Světoběžník, který má neustále plnou hlavu nápadů a energie z něj doslova čiší. To je Yemi A.D. v kostce. Zastihnout umělecky i byznysově nadaného třicátníka na jednom místě je takřka nemožné. V lednu se ovšem Yemi, celým jménem Yemi Akinyemi Dele, přeci jen na chvíli zastavil. V pražském sídle své společnost JAD Productions s kolegy ladil plány na následujících dvanáct měsíců, které – jak jsme záhy poznali – budou znovu nabité k prasknutí. Yemi nás totiž nechal nahlédnout pod pokličku jeho rozmanitého byznysu, aby se vzápětí začal připravovat na svou další cestu přes Atlantik. Jednu z mnoha, kterou letos podnikne.

Pokud byste Yemiho neznali, není jednoduché ho popsat jedním slovem. Jde to přinejlepším slovním spojením multidisciplinární kreativec, pod nímž se skrývá po celém světě oceňovaný choreograf, umělecký režisér, ale také výtvarný umělec, řečník i performer. A také majitel několika úspěšných firem. O tom, že záběr libereckého rodáka, kterého dnes znají prakticky na všech kontinentech, je skutečně široký, mě přesvědčila hned jeho první odpověď na zdánlivě banální otázku. Jaký byl váš rok 2018?

Neustále usměvavý Yemi zvážní. „Byl to hodně čisticí a zároveň náročný rok,“ přiznává, byť byste to na řeči jeho těla nepoznali. V rodině se museli popasovat se ztrátou dvou blízkých lidí a navíc významnou transformací prošla i jeho kreativní a produkční agentura JAD Productions. Zatímco dosud tvořily tři čtvrtiny jejího byznysu různé eventy, od loňska se Yemi se svým týmem rozhodl více zaměřit na digitální byznys a sociální sítě. A výsledek se dostavil prakticky okamžitě.

Na jedné straně v JAD pokračovali v úspěšné spolupráci s Adidasem, pracovali s Coca-Colou či na vlastním projektu Ynspirology, a na druhé se pustili do naprosto unikátního projektu s novým a velkým klientem, Mercedes-Benz, jehož získání si Yemi velmi považuje. Jelikož patřila právě spolupráce s německou automobilkou mezi ty nejvýznamnější a následně vynesla Yemiho týmu řadu ocenění, nemůžeme se začít bavit o ničem jiném.

Co zajímavého jste Mercedesu nabídli, že si vybrali zrovna vás?
Spouštěli nový Mercedes A-class a my jsme přišli s něčím, co dosud nikdo nikdy neudělal. Vymysleli jsme si, že nové auto osadíme kamerami a uděláme s ním 24hodinovou štafetu napříč Českou republikou, kdy se za volantem vystřídají velmi různorodí lidé a vždy povezou nějakého slavného profíka. Od herce Jana Ciny či ekonoma Tomáše Sedláčka přes prezidentského kandidáta Marka Hilšera až po Simonu Krainovou nebo Martu Jandovou.

Šli jsme do obrovského rizika, protože jsme museli vymyslet a vyvinout celou technologii, která by takový projekt umožnila. Vytvořili jsme zařízení se 14 SIM kartami, pomocí kterého jsme mohli streamovat v HD i z auta, které jede rychleji než 80 kilometrů, protože to do té doby nebylo možné. Při vyšší rychlostech se nestíhají přepínat vysílače a neodpočítává se obraz a je běžné, že při takových akcích nad autem létá vrtulník, ale nám se to nakonec povedlo. Bylo to sice neskutečně náročné, ale celá kampaň vzbudila rekordní ohlas.

Takže v Mercedesu byli s vaší prací spokojení?
Podařilo se nám hacknout sociální média. Využili jsme momentálně nejžhavějšího formátu, který funguje a algoritmy ho upřednostňují, a tím je živý přenos. Udělali jsme živé vysílání na Facebooku a YouTube s tím, že kdo z diváků uhodne, kolik kilometrů za 24 hodin ujedeme, vyhraje vůz, nebo jednu z dalších 200 cen. Náš 24hodinový pořad produkovaný jako televizní game-show přesáhl všechno, co se na internetu za ten den objevilo.

