvidnění, ukončení pracovního poměru, změnu daňové rezidence, uplynutí deseti let ode dne nabytí podílu a tak dále.

Jak je to u převoditelných opcí?
U nich je to jinak. Například typicky u firem z USA si u řady akciových titulů můžete koupit derivát, který má podobu cenného papíru. Takže u nich přichází zdanění ihned, protože jsou okamžitě likvidní. Nicméně v českém prostředí jde o raritní případy.

Existují nějaké další situace, které je podle vás vhodné podrobněji vysvětlit?
Za zmínku stojí, že v okamžiku, kdy zaměstnanec nabyde akcii, se fixuje maximální částka příjmů, kterou může zdanit. Další nárůst hodnoty už podléhá zdanění v jiném režimu, tedy nikoliv v rámci vztahu zaměstnanec-zaměstnavatel, ale v klasickém režimu, kdy si člověk nakoupí akcie, které následně prodá. Takový příjem nepodléhá sociálnímu a zdravotnímu pojistnému a samozřejmě se případně také uplatní časové testy.

Pobavme se o nějakém modelovém příkladu. Jedna akcie firmy má hodnotu 100 korun, zaměstnavatel ji dá zaměstnanci za 50 korun. Co se bude dít?
Těch „slevových“ padesát korun se fixuje a odkládá se zdanění do budoucna. Když zaměstnanec akcii třeba za pět let prodá, tak se těchto 50 korun v okamžiku prodeje zdaní a započte se sociální a zdravotní pojištění, ale jen za předpokladu, že hodnota poroste. Pokud poklesne, neplatí se vůbec nic, případně jen snížená část, pokud je snížení hodnoty menší než 50 korun. Když hodnota akcie poroste a zaměstnanec akcii za pět let prodá například za 300 korun, tak těchto 200 korun zisku z prodeje akcie nebude zdaněno vůbec, protože se aplikuje osvobození od daně – úhrnný limit 100 tisíc korun nebo časový test, samozřejmě do limitu 40 milionů korun.

Mluvíme o základních změnách, které ale podle kritiky zejména ze startupového prostředí nejsou dostatečné. Například na Slovensku zavedli zaměstnanecké akcie v pokročilejším modelu, který je typický i pro startupově vyspělejší země. Jak na to reagujete?
Ať už člověk udělá cokoliv, zvláště v oblasti financí a daní, nikdy za to nesklidí aplaus, kritika je běžná věc. Ani sebelíp připravený návrh nemusí být dokonalý, veškeré podněty vnímáme, na základě nich se dá norma do budoucna měnit, bude-li to třeba. Většina kritiky, která se ke mně dostala, se pak dá snadno vysvětlit.

Pokud se bavíme o tom, zda mohla být novela odvážnější, týká se to například okamžiků zdanění – jako opuštění zaměstnání, změna rezidenství, časový test deset let a tak dále. Opět platí, že v této části jde o určité parametry dané úpravy, takže pokud by se časem ukázalo, že některý parametr není úplně vhodně nastavený a bude potřeba ho korigovat, pak to určitě nevyvolá zásadní problém pro úpravu jako celek.

Byla tedy na stole i „odvážnější“ varianta novely?
Samozřejmě nevím, na kterém stole. (smích) O všem ve finále rozhodují politici, kteří určitě dostali do ruky různé návrhy. Když se objevily první myšlenky, jak oblast upravit, mluvilo se o tom, že se od daní osvobodí všechno. Působilo to ale jako snaha o vytvoření produktu pro advokátní kanceláře a poradenské společnosti, které by pak tuto legislativu nabízely velkým korporacím jako optimalizační schémata. Typicky byly postaveny na tom, že by si člověk mohl snadno převést odměny za splnění střednědobých KPI do těchto schémat, a tím pádem se vyhnout placení sociálního a zdravotního pojištění a eventuálně i daní.

Zásadní otázka vždy je, jak moc a koho danit. Zde je na místě varovat před výjimkami, protože ty vytváří distorze ve zdanění a narušují optimální přerozdělení zdrojů v ekonomice. To má samozřejmě i celostní fiskální vlivy, neboť platí, že čím víc budeme nějakými kroky deficit státního rozpočtu navyšovat, například selektivním snížením daní, o to víc jej budeme muset saturovat zvýšením daňových sazeb někde jinde všem, případně redukcí nějaké dodatečné výdajové položky. Jsou to spojené nádoby, které se musí řešit komplexně. Ministerstvo financí drží obecně tezi mít co nejméně daňových výjimek, mít jednoduchý a transparentní daňový systém, který znamená menší administrativní zátěž i méně úředníků.

Zmínil jste, že tato novela může fungovat jako první krok. Počítáte tedy s tím, že se ještě v budoucnu bude legislativa měnit?
Říkal jsem, že je to krok a že je možné jej nějak korigovat. Ne, že je to první krok, kterým bych hned avizoval další. Budeme každopádně rádi za jakékoliv podněty. Některé nápady narážejí na makroekonomické i mikroekonomické aspekty, které pak nejsou vhodné v globálním využití. Někdy ale jde o použitelné a zcela racionální úvahy, které není problém uplatnit.

Když jde o preference nějakého směru nebo důraz na subvencování určitého typu subjektu, musí se to na politické úrovni vyvážit s jinými prioritami, které vláda má. Pak se to buď prosadí, nebo ne. My – úřednický aparát – se snažíme o to, aby byl jakýkoliv návrh či záměr realizovatelný.

Startupové prostředí je ale zároveň v Česku relativně malé, takže „odvážnější“ novela by se možná nedotkla celého daňového systému moc negativně, z velkého pohledu jde o drobné.
Ano, to je sice pravda, ale každá sféra podnikání si chce ideálně uplatnit nějakou výjimku a naopak s rušením jakékoliv jiné výjimky je problém, i když pomine původní důvod její existence. Ostatně jsme to viděli i v diskuzi nad vládním ozdravným balíčkem, kde se jich zrušilo něco přes 25.

Já osobně vždy doporučuji co nejjednodušší daňový systém, který spočívá i v tom, mít co nejmenší počet daňových výjimek. Je tedy zapotřebí si především uvědomit, že každá dodatečná daňová výjimka znamená, že systém jako celek bude o něco složitější. Nejde tedy podporovat všechno možné, a přitom mít jednoduchý daňový systém.