Začal prázdnou zdí u sebe doma, dnes maluje kanceláře i budovy. Jeho proměny bílých stěn mají tisíce lajků
Tomáš Martin strávil roky jako art director ve velkých reklamních agenturách. Až náhoda ho přivedla k tomu, že přenesl své návrhy na stěny budov.
Baví vás články CzechCrunche?
Vídejte je na Googlu častěji.
Zhruba před dvaceti lety si Tomáš Martin koupil loftový byt na Palmovce. Když se nastěhoval, zůstaly v bytě obrovské bílé stěny pod pětimetrovými stropy. „Kamarád architekt se mě v jednu chvíli zeptal, co s tím budeme dělat. Ty prázdné stěny prostě nevypadaly hezky,“ říká Martin. Už předtím narazili na wall design, který se tehdy objevoval hlavně ve Skandinávii a v Berlíně. „Inspirovali jsme se a řekli si, že to zkusíme i u mě v bytě. Tak vznikla první malba na zeď s jeřáby z nákladového nádraží Žižkov,“ popisuje své první setkání s oborem.
Dnes vede studio Walldesign se sídlem na Letné. Navrhuje grafiku do kanceláří, hotelů i veřejných prostor, do novostaveb stejně jako do historických domů. V portfoliu má Palác Dunaj na Národní třídě, zakázky pro Siemens, Fanuc nebo McDonald’s, Dům Ronalda McDonalda či hotel Ibis. Vytvořil také vizuální styl expozice Muzea paroplavby na palubě parníku Vyšehrad a navrhuje celkovou vizuální identitu developerských projektů, mimo jiné například i v Budapešti.
Vedle toho dělá plakáty, třeba pro Divadlo Bravo, se kterým spolupracuje i jako scénograf, a vlastní autorskou grafiku. Širší publikum ho ale zná hlavně z LinkedInu. Tam vedle sebe dává fotky obyčejných prázdných nevyužitých zdí a návrhy, jak by mohly vypadat. Jeho příspěvky sbírají tisíce lajků a stovky komentářů.
Vystudoval grafickou průmyslovku, kde se naučil i sítotisk, a vedle zakázek se vždycky věnoval volné tvorbě, hlavně plakátům a grafikám. Vystavoval grafiky například v pražské galerii Nod. Wall design je s kamarádem architektem zaujal natolik, že to chtěli zkusit nabízet i dalším lidem. „Řekli jsme si, že bychom mohli nabízet wall design i ostatním, že to vypadá skvěle,“ doplňuje. První zakázku sehnal Martin přes známé. Majitelka kadeřnictví otevírala nový salon a chtěla tam něco mít, jen nevěděla co. „Takové zadání nezadání. Ale tak to většinou je, lidi nevědí, že jim tam něco chybí, a když už to tuší, tak nevědí co. A často ani nemají ponětí, že něco takového jako interiérová grafika existuje a že nemusí zůstat u bílých stěn.“
Po kadeřnictví se jejich cesty rozešly. Kamarád se vrátil k architektuře a založil si vlastní studio, Martin pokračoval sám. Nějakou dobu dělal vedle stěn i komerční grafiku, ale čím dál víc ho to táhlo do prostoru. „Bavily mě ty velké stěny. Nenechat grafiku jen na papíru nebo v počítači, ale dostat ji tam, kde se lidi skutečně pohybují.“ Od roku 2007 se tak místo reklamy živí grafikou v architektuře.
Zakázky se od té doby nabalovaly jedna na druhou, pokaždé přes někoho. „Vždycky někdo někde něco viděl, někdo se o mně doslechl, nebo jsme se znali. Občas si mě někdo našel i sám na Googlu, ale většinou to šlo přes známé,“ popisuje.
Sociální sítě nejsou úplně pro mě, hodně jsem se s tím sžíval a musel jsem se do toho i přemlouvat. Dával jsme tam ukázky realizací, ale asi rok nebo déle se nic nedělo.
U pražského Paláce Dunaj navrhoval identitu budovy i orientační systém vycházel z historie domu. „Šel jsem do starých plánů a našel jsem tam, sice v šílené kvalitě, plán, na kterém bylo vidět, že ten palác měl nápis na fasádě. Takže jsem vlastně rekonstruoval staré logo a snažil se zachovat art deco, jen v modernější podobě.“
Teď podobnou stopu hledá u starého činžovního domu na Rohanském nábřeží, který se rekonstruuje. „Když jsem odcházel, všiml jsem si, že má na fasádě starý nápis Kotva, a došlo mi, že tam kdysi býval ostrov s přístavištěm, který pak zasypali a stalo se z něj nábřeží.“
Téměř dvacet let fungoval na doporučení a řekl si, že je nejvyšší čas věnovat víc prostoru i prezentaci své práce a začal přidávat příspěvky na LinkedIn. Moc se mu do toho nechtělo. „Sociální sítě nejsou úplně pro mě, hodně jsem se s tím sžíval a musel jsem se do toho i přemlouvat. Dával jsme tam ukázky realizací, ale asi rok nebo déle se nic nedělo.“
Pohnulo se to až ve chvíli, kdy začal zveřejňovat vlastní nápady, které ukazují prázdná a nevyužitá místa před a poté s návrhem grafiky. „Vzniklo to na jedné zakázce, kde byl minimax. Snažil jsem se ho jednoduše zakomponovat do grafického konceptu a ten příspěvek měl tehdy velký úspěch.“ Od té doby se mu na LinkedInu začala rozrůstat síť. Pod příspěvky sbírá tisíce lajků a stovky komentářů a přes ně přišly i nové zakázky. „Až s tímhle se to začalo rozhýbávat a nakonec to přineslo i zakázky,“ říká Martin a dodává, že to lidi prostě baví. Stejně, jako projekt, během něhož se rozhodl, že bude sto dní vytvářet každý den jeden plakát a přidávat ho na Instagram.
Hodně se změnilo i to, jak se grafika na zeď dostává. „Dřív jsem všechno maloval štětcem a schválený motiv z A4 jsem skicoval na zeď od ruky. Pak přišly dataprojektory a teď jsem vyzkoušel VR brýle, do kterých si motiv nahrajete a promítnete si ho přímo na stěnu.“ S nástupem AI to má podobně jako ostatní z oboru. „Všichni jsme z toho měli trochu obavy, ilustrátoři to teď mají asi hodně těžké. U mě je ale výstupem grafika na stěně, ne digitální prostor, takže můžu být relativně v klidu.“
