Počátkem února roku 1959 na výpravě v ruském pohoří Ural záhadně zemřelo všech devět členů výpravy Igora Ďatlova. Incident známý pod označením „Zánik Ďatlovovy výpravy“ patří k nejznámějším neobjasněným případům, a tudíž kolem něj existuje několik konspiračních teorií zahrnujících tajné vládní projekty, mimozemšťany nebo nadpřirozeno. Právě to si bere za námět také čtvrtá řada seriálu Temný případ, jejíž poslední epizoda vychází příští týden. My jsme ji už viděli a můžeme prozradit, že vyústění celého vyšetřování skoro jistě neodhadnete.

Temný případ se na HBO poprvé objevil už před deseti lety. Diváky traumatizoval svojí zápletkou plnou rituálních vražd, kultu smrti a detektiva s hlubokou nenávistí vůči lidstvu a z tehdy prakticky neznámého tvůrce Nica Pizzolatta učinil jedno z nejvěhlasnějších jmen v televizi. Následující dvě řady, vydané v letech 2015 a 2019 a mnohými stále velice dobře hodnocené, nedokázaly tak docela navázat na úspěch té první a budoucnost seriálu byla nejistá. 

Sám Pizzolatto nakonec z projektu coby hlavní kreativní síla odešel věnovat se spíše filmové tvorbě a obnovený seriál dostala na starost scenáristka a režisérka Issa López. Na jedné straně se pokusila navázat na základní stavební kameny Temného případu, ať už jde o hrůzné vraždy, složitou konspiraci nebo postavy detektivů s hlubokými jizvami na duši, na druhé se ale vydala vcelku výrazně jiným směrem.

Zatímco předchozí řady seriálu se odehrávaly ve slunném, někdy až dusivém prostředí Kalifornie nebo Louisiany, novinka se vydala do nejsevernějších míst obydlené části naší planety na Aljašce. Fiktivní město, nebo spíše osada, Ennis se nachází v místech, která se na několik týdnů v roce ponoří do neustálé noci, což už tak mrazivé atmosféře arktického prostředí dodává na úzkosti. Kdežto v minulosti byla „temnota“ v českém názvu seriálu spíš metaforická, tentokrát je zcela doslovná.

Policie zde vyšetřuje záhadnou, přímo bizarní smrt všech členů zdejší vědecké operace, která ve vývrtech ledu z hloubky zemského pláště hledala prý způsob, jak prodloužit lidský život. Postupně se přitom odhaluje, že současný případ má nejeden styčný bod s nevyřešenou brutální vraždou aktivistky před několika lety.

To je zásadní aspekt, svede totiž dohromady někdejší kolegyně Liz Danversovou a Evangeline Navarrovou a donutí je přímo konfrontovat svoje vzájemné antipatie. Podobně jako v předchozích řadách ani v Noční krajině prakticky nenarazíme na postavu, která by neřešila traumata z minulosti, psychické problémy nebo náročné životní situace. Někdy kvůli tomu seriál působí až příliš vykonstruovaně ponuře, zvlášť v kontrastu s pár pozitivními hrdiny.

Na druhou stranu má díky tomu López více prostoru pro několik emočně vypjatých scén, v nichž sledujeme proplétající se osudy postav poražených ať už okolnostmi, nebo vlastní mentalitou. Noční krajina dává svým hrdinům obecně mnoho času až do té míry, že upozaďuje hlavní dějovou linii s řešením případu a zpomaluje tak vyprávění.

Znovu však jde o záměr, seriál totiž spíše než příběh sledující policejní vyšetřování funguje jako horor a místo dalších vodítek jím hýbou spíše nadpřirozené síly. Tento aspekt byl jistou součástí Temného případu vždy, zde však nejde o okořenění jinak realistického děje, ale o stěžejní prvek, který divákům zcela explicitně neustále klade otázky po tom, čemu věřit.

Foto: HBO

Ústřední pár detektivů v novém Temném případu tvoří ženy

Na první pohled to působí nečekaně až nemístně, López ovšem nadpřirozeno využívá také jako součást kultury původních Američanů a různými způsoby ho vplétá do jednotlivých dějových linií, ať už jde o psychicky nemocnou sestru Navarrové, nebo střet životních přístupů dvou policistek pracujících na případu. Aniž bychom prozrazovali příliš, samotné vyústění pak podává uspokojivou odpověď, ale zároveň si nechává otevřená vrátka pro jinou interpretaci.

S Noční krajinou Temný případ ztratil část ze svojí temné filozofizující poetiky, která v první řadě do úst Matthewa McConaugheyho vkládala existenciální úvahy o čase a smyslu lidství, ve třetí zase diváky prováděla životní tragédií hrdiny celoživotně posedlého jedním případem.

Čtvrtá řada je mnohem více přímočará a chybí jí určitý vjem sofistikovanosti, když všechny svoje prvky dovádí do extrémů – problémy postav jsou vázané na konkrétní události, které je zcela definují, hra s nadpřirozenem dostává zcela jasné obrysy, prostředí zase přímo svazuje už svými základními vlastnostmi, ne způsobem natočení nebo dějem. Pokud ale celku odpustíme jistou obhroublost, dokáže přesvědčit a poskytnout komplexní divácký zážitek, kterému nechybí ani důležité poselství.