Čas letí. Už je tomu rovných deset let, co vyšla jedna z nejlepších her všech dob – Zaklínač 3: Divoký hon od polského studia CD Projekt. Jak na videohru podle knižní ságy spisovatele Andrzeje Sapkowského vzpomínáme u nás v CzechCrunchi? Moc pěkně, přesvědčte se sami. A co vy?

Pavlína Nouzová, vědma z butovických bažin

Třetí Zaklínač je hra, která mě definitivně přesvědčila, že tohle je můj žánr. Vyrostla jsem hlavně na střílečkách, kdy jsme se jako parta chudých puberťáků scházeli u vybraného kamaráda, který zrovna „nějak“ sehnal novou hru – a my se u ní po pár desítkách minut střídali. Takže když šlo o něco s příběhem, neudělalo to na mě valný dojem. Ale pak jsem si sama sedla k Witcherovi a bylo hotovo.

Je tam spousta scén, které se vám vryjí do paměti, a stojím si za tím, že vedlejší dějové linky jsou zajímavější než ty hlavní. Ale asi nejvíc mě zlomil moment, kdy mi jistá zrzavá holčina řekla, ať strčím mimino do pece. Byla jsem zmatená, v minutách předtím jsem se bohužel moc nesoustředila, a najednou jsem měla upéct nemluvně. A tak jsem to udělala.

Hned potom jsem se cítila jako hlavní zrůda v Geraltově příběhu, protože v CD Projektu si umějí šikovně pohrát s vašimi city. Ale kdo tenhle quest na Skellige hrál, tak ví, jak dopadl. Přesně vystihuje, co mám na Zaklínači doteď ráda a čím mě přesvědčil opustit všechny ty střílečky. Protože ve hrách si nakonec nejvíc zapamatuju ne perfektní akci ani vybroušenou grafiku, ale prostě a jednoduše emoce.

Michal Mančař, nebohý nekker z pražského podzemí

Já si kvůli Zaklínači prakticky pořídil nový počítač. Teda takhle, pradávný hardware potřeboval obměnit tak či tak. Ale vědomí toho, že všichni Zaklínače vychvalovali, zatímco měsíce (a dokonce roky…) od vydání utíkaly, bylo tím posledním hřebem do rakve starého stroje. Witcher 3 byl tou první hrou, kterou jsem na nové PC nainstaloval.

Přitom je to paradox. Přísně vzato některé části Witchera dost často rozhodně nebyly skvělé. Vzpomeňte na otazníky na Skellige. Nebo na to, že většina questů sice nabídla skvělý příběh, ale kdovíjakou volnost či možnost volby ve skutečnosti ne. Ale jako celek, jako zážitek, jako kus interaktivní zábavy, který do kapsy strká mnohý film i knížku? V tom je Zaklínač 3 na nejvyšších vrcholcích po boku titulů jako Deus Ex, Half-Life a Cyberpunk 2077.

Míša Prešinská, redakční černokněžnice

Když Geralt v závěru datadisku O víně a krvi prolomil čtvrtou stěnu, upřel svůj pronikavý pohled přímo na mě a s lehkostí se usmál, věděla jsem, že končí jeden z nejsilnějších zážitků, jaké mi kdy videohry daly. Přestože jsem od té doby strávila stovky hodin u jiných titulů, nedokážu se zbavit zvláštního pocitu prázdnoty, který ve mě po Zaklínači 3 zůstal.

Nezbývá, než si i po letech lízat rány a vkládat naděje do Zaklínače 4, který se nedávno ukázal v prvním traileru. Doufám, že v kůži Ciri znovu pocítím tu jedinečnou atmosféru hořkého středověku poznamenaného válkou, monstry a Marigoldovými barvitými básnickými eskapádami.

Jo, a jsem tým Yennefer, to bych chtěla zdůraznit!

Filip Magalhães, uprchlík ze zámoří v Toussaintu

První Zaklínač byla jedna z nejlepších her, co jsem kdy hrál. Ještě dlouho po jeho dokončení jsem si studoval reálie z witcherovského světa a přemýšlel, co jsem třeba mohl udělat jinak. Když jsem pak přeskočil dvojku a vrhl se rovnou na trojku, byl jsem unešen jejím grafickým zpracováním a rozlehlým světem. Ještě více mě pak uhranul datadisk O víně a krvi, který se odehrává v nádherném a prosluněném Toussaintu.

Miluju středověká městečka – ať už v reálu, nebo ve hrách–, a tak pro mě bylo projíždění této oblasti na sedle Klepny vyloženě fascinující. A třešničkou na dortu byl závěr hry v pohádkové krajině. Přesto je v Zaklínači na můj vkus až moc příšer na každém rohu, a tak u mě stále v oblíbenosti vede série Kingdom Come: Deliverance od Warhorse Studios.

Jo a vzkaz pro Míšu: byl jsem tým Triss.

Michal Ptáček, zakladatel Caer CzechCrunch

Fantasy RPG patří k mému nejoblíbenějšímu hernímu žánru, takže asi nebude překvapením, že jsem u všech dílů Zaklínače strávil až nezdravě velké množství času. Trojku pak, asi jako většina hráčů, řadím mezi nejlepší herní počiny všech dob a samozřejmě jsem ji dohrál. Na rozdíl od třeba takového prvního dílu, který byl pro mě možná až moc nevybroušený a jako už v té době zpohodlnělý hráč jsem to prostě nedal.

Každopádně kvalita a péče, kterou třetímu dílu v CD Projektu poskytli, je impozantní. O to víc, když si člověk Zaklínače porovná například s podobnými tituly od Bethesdy a do celé rovnice si dosadí podmínky a budgety, se kterými obě firmy pracovaly. Na hře samotné si mě nejvíce získal komplexní příběh, na pohled živá, interaktivní města a především nestvůry vycházející ze slovanské mytologie. Snad žádná hra mi totiž takhle živě a děsivě nepřiblížila pohádky a příběhy, na kterých jsem asi jako každý Středoevropan vyrůstal.