Glosa Luboše Kreče: Hlavně před covidovou pandemií z některých převážně evropských metropolí zaznívalo, že by stálo za zvážení přejít na čtyřdenní pracovní týden nebo že by se mohlo pracovat jen 35 hodin týdně. To aby se náš profesní a osobní život dostaly do větší rovnováhy. Ve Volkswagenu se toho teď desítky tisíc lidí asi opravdu dočkají, téměř jistě z toho ale nebudou mít radost.

Největší evropská automobilka je v těžkém útlumu. Doráží na ni konkurence z Číny a z USA, prodeje elektromobilů se nevyvíjí ani zdaleka tak, jak by potřebovala, doma v Německu ji trápí přezaměstnanost i drahá pracovní síla a výsledkem je, že ziskovost firmy prudce klesá. Což stahuje dolů celou stejnojmennou skupinu, kterou – řečeno jen s trochou nadsázky – drží nad vodou česká Škodovka.

Ve Wolfsburgu, sídle Volkswagenu, kde je i obří, centrální továrna, se loni vedení společnosti podařilo uzavřít s odboráři, kteří drží svou mocí podnik pod krkem, kompromisní transformační plán. Ten má sice k ideálu daleko, Volkswagen by potřeboval podle všeho mnohem razantnější ozdravnou kúru, nicméně jeho důsledky už začínají být znát.

A jedním z nich je právě to, že ve Wolfsburgu by mohli přejít na čtyřdenní pracovní týden. Samozřejmě nikoli s ohledem na work-life balance, ale z čisté nutnosti – protože pro desetitisíce zaměstnanců fabriky v jednom z nejbohatších měst Evropy nebude dost práce.

Elektromobily, jejichž výroba se tam má zkoncentrovat, jsou produkčně podstatně méně náročné než vozy se spalovacími motory. Zároveň Volkswagen plánuje obecně snížit počet aut, která z jeho evropských továrních linek sjíždějí, což dále zvýší tlak na zaměstnanost.

Mimochodem jen v Německu Volkswagen dává práci asi 700 tisícům lidí, kteří měli donedávna garantované, že je společnost v podstatě nemůže vyhodit. Toto ustanovení odboráři tvrdě bránili, nakonec ale managementu částečně couvli a firma již ohlásila, že se s desítkami tisíc lidí dohodla na dobrovolném rozvázání pracovního poměru.

Volkswagen byl nepochybně jedním ze symbolů poválečného vzedmutí Německa a vlastně celé západní Evropy. Relativně nedávné socioekonomické úvahy o snížení pracovní zátěže Evropanů, aby byli šťastnější, naopak naznačovaly, že možná nastává úpadek. Byly totiž zcela neopodstatněné a vytržené z globálního kontextu, neboť Amerika i Čína uháněly už tehdy vpřed mnohem rychleji.

Ve Wolfsburgu se nyní oba tyto příběhy zdánlivě protnuly. Volkswagen už není chloubou Evropy, ale spíš tím, na kom i experti ukazují, jak to v praxi vypadá, když vám ujede byznysový vlak a když vám zeitgeist, tedy duch doby, proteče mezi prsty. Pak vám nezbude nic jiného než přejít na čtyřdenní pracovní týden.

Snad se ale Volkswagenu a s ním celé německé ekonomice podaří touto složitou zkouškou projít. A jednou, za řadu let, se třeba ke čtyřdennímu týdnu vrátíme dobrovolně a s pocitem, že už opravdu můžeme hledat mytický work-life balance.

Komentář vznikl pro stanici Český rozhlas Plus.