Brutalista, téměř čtyřhodinový film nominovaný na deset Oscarů a nedávno oceněný třemi, pojednává o maďarském architektovi, který po válce působí ve Spojených státech. Jeho tvůrci ale inspiraci nacházeli také na mnoha jiných místech, včetně Česka. Představitel hlavní role Adrien Brody, držitel už dvou Oscarů, by přitom tuto zásadní příležitost možná přehlédl nebýt času stráveného obdivováním pražské poválečné architektury.

Sám hrdina snímku režiséra Bradyho Corbeta László Tóth se do Prahy nejspíš nikdy přímo nevypravil. Podle scénáře se narodil a vyrostl v Rakousku-Uhersku ve vesnici na pobřeží jaderského moře, design a architekturu pak studoval ve věhlasné škole Bauhaus v německé Desavě. Válku kvůli svému židovskému původu strávil v koncentračním táboře Buchenwald, načež emigroval do Spojených států ve snaze uniknout další perzekuci a vybudovat zde nový život.

Příležitost k tomu dostal v zásadě náhodou, když svou prací zaujal průmyslového magnáta Harrisona Lee Van Burena. Ten ho vytáhl z úmorné dělnické práce a nabídl mu rozsáhlý projekt komunitního centra s knihovnou, divadelním sálem a kaplí. Tím ale složitá část Lászlóova amerického života teprve začíná.

Adrien Brody, jenž fiktivnímu architektovi propůjčil svoji tvář, pochází z Brooklynu, takže inspiraci musel hledat na cestách po Evropě. „Brutalismus jsem obdivoval už před tímto filmem,“ řekl herec v rozhovoru pro The Arts Desk. „Pamatuju si, jak jsem byl v Praze a obdivoval stavby, co jsem tam viděl. Přitahuje mě syrovost, odvaha a sugestivnost mnoha brutalistních návrhů a toho, co z nich vzešlo po polovině století. Zároveň se mi na mnoha z nich líbí jejich jednoduchá elegance a praktičnost,“ pokračoval. 

Na rozdíl od filmu, který je poměrně ahistorický, se brutalismus ve skutečnosti rozvinul ve Švédsku a Spojeném království až po druhé světové válce – poprvé se tento název použil ve Švédsku v roce 1950. Při návštěvě ho pak převzala skupina britských architektů a styl začala hojně rozvíjet ve své domovině, odkud se v průběhu následujících let rozšířil i do mnoha jiných evropských zemí, včetně Československa.

Ačkoliv v poslední době se brutalismus těší jisté obrodě uznání, mezi širokou veřejností se kvůli objemu staveb, ostrým úhlům a odkrytému šedému betonu nebo jiným hrubým materiálům považuje za nevzhledný a zastaralý. Původně přitom představoval vysoce moderní přístup a v zemích ovládaných komunistickým režimem symbol uvolnění šedesátých let, které umožnilo vzdálit se socialistickému realismu. Mezi nejvýraznější příklady brutalismu u nás patří třeba strahovský stadion, Žižkovský vysílač, Nová scéna Národního divadla nebo část budov hlavního vlakového nádraží v Praze.

Některé výjimečné stavby ale kvůli jejich výstřední estetice postihl nepříjemný osud. V roce 2016 šel k zemi luxusní hotel Praha v Dejvicích, o tři roky později pak buldozery začaly ukusovat z budovy Transgasu. Loni padla Ústřední telekomunikační budova s nelichotivou přezdívkou Mordor. Slavný hotel Thermal, dějiště karlovarského filmového festivalu, i přes svoji oblíbenost zase dlouho chátral. Zato pražský obchodní dům Kotva čeká velká revitalizace, která by neměla příliš zasáhnout do původního vzhledu.

Foto: CinemArt

+4

Režisér a spoluscenárista Brutalisty Brady Corbet čerpal inspiraci z mnoha zdrojů, postavu Laszló Thóta ale vystavěl primárně podle života Marcela Breuera, maďarsko-německého architekta a designéra, který studoval v Bauhausu a ve 30. letech emigroval do Spojených států. Navrhl zde řadu staveb řadících se do brutalistního stylu. Snímek se přitom inspiruje i u některých konkrétních kusů nábytku a budov jako křeslo Wassily nebo kostel v Minnesotě.

Lidé, kteří mají ke světě architektury blízko, nicméně film ostře kritizovali – například kvůli tomu, jak vyobrazil vývoj projektu komunitního centra či jeho finální podobu, ale především pak hlavní postavu. Zatímco Breuer byl zkušený vyjednavač, který rozuměl důležitosti kompromisů, Tóth je sebestředný „velký umělec“, zcela neochotný spolupracovat na něčem, co přesně neodpovídá jeho vizi. Navíc je to stereotyp „osamoceného génia“, kdežto skutečnost je výrazně jiná. Stejně jako ocenění brutalismu, které přišlo mnohem později než v Corbetově vyprávění. Žádný z evropských architektů působících v USA se také nepotýkal s chudobou.

Režisér však zdůraznil, že jeho záměry ležely jinde. Například chtěl explicitně polemizovat s konceptem amerického snu. „Ten film je o tom, jak jsou propojené zkušenosti umělců a migrantů. Obecně to znamená, že když se někdo přestěhuje na americké předměstí a ať už barvou kůže, svým přesvědčením, nebo tradicemi je jiný než ostatní, tak všichni ho chtějí pryč,“ řekl Corbet v rozhovoru pro The Hollywood Reporter.

„Když v 50. letech rostl vliv brutalismu a vznikaly stavby v tomto stylu, mnoho lidí je chtělo nechat okamžitě strhnout. Brutalismus reprezentuje něco, čemu lidé nerozumí a chtějí se toho zbavit,“ dodal. V tom také viděl spojitosti mezi poválečnou psychologií a architekturou.