Strhli jsme na sebe obrovskou pozornost celého algoritmu a nakonec jsme zasáhli téměř 1,3 milionu unikátních uživatelů a měli 62 tisíc interakcí, což je na Českou republiku dobré číslo. A jestli byli spokojení v Mercedesu? Od dalšího měsíce se jim o třetinu zvýšily prodeje nového modelu. Kampaň vyvolala zájem zejména u mladší cílové skupiny (skoro 70 % diváků ve věku 25 až 34 let), pro kterou je A-class určený.

Ostatně vaší práci ocenili nejen v Mercedesu, ale také na přední marketingové soutěži BEA World. Jak jste tam dopadli?
Když jsme se koncem loňského roku vraceli z Portugalska, kde se ceny předávaly, do Čech, cítili jsme se trochu jako hrdinové, protože jsme na BEA World 2018 posbírali celkem osm cen. Panuje tam obří konkurence, bylo přihlášených přes 300 projektů z 29 zemí a přestože už jsme tam dříve pár cen vyhráli, vždy jsme koukali na záda Němcům, Britům nebo Španělům. A teď osmkrát hlásili Česká republika.

Největší úspěch slavila právě kampaň pro Mercedes-Benz, která vyhrála první místo v kategorii produktový launch a další tři druhá místa za roadshow nebo nejlepší B2C event. První místo jsme pak získali i za užití webu a sociálních médií v projektu London Loop Awards, který jsme spolu s britskou agenturou BrandThink dělali pro Greenlight Tomáše Bači. V Londýně udělali digitální výstavu začínajících umělců v ulicích, která vyvrcholila předáváním cen. To jsme realizovali v srdci umělecké zóny Shoreditch. Takže to bylo úspěšné.

Někdo by si řekl, že toho bylo na jeden rok až až, ale vy tím nekončíte. Vedle práce v agentuře JAD Productions jste se loni věnoval i vlastním projektům. Co stojí za zmínku v této oblasti?
Sám jsem tvůrce a baví mě fyzicky věci tvořit, takže vedle práce pro agenturu se snažím rovzíjet i vlastní projekty. V září jsem proto odletěl do Los Angeles, kde jsem dostal šanci být v porotě současné největší talentové soutěže na světě. Jmenuje se The Worls’s Best a do poroty vybírali 50 největších expertů v zábavním průmyslu z celého světa od hudby přes tanec, zpěv a herectví až po produkci a já jsem se tam dostal jako show designer a choreograf. Celou soutěž moderuje James Corden a v porotě jsou osobnosti jako Drew Barrymore, RuPaul Charles nebo Faith Hill.

To zní jako příjemné ocenění vaší práce a schopností.
Byla to velká jízda. Úžasné bylo, že jsem s těmi lidmi mohl strávit intenzivní měsíc, během kterého jsme natočili deset dílů, a produkce byla na úrovni, o které si tu můžeme nechat jen zdát. Ve Spojených státech se celá show začala vysílat v únoru. Navíc během jejího natáčení v LA jsem dostal ještě větší nabídku, což byla velká náhoda, ale dostal jsem se díky tomu na pár týdnů do Jižní Ameriky. Víc zatím bohužel nemohu prozradit, ale ještě dlouho se mi z toho bude točit hlava.

Od dob Kanyeho Westa jsem totiž v Americe dělal spíše menší věci a poslední roky jezdil za prací více do Asie, až nyní přišla tak velká osobní šance. Jsem hrdý hlavně na to, že jsem tam mohl reprezentovat Českou Republiku. Z celého světa bylo v porotě zastoupeno jen 38 zemí. Takže můj rok 2018 byl hodně úspěšný, ale zároveň turbulentní a hodně vyčerpávající.

Nejvíc mě na tom všem, co děláte, zaujalo, že se věnujete hlavně generaci mileniálů. Vy sám jste ročník 1981, letos vám bude 38 let, jaký vůbec máte k mileniálům vztah?
Sám jsem vlastně na hranici, kdy jsem buď hodně starý mileniál, nebo jsem už mimo. Když jsem výraz mileniál poprvé slyšel, začal jsem se zajímat, co znamená, a všechno, co lidé popisovali, jsem cítil stejně. Chci mít vliv nejen na moji kapsu, ale i na věci kolem sebe, záleží mi na širším měřítku a nehledám práci jen na základě obchodních výhod a čísel ve smlouvě. Vnímám se tedy jako mileniál, ale zároveň mám výhodu toho, že jsem pořád trochu ze staré školy.

V čem ty výhody spočívají?
Myslím si, že dříve bylo vše mnohem těžší a tvrdší a člověk si musel spoustu věcí udělat sám. Dnes na to vlastně nejmladší mileniálové ani nejsou úplně připravení, mají křehkou psychiku a když přijde nějaký nezdar, zhroutí se, protože je jim málo vysvětlováno, že chyby jsou důležitou součástí růstu. V tom vidím rozdíl. Druhá má výhoda je v cestování. Když je člověk celý život na jednom místě, tak má velmi úzkou perspektivu, ale poznání jiných kultur, které už z principu přistupují k věcem jinak, vám pomůže i doma.

Vy jste se ostatně v Liberci narodil české matce a nigerijskému otci, díky čemuž jste dostal multikulturní kořeny. Předurčilo vás to k tomu, že budete jednou cestovat po světě a neustále poznávat něco nového?
Výhody ze smíšeného manželství jsem nepoznal, protože táta byl odejit, když mi byly čtyři roky. Anglicky jsem se tedy nenaučil, v Nigérii jsem nikdy nebyl a pak jsem prožíval peklo komunismu až do momentu, kdy jsem se mohl osamostatnit a začít vydělávat. Lidé na vás ale samozřejmě koukají už proto, jak vypadáte, že jste odjinud a že sem nepatříte. Narazíte na krizi identity, kdy se musíte sám sebe ptát, kam vlastně patříte a co to všechno znamená. Když jsem pak poprvé v 17 letech vycestoval do Amsterdamu, uvědomil jsem si, jak dobře se cítím, když jsem mimo Českou republiku. Za posledních 20 let se ten pocit ale vytratil a teď je to spíš obráceně.

Došlo vám tam, že budete světoběžník?
Když na vás někdo na malém městě blbě kouká, můžete se kvůli tomu cítit blbě, a jelikož vyzařujete tuhle špatnou energii, tak se stále více obklopujete lidmi, kvůli kterým se pak cítíte ještě hůř. Cestování je mocné v tom, že můžete odjet někam, kde vás nikdo nezná, a můžete se rozhodnout, kdo vlastně chcete být a znovu sám sebe postavit. Nenarážíte na stíny minulosti, nepotkáváte lidi, kteří vás soudí podle toho, že jste takový nebo makový, a když se vrátíte, tak už máte úplně jinou energii. Nemyslím si, že by byla Česká republika špatná a Holandsko dobré, ale cestování funguje jako jakási terapie. Když je člověk v koncích a v těžkém období svého života, cestování pomáhá.

Potkáváme se na začátku roku 2019. Co vás letos všechno čeká? Počítám, že se to bude točit především kolem vaší firmy JAD Productions?
To je zatím těžké říct. V lednu máme na stole nabídky různých firem a teprve se rozhodujeme, jakým směrem půjdeme. Už teď vím, že tento rok budou určitě rezonovat témata jako udržitelnost, klimatická změna, rovné společenské hodnoty. To jsou věci, které mě baví. Navíc jsem začal fungovat jako ambasador pro Cíle udržitelného rozvoje za Českou republiku při OSN, takže se snažím přenášet tyhle hodnoty i do projektů JAD Productions.

Velké téma pro mě bude také SingularityU Summit, který produkujeme pro Evu Hanákovou. Tahle konference je perlou v rámci celého našeho regionu a nic tak kvalitního široko daleko není. To, jak budeme v budoucnu žít, zajímá každého, ale jen málokdo dokáže rozlišit kredibilní informace od internetových fabulací. SingularityU Summit je proto jedinečnou příležitostí oddělit zrno od plevele. Jsem velmi rád, že u toho můžu být a se svým týmem realizovat další smysluplný event. A pak samozřejmě čekám, co se stane v Americe, kde se mohou objevit nové příležitosti.

Prakticky neustále se přesouváte mezi Los Angeles, Prahou, Hongkongem, Bali a dalšími městy, zeměmi i kontinenty. Máte představu, kolik jste toho v loňském roce nalétal?
Mám na to dokonce aplikaci, jmenuje se Been, kam si zadávám, kde všude létám, a pak vám to ukáže mapu, kde teď můžete vidět, že jsem byl prakticky ve všech koutech světa. Mám hodně procestované především Severní a Jižní Ameriku a Asii, ale Blízký východ a Afriku jsem zatím poznal jen málo. Nalétány mám každopádně stovky tisíc mil.

Co pro vás vlastně časté létání znamená? Berete to jako nutné zlo a součást globálního byznysu, nebo jste schopen ho využít ve svůj prospěch?
Baví mě lítat, ale jak lítáte hodně, už to tak zábavné být nemusí. V Praze mám obrovský byt, dvě terasy a ten prostor si neskutečně užívám. Nechci znít snobsky, ale když pak trávíte třeba pět měsíců na cestách, po hotelech v malé místnosti s postelí, tak to už pak nedokážete přijmout. Když jste v Americe měsíc v hotelu, omezuje vás to i psychicky. Člověk může zažít cokoliv a dokáže se hecnout, ale hecovat se půl roku v roce je nesmysl. Stejně to mám dnes i s létáním. Dřív jsem létal a bylo mi prakticky jedno kdy a jak, dnes už cítím, že i tělo je na tom po 20 hodinách letu fyzicky hůř. Takže jsem si teď létání udělal hezké, mám vždy k dispozici postel, snažím se o sebe starat, jíst vitamíny, protože je pro mě důležité udržet se v kondici.

Jste vlastně někde doma?
Nevím, jestli se tomu dá věřit, nebo ne, ale já jsem doma v Praze. I když o LA, Bali nebo Hongkongu mluvím jako o druhém domově, tak díky mentalitě lidí a tomu, že můj rodný jazyk je čeština, nejlépe rozumím lidem, co jsou tady. Někdy se mi stane, že když jsem dlouho pryč, tak se mi třeba zdají sny v angličtině, a ne nadarmo se říká, že kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem. Když mluvím anglicky, tak to není jen o stylu mluvení, ale také o přístupu a myšlení. Pak se vám všechno změní.

Sice o sobě tvrdíte, že jste workoholik, ale zároveň přiznáváte, že jste si to myslel jen do doby, než jste poznal Kanyeho Westa, se kterým jste vytvářel jedny ze svých nejúspěšnějších a nejznámějších choreografií. Jaký je Kanye West?
Má zkušenost s Kanye Westem byla skvělá. Měl jsem možnost s ním pět let úzce spolupracovat a vedle toho, že je workoholik, tak má také obrovskou vášeň pro svou práci a geniální cit pro umění. Jeho genialita je zakotvená v tom, co tvoří. Vždy ví, co je správně a co ne. Často se mi stávalo, že mi nejprve něco nedocházelo, a pochopil jsem to až na konci. Poznal jsem, že je důležité mít důvěru, být zdrženlivý některých brzkých soudů a vše, co začnete, také dokončit. Nicméně má osobní zkušenost s Kanyem je zcela oddělená od jeho image, kterou vídáme v klipech a na sociálních sítích. Pro mě to byla především práce, spolupráce a nakonec i přátelství, ve kterém bylo všechno tak, jak má být.

Vy jste s Kanyem Westem udělal například slavnou Yeezus Tour nebo vystoupení v Saturday Night Live. Jak se vám s ním pracovalo?
Kanye je složitý člověk, ale nefiltruje a často říká věci tak, jak ho napadnou. My jsme obvykle diplomaté, ale on hned vypálí, co si myslí, a vy víte, že je to upřímné a rovné. Často tak nezáleží na jednotlivých rozhodnutích, které pak třeba zpětně přehodnotí, ale na celé cestě, kterou s ním procházíte. Když jsem režíroval jeho Yeezus Tour, tak to byla obrovská jízda. Jelikož Yeezus znamená Ježíš a tour měla korespondovat s jeho životem, musel jsem s ním projít všechno, co zažil, abychom podle toho mohli napsat scénář. A to se nedá udělat bez diskomfortu a znovuprožití i nějakých negativních vzpomínek. Po této zkušenosti si myslím, že to, jaký Kanye je, je přesným odrazem Ameriky takové, jaká je ona sama.

Co tím máte na mysli?
Kanye je dokonalý černý syn Ameriky. Znám spoustu dalších černých kamarádů a musím říct, že rasistické stigma má ve Spojených státech obrovský rozměr, jaký my tu vůbec nechápeme. Ani já jsem ho ještě donedávna nechápal, ale pak potkáte mladé lidi z jižanských států, kteří vyrůstají v silně náboženských afroamerických rodinách, a tam diverzita není slovo, které by znali. Celá černošská komunita vás vychovává v méněcennosti, v neustále připomínaném potlačování. V tom tam panuje velká toxicita.

Váš byznys s Kanyem i dalšími se odehrával v Hollywoodu, což je pro mnoho lidí synonymem záře reflektorů a velkých peněz. Co znamená Hollywood pro vás?
Když jsem poprvé přijel do Ameriky před osmnácti lety, už tehdy Hollywood znamenal chudobu. Všude v ulicích byli žebráci, poplivané hvězdy na chodníku slávy a já hlupáček z Čech jsem si vzal na Hollywood Boulevard hostel a hodně jsem toho litoval. Vlastně až po deseti letech, co jsem dostal šanci pracovat s Kanyem Westem, jsem tam začal něco znamenat. A když se na to podívám zpětně, je vlastně tamní situace strašně smutná.

Zatímco v západní části Hollywoodu vidíte obrovské vily a luxusní auta, stačí sjet do centra LA, kde pod obrovskými mrakodrapy leží ve stanech desetitisíce bezdomovců. To, co Hollywood znamená pro svět, je pouze filmový průmysl a nic víc. Pokud nejste uvnitř celého byznysu, je Hollywood vlastně nesmírně depresivní.

Když jste tam byl poprvé před 18 lety, tak jste si snažil cestu systematicky prošlapávat. Jel jste tam na studia, poznávat nový svět. Čemu nejvíc přisuzujete, že jste se v takovém prostředí nakonec prosadil?
Zpětně to sice možná jako systematičnost vypadá, ale to by znamenalo, že jsem měl plán na budoucnost. A tak to nebylo. Já měl jen na začátku sen a šel jsem za tím, co jsem viděl ve filmech a videoklipech, chtěl jsem to celé zažít zblízka. Jestli jsem se tehdy v Amsterdamu začal cítit ve vlastní kůži, tak mé první pocity po příletu do LA byly úplně explozivní. Tancoval jsem tam se třiceti nebo čtyřiceti lidmi v jednom sále, každý měl jinou barvu a vzájemně jsme spolu prožívali nějakou choreografii. I tanec mi posloužil jako terapie a ohromně mě to posouvalo. Kulturní boost, jaký tam během týdne zažijete, byste tady zažívali půl roku.

