Z filmaře vinařem. Pod Hradem zachránil nejstarší vinici v Čechách a teď říká: Znovu bych do toho nešel

Znáte pranostiku „Na Václava svatého bývá vína nového“? Není náhodou, že se pojí s tímto světcem. Podle pověstí to byl právě on, kdo u nás zavedl tradici pěstování révy. Víno měl rád, sám ho vyráběl a jednu vinici založil také pod Pražským hradem. Ta postupně zanikla a její svah se během minulého století proměnil v neprostupnou džungli. Nakonec ji zachránil bývalý filmař, který teď s odstupem času říká: „Dnes bych se už do toho nepustil.“

Než se dal do obrody hradního svahu, věnoval se Jaroslav Hykl až do svých 44 let naplno filmu. Po studiích začínal u režiséra Otakara Vávry, později pracoval s Jiřím Menzelem na Postřižinách. Po letech intenzivního natáčení televizních pořadů a reklam ho však začal zmáhat stereotyp. „Z práce se stala rutina, která mě přestala bavit, a tak jsem vyhlížel nový směr,“ přiznává.

Tím se stal svět vína – zatím ale ne pěstování révy. Pro Českou televizi totiž začal v roce 1997 připravovat rozsáhlý seriál Putování za vínem, díky kterému procestoval celou zeměkouli. „Do té doby jsem přitom s vínem neměl žádné zkušenosti. Leda jsem na něj zval holky, protože to vypadalo líp, než když jsem je zval na pivo,“ směje se. Během natáčení nicméně získal nejen znalosti, nýbrž i kontakty na vinaře, sklepmistry a producenty, k nimž by se jinak dostával jen těžko.

Cestování mu zároveň změnilo pohled na to, co všechno může víno znamenat. A své zkušenosti přetavil ve vizi, jak by někdy mohl vypadat jeho vlastní vinohrad. Příležitost přišla v roce 2005, kdy stát vypsal soutěž na Svatováclavskou vinici a klasicistní Richterovu vilu v areálu pod Pražským hradem. „Místo však bylo v katastrofálním stavu. Pozemek byl zarostlý, ve vile byli bezdomovci, zatékalo sem a stropy byly spadané,“ líčí Hykl tehdejší stav státního majetku.

Po revoluci se pro areál, který v minulosti sloužil mimo jiné jako kubánská ambasáda, objevovaly různé plány – první dáma Dagmar Havlová tu údajně chtěla mít cukrárnu, kníže Karel Schwarzenberg přemýšlel o penzionu a svého času se uvažovalo i o reprezentativním sídle prezidenta. Kvůli otevřenému výhledu z okolí ale tento návrh odmítly bezpečnostní složky. „Já si každopádně řekl, že bych tady chtěl obnovit vinici a vilu zasvětit vínu a gastronomii,“ popisuje Hykl.

Foto: Villa Richter

+60

Soutěž o dlouhodobý pronájem nakonec vyhrál. Podmínkou ovšem bylo, že obnovu areálu zaplatí z vlastní kapsy. „Bylo to dražší, než jsem původně očekával. Musel jsem si vzít stamilionový úvěr, pomohla mi také rodina,“ vypočítává. Jen požadavky památkové péče si vyžádaly technologické zázemí pod zemí, přímo ve skále, což znamenalo investici dalších asi 30 milionů korun.

Při obnově vily spolupracoval Hykl s renomovaným ateliérem D3A. „Stáli jsme před rozhodnutím, zda zachovat její původní podobu, nebo prostor pojmout moderně. Ve finále jsme zvolili kombinaci obojího: do historického charakteru budovy jsme vložili současné české řemeslo a design,“ vyzdvihuje.

Interiéry tak zdobí velkoplošné brokátové tapety navržené textilní výtvarnicí z UMPRUM a utkané tradiční českou firmou Veba. Každý salonek má vlastní motiv, všechny ale spojuje víno. Skleník pak prosvětluje jedenáctimetrový křišťálový lustr ve tvaru vinné révy, který vznikl ve spolupráci s designérskou rodinou Bejvlů.

Villa Richter se oficiálně otevřela v roce 2008, jen pár dní před pádem banky Lehman Brothers, který odstartoval hlubokou finanční krizi. Zahraniční korporace začaly rušit nasmlouvané akce a splácení úvěru se výrazně zkomplikovalo. „Další těžká rána přišla s pandemií covidu, kdy jsem musel propustit část zaměstnanců a vzít si nový úvěr. Tentokrát kvůli tomu, že gastronomický provoz přišel prakticky o všechny hosty,“ vzpomíná na nelehké období.

Vinařství ale běželo dál. Zůstává přitom spíš malou manufakturou než skutečným výrobním byznysem. „Samo o sobě by se nikdy neuživilo,“ vysvětluje Hykl. Veškerá práce na vinici je totiž ruční, bez jediného stroje. Ročně tu navíc vzniká jen kolem tisíce lahví Pinot Noir a Ryzlinku rýnského. Prodávají se výhradně zdejším hostům, takže jinde je nelze koupit.

Víno z nejstarší vinice v Čechách má svá specifika. Zdejší sklep přiléhá přímo ke skále, na níž stojí Pražský hrad, a v jejích puklinách se přirozeně drží podzemní voda. „Révu u nás vůbec nezaléváme. Musí se stresovat a trpět, aby ze sebe dala to nejlepší,“ objasňuje vinař.

Foto: Filip Obr

Jaroslav Hykl, obnovitel Svatováclavské vinice a Villy Richter u Pražského hradu

Pomáhá i městské mikroklima. Zatímco jinde v Čechách pozdní jarní mrazy spálí část úrody, zdejší svah chrání teplo metropole a mírný vánek od řeky. Ten odvádí studený vzduch a po deštích rychle osuší listy, takže hrozny nezačnou hnít. „Žádná jiná vinice přitom neleží takhle přímo v historickém centru velké metropole,“ pochvaluje si Hykl.

Areál dosud živily zejména soukromé eventy – svatby, firemní večírky, vinobraní nebo festivaly. Hykl teď ovšem chce místo celoročně otevřít i lidem, kteří nepřijdou na žádnou akci, nebo si chtějí uspořádat komorní rodinnou oslavu a pronajmou si jen jeden z místních salónků. „Od konce letošního října plánujeme pravidelné večery a sobotní obědy pro individuální hosty,“ hlásí.

Pro chladnější měsíce je připraven skleník, na jaře se provoz přesune pod venkovní pergolu uprostřed vinic, kde se bude podávat odlehčené barbecue a maso v duchu brazilského rodízio. Sedmichodové menu vyjde zhruba na 2,5 tisíce korun, základní vinné párování na 1 200 korun. Vinný lístek kromě vlastní produkce nabízí i světová vína stará deset let, jejichž cena může vystoupat až ke 30 tisícům korun.

Sám Hykl vnímá víno především jako prostředek k navazování vztahů. „Lidé se v dnešní době přestávají stýkat, všechno se objednává domů, od jídla po filmy. Chybí nám osobní kontakt. Víno může fungovat jako skvělý sociální nápoj,“ podotýká s tím, že hosté k němu nemusí chodit obden. „Náš ideální host je ten, který k nám přijde jen kvůli výjimečným příležitostem v životě, aby si z toho odnesl opravdový zážitek.“

Villa Richter má nájemní smlouvu do roku 2045. Co bude potom, zatím není jasné. Hykl nechce, aby s jeho odchodem projekt, do něhož vložil dvě dekády práce a peněz, skončil. „Byl bych rád, kdyby to jednou po mně převzaly moje děti. Ale zatím to neřeším, chuť a energii do práce mám pořád,“ usmívá se.

Jeho rodiče si původně přáli, aby byl veterinářem. On ovšem od mládí toužil po filmu a cestování. Na někdejší kariéru dnes vzpomíná s nadhledem a když se ho někdo zeptá, zda ještě občas stoupne za kameru, má připravenou odpověď: „Teď už filmy netočím, teď už občas točím akorát pivo,“ uzavírá šestašedesátiletý vinař a restauratér se smíchem.