Danny a Michael Philippouovi jsou vycházejícími hvězdami hororového žánru, kteří zabodovali už svým celovečerním debutem Mluv se mnou. Nečekaně jim k tomu pomohla téměř desetiletá kariéra na YouTube, kde na kanálu RackaRacka vydávali komediální, akční a hororová videa. A zatímco v jejich chválené prvotině byl rozeznatelný rukopis rebelů z internetu, novinka Vrať mi ji, která je právě v českých kinech, se do znepokojivých hlubin mysli vydává s jistotou prestižních tvůrců.

Snímek, jehož distribuce ve Spojených státech se ujala uznávaná společnost A24, začíná jedněmi z nejvíce znepokojivých záběrů, jaké jste viděli za dlouhou dobu. Na nekvalitním videu zachycují jakýsi kult při brutálním obřadu s démony. Pak se vyprávění přesouvá zcela jinam, k Andymu a Piper, bratrovi a sestře, kteří přijdou o jediného rodiče a putují do péče zasloužilé pěstounky Laury. V jejím domě ale od začátku panuje podivná atmosféra a napětí mezi všemi se stupňuje.

Vrať mi ji v několika ohledech navazuje tam, kde před třemi lety začalo i Mluv se mnou. Bratři Philippouovi tehdy vycházeli z hororů o duchařských seancích a posednutím démony, ale vnesli do nich svoje vlastní nápady. Hrdiny se místo rodiny snažící se osvobodit svoje dítě stali náctiletí, co si s rukou média hráli jako s deskou ouija. Hlavním hybatelem děje se potom stala dívka snažící se vyrovnat se ztrátou matky. Právě to ji časem svede na scestí. 

Novinka v tomto bodě začíná a ptá se, jak daleko tato cesta vede. Vrať mi ji není děsivý film, alespoň ne tradičním způsobem. Nebojíme se přímo duchů, monster, mimozemšťanů a podobně, monstrem je ztráta blízkého. Philippouovi si berou dnes tolik aktuální téma povědomí o mentálním zdraví a v zásadě ho obrací proti nám. 

Film tematizuje cyklus zděděných traumat, zármutek nebo pocit viny. Dobře rozumíme tomu, co a proč se děje, ale přes strašlivost toho, co si postavy provádějí, v nás zůstává empatie k nim. A sledujeme, jak je vůči tomu všemu dnešní společnost bezmocná.

Přestože se děje řada nadpřirozených věcí, všechny fungují v zásadě jako pozadí pro vyprávění příběhu o tragédii lidství. V tomto směru Vrať mi ji přesně zapadá do trendu tzv. „elevated horroru“ (česky doslova „povznesený horor“), který se v průběhu poslední dekády rozvinul hlavně kolem studia A24. Patří sem filmy zaměřené na pomalejší tempo vyprávění v konstrastu k lekacím scénám, psychologicky komplexní postavy, vytříbený styl natáčení nebo hlubší, někdy až filosofická témata.

Pro někdejší youtubery, kteří krev vždy kombinovali s humorným nadhledem a v rozhovorech z nich dodnes čiší chaotická punková energie, působí obrat k artovému žánrovému filmu zcela nečekaně. Ještě předtím než prorazili online, ale bratři Philippouovi pracovali coby členové štábu na bezmála legendárním hororu Babadook od Jennifer Kent.

Právě ten byl jednou z prvních vlaštovek „inteligentního strašení“, když sledoval postupný psychický úpadek matky a jejího syna po tom, co zemře její muž. Nadpřirozené monstrum, byť jedno z nejděsivějších v moderní historii žánru, představovalo metaforu pro zármutek a nebylo vůbec jasné, jestli nebylo jen výplodem choré mysli.

Ani ve Vrať mi ji není nouze o typické hororové prvky jako posednutí démonem, psychický teror či nepříjemně bizarní atmosféru. Nejde o děsivou podívanou, scény s násilím ale přinutí i otrlé diváky ošívat se v sedačce nebo odvrátit zrak. V době, kdy je tak snadné obrátit se na pomoc digitálních vizuálních efektů, zaskočí jednak brutalita násilí, jednak jeho ohromující fyzičnost.

Foto: Falcon

+7

Nejlépe ale snímek funguje v rovině psychologického hororu. Jedna z nejdůležitějších scén se odehrává mezi Laurou a Andym, když jen sedí vedle sebe a povídají si o svých životních zkušenostech. Na jedné straně je to moment prohlubující vztah mezi nimi i směrem k divákům, na druhé spouštěč hrůzné spirály šílenství, která rychle následuje.

Síla, s jakou nás táhne dolů s sebou, přitom stojí na hereckých výkonech. Mladší herectvo odvádí výbornou práci (hlavně Jonah Wren Phillips v první větší roli), přesvědčivost příběhu, který se režiséři snaží odvyprávět, ovšem stojí primárně na výkonu Sally Hawkins coby Laury. Sledovat, jak přirozeně přechází mezi polohami starostlivé psycholožky, nekonvenční matky, chladné manipulátorky a posedlé ženy, je jednoduše strhující.

Mezi jejím herectvím, chytrým scénářem a sebejistou režií vznikl snímek, který z hry s pravidly hororu a míchání žánrů vytvořil něco více než stylové filmařské cvičení. Ačkoliv Vrať mi ji v zásadě používá poměrně mnoho zkratek a náznaků, daří se mu je zkombinovat tak, aby celek překročil pouhý součet svých částí. A z efektivního vyprávění nakonec vydoluje až nečekaně emočně silné vyvrcholení.

Bratři Philippouovi pracují s některými žánrovými klišé, z vyprázdněných prvků je ale přetavují do něčeho smysluplného. Zlo, které sledujeme, není někde v éteru nadpřirozena ani v postavách samotných, ale v beznaději světa, v němž žijeme. Proto i když film nedospívá k explicitně nihilistickému závěru, zlo v něm vítězí. Nenabírá totiž podob ani formy monstra, které lze porazit, je zakořeněné hluboko v našem lidském osudu a v našich snahách se mu vzepřít.

Nakonec tak představuje poměrně radikální antitezi k dnešní, v ohledech mentálního zdraví uvědomělé době, kdy ukončení cyklů násilí a traumat je otázkou naší osobní zodpovědnosti. Možná s tím ale ve skutečnosti nemůžeme nic udělat, všichni jsme jen oběťmi.