A od té doby tam jezdíte pravidelně?
Ano. První zkušenost mě velmi posunula a bavilo mě to, a proto jsem se tam rozhodl každý rok vracet. Do Čech jsem se totiž vždy vracel s energií, na které v roce 1999 postupně vyrostly Dance Academy Prague, talentová agentura JAD People, JAD Productions a další. Jezdil jsem se tam dál inspirovat, protože to, co jsem viděl v LA, se často třeba za dva tři roky objevilo u nás. Tehdy ještě nebyl internet na takové úrovni, aby se trendy přesouvaly po celém světě tak rychle jako dnes, a člověk musel být fyzicky na místě a zažít to.

Když už jsme se bavili o barvě pleti, napadá mě podobná otázka i s ohledem na vaší sexuální orientaci. Vy jste se nikdy netajil tím, že jste gay. Zároveň jste ale vyrůstal v době, kdy ještě nebylo zdaleka tak běžné o tom mluvit jako dnes. Jak vás to vlastně ovlivnilo ve vaší životní cestě?
Stigmata, která se historicky vytvořila, že to není správné nebo že by to mělo být trestně stíhané, tu pořád jsou. Když vám dá společnost důvod, abyste se za něco styděl, tak vás to křiví. Když se rozhodnete nebýt statečný a necháte se křivit, někde jinde to vyhřezne. A když se rozhodnete být statečný, tak vám to zase lidi dají sežrat. V Americe je společnost i rodina mnohem více chápající, vznikají komunity ve školách, v zaměstnání, ve sportovních oddílech, lidé spolu, pokud chtějí, bez problémů fungují a dosahují velkých věcí. Často si myslíme, že by všichni měli být stejní, nosit stejné šaty a stejně se chovat, ale pak vidíte, že talent, který mají lidé s jinou sexuální orientací, zase přináší něco úplně nového. V USA se s tím zvládli popasovat a teď ze svého liberalismu v tomto ohledu těží.

Ve své práci propojujete umění, zábavu a byznys. Je něco, co vás baví více a co méně? Jste manažerský typ člověka, nebo na to máte lidi?
Mám to tak napůl. Věřím, že každý má něco vrozeného – někdo je přirozeně více analytický, někdo více vnímá emoce. Tím, že jsem si prošel tvrdými začátky, musel se o sebe postarat a všechno si vydřel, tak si spoustu věcí umím udělat sám. Když jsem se pak v nějakých dvaceti letech rozhodoval, co půjdu dělat, vybral jsem si studium reklamy, protože jsem si chtěl dokázat udělat reklamu i pro vlastní firmu, takže jsem se zároveň naučil metodiku, a to mi také dodnes pomáhá. Hodně našich projektů je postavených na tom, že byznysu vysvětlujeme, jak správně použít umění, a snažíme se přenášet peníze z byznysu do umění, a umělcům zase vysvětlujeme, jak je důležité, aby byli zodpovědní vůči plnění, které mají vůči službám nebo firmám.

Kolik dnes vlastně v JAD Productions vyděláváte peněz?
V roce 2015 jsme měli obrat přes 61 milionů korun, v roce 2016 přes 71 milionů korun a loni to bylo přes 41 milionů korun, protože jsme se rozhodli snížit počet zakázek, abychom měli čas na vývoj kreativně-digitální divize, u které věříme, že bude v budoucnu stěžejní. Letos už proto cílíme zase na více než 60 milionů korun.

Kolik dnes řídíte lidí?
Ve vnitřním týmu JAD Productions je nás dvanáct. Každá divize pak spravuje další týmy. Dance Academy Prague, což je naopak neziskovka, má zhruba 150 studentů a 12 lektorů. Pak najímáme spoustu externích profesí, jako jsou dekoratéři, maskéři, animátoři a další, což už jsou sice lidé trochu vzdálení, ale my jim dáváme každý měsíc práci, takže ve finále zaměstnáváme stovky lidí.

Už jsme zmínili Kanye Westa. Dělal jste ale i s Madonnou nebo globálními značkami jako Mercedes-Benz, Adidas, T-Mobile, Coca-Cola. Je pro vás něco z toho nejvíc?
Jednoduše to asi vybrat nejde. Yemi je víc lidí, tvůrce, byznysmen, spíkr, v každém oboru, co dělám, mám jiný highlight a nedá se to úplně srovnat. V performativním umění považuji za špičku a jeden ze svých největších výtvorů Yeezus Tour a Saturday Night Live s Kanye Westem. Na druhou stranu, když se budeme bavit o marketingu a digitální sféře, tak jeden z největších highlightů je určitě náš projekt s Mercedesem, protože mě hodně bavil a myslím, že to bude dlouho nepřekonaná věc. Pokud se zase budeme bavit o řečnictví, baví mě například přednášky na TEDx nebo v Aspen Institutu. Všechno má svoje, ale osobně je pro mě nejvíc ta flow, ve které jsem, když tvořím. Princip je vlastně vždy stejný, ať už jde o komerční sféru, nebo čistý art.

Vy jste prakticky ve všech odvětvích, co děláte, dosáhl vrcholu. Pracoval jste s těmi největšími hvězdami i firmami. Máte ale nějaké vysněného klienta, s kým byste chtěl spolupracovat? Jde jít ještě dál?
Mým cílem především je, abychom byli respektovaná mezinárodní agentura, kterou se vyplatí firmám kdekoliv na světě pozvat a jednat partnersky. Protože i když dosáhneme prvenství v rámci našeho regionu nebo v rámci digitálního marketingu i v rámci světa, tak stále nemáme možnost tvořit celosvětově. To je můj hlavní cíl pro JAD Productions. Není to upřímně žádný konkrétní klient, protože jsem zažil skvělé značky, kde pracovali lidé, kteří nám za spolupráci nestáli, a naopak jsem zažil malé značky, o kterých jsem nic nevěděl, ale byly odvážné a dávaly nám důvěru.

Dnes už vím, že je naivní si dávat podobné cíle, protože co ty značky či hvězdy vyzařují zvenku, často vůbec nemusí odpovídat tomu, co to znamená s nimi spolupracovat. Kdo to nezažil, tak to asi nepochopí. Stejné je to s osobnostmi, Madonna, Beyoncé, co je zvenku, není to stejné co zevnitř. Z toho jsem vyléčený. Pro mě je mnohem důležitější ta cesta, abych cítil, že využívám maximum svého potenciálu, investuji nejlépe svůj čas a že se mi vrací dobrá energie v podobě přesahu do společnosti, respektu, peněz nebo dalších příležitostí.

Pokud vím, tak to, co vám ještě chybí, je natočení filmu. Je to ještě to, co chcete ve vašem byznysu zažít?
Určitě. Film chci, protože všechno, co jsem za celý život dělal, se dá uplatnit právě ve filmu. Je v něm zakotvené umění, věda, technologie, lidský charakter, je v něm všechno, co nás obklopuje, a je to i takový odkaz a to mě baví. Zatím se těchto produkcí účastním jako herec, aktér nebo jako dodavatel nějakého elementu a díky tomu, že se kolem filmu celý život ochomýtám, tak jsem se o něm hrozně moc naučil. Nechal jsem si zpracovat v Londýně scénář, který se cizeluje a v LA ho budu nabízet filmovým studiím.

Z Yemiho se tedy stane filmový producent?
Ne tak úplně. Bude to někde na úrovni kreativního producenta, protože mám námět, vizi, ale tu předám těm nejlepším lidem na trhu, kteří to udělají nejlépe, jak mohou. Nemám v tom ego, že já musím být hlavní postava nebo režisér, z toho jsem už vyrostl.