Z dějepisu za čtyři, ze zábavy dvojka. Scottův Napoleon je popcornový spektákl o velkém muži Evropy
Oscara si Napoleon neodnese, ale zábava do kina to je. Protože kdy jste naposledy sledovali opulentní historický snímek na velkém plátně?
Historik zapláče. Ale divák si dá kolu, popcorn a užije si po dlouhé době pořádný historický velkofilm, ve kterém je místo pro válčení, politikaření i divoký vztah titulního hrdiny s životní láskou Josefínou. Napoleon od režiséra Ridleyho Scotta v čele svých pluků pochoduje do českých kin. A je to solidní, ale rozhodně ne bezchybná podívaná.
Ridleyho Scotta proslavil Vetřelec, Blade Runner, Černý jestřáb sestřelen nebo Marťan. A hlavně oscarový Gladiátor, dodnes oslavovaný coby skvělá historická akce, i když přísným pohledem dějepisáře byl s tou historií docela na štíru. Jenže vadilo to tomu, abyste se podívali do starověkého Říma a nasáli atmosféru Kolosea i pach krve k smrti odsouzených válečníků?
Napoleon je právě takový. Nesnese přísnější historické měřítko. Ale musí? To je složitá otázka, dvojnásob v okamžiku, kdy jako velkolepý počin navzdory výtkám baví. Má dvě a půl hodiny, ale utečou jako voda v Seině. Docela uspěchaně totiž sledujete přes dvacet let Bonapartova života. Začne jako ctižádostivý důstojník v revoluční Francii, kde gilotina šmiká jednu hlavu za druhou. Stane se z něj nejmocnější muž světa, ale skončí ve vyhnanství na bohem zapomenutém ostrově. To vlastně hned dvakrát.
Což jsou fakta divákům dobře známá z hodin dějepisu. Ale pro ty, kteří s historií neskončili v deváté třídě, bude nejnovější dílo Ridleyho Scotta v tomto ohledu zklamáním. Asi jako jeho Robin Hood nebo nerežisérská verze Království nebeského. Je to pořád zábavný velkofilm, ale kroutí se vám palce u nohou, když víte, že takhle ty bitvy prostě neprobíhaly. Že nepálil dělové koule na vršky pyramid a neutopil nepřátelskou armádu vedle Slavkova u Brna. Ani neútočil v čele své jízdy proti britským bodákům…
Nejen takto náročnějším milovníkům dějin bude líto, že Napoleon není ještě delší. Protože osud tyrana, jemuž ležela u nohou prakticky celá kontinentální Evropa a který svět přetvořil snad víc než do té doby kdokoliv jiný, je na 158minutovou stopáž příliš velké sousto. A to nutně znamená roztříštěnost a zkratkovitost. Případně by vůbec nevadilo zaostření třeba jen na nějakou část Napoleonova života.
Když se však s uspěchanou skorohistorií smíříte (nebo ji neřešíte), Joaquin Phoenix v titulní roli rozehraje Bonaparta coby ambiciózního a schopného muže, který má rád kanóny, ale jehož počínání sabotují až dětinské charakterové nedostatky. Muže, který je v toxickém vztahu s milovanou, zbožňovanou a někdy zase nerespektovanou Josefínou v podání méně výrazné, ale místy správně utrápené či naopak sebevědomě panovačné Vanessy Kirbyové.
Napoleonovi díky nim nechybí vášnivá jiskra. Ani vtip, často pramenící ze složitého vztahu ústřední dvojice. Skoro se chce říct, že pohled do jejich až italské (ačkoliv francouzské) domácnosti je zábavnější či napínavější než bitevní scény. Těch klidně mohlo být o něco víc nebo mohly být o pár výstřelů delší. O něco zajímavější než střety regimentů jsou i státotvorné pasáže, kdy zájmy Francie a trůnu upozadí zájmy osobní. Tedy pokud vůbec někdy byly přednější…