Dlouho trpěla depresemi a v určitém okamžiku si řekla, že už má jen dvě možnosti: buď ukončí svůj život, nebo se stane nějaký zázrak. „A něco jako zázrak se skutečně stalo,“ vzpomíná Jana Bednářová. Bývalá markeťačka totiž narazila na dokument Zázračné houby, ve kterém se dozvěděla o léčebném potenciálu lysohlávek, respektive o látce psilocybin, jež je v těchto houbách obsažena. Ty do té doby vnímala jen jako rekreační drogu, netušila však, že mohou pomáhat při depresích.

Přečetla si proto několik vědeckých studií a následně se rozhodla vyzkoušet mikrodávku tohoto psychedelika. A právě tato zkušenost jí dala naději, že narazila na něco, co by jí mohlo skutečně pomoci. „Teď už jsem čtyři roky naprosto bez léků. V mém případě se ale nejednalo o ‚zázračnou pilulku‘, která by mě okamžitě vyléčila. Uzdravení přicházelo postupně v průběhu čtyř let – a je za tím spousta práce a různých druhů terapií,“ vysvětluje v rozhovoru pro CzechCrunch.

Nadační fond pro výzkum psychedelik Psyres, kterému Bednářová šéfuje, se teď kromě shánění finanční podpory pro odborné studie věnuje i osvětě a destigmatizaci psychedelik v české společnosti. Tyto látky se totiž často hází do stejného pytle s kokainem nebo heroinem, přestože nevyvolávají závislost ani bažení – a naopak můžou pomoct s úzkostmi nebo posttraumatickými stresovými poruchami (PTSD). A alkohol? „Ten má mnohem horší dopady na lidi i společnost a je přitom všude volně dostupný,“ doplňuje Bednářová.

Jakou máte zkušenost s psychedeliky?
Většinu svého života jsem trpěla depresemi a úzkostmi. Více než 20 let jsem se léčila antidepresivy a anxiolytiky, které mi pomáhaly nějak fungovat, nicméně jsem pořád pociťovala hluboké utrpení a prázdnotu. Nakonec jsem si po hospitalizaci řekla, že nastal čas na změnu. Už jsem nechtěla „nějak přežívat“, toužila jsem se ze života i radovat. Vysadila jsem antidepresiva, jenže to moje tělo nezvládalo. Ty stavy byly opravdu šílené, navíc se mi vrátily deprese. Měla jsem pocit, že mám jen dvě možnosti: buď prostě ukončím svůj život, nebo se stane nějaký zázrak a najdu alternativní řešení. A něco jako zázrak se skutečně stalo.

Myslíte tím psychedelika?
Ano. V té době jsem viděla dokument Zázračné houby, ve kterém mě zaujaly informace o léčebném potenciálu lysohlávek. Přestože jsem vždy striktně odmítala drogy – s výjimkou alkoholu –, napadlo mě, že by to mohla být cesta. Odjela jsem proto do Nizozemska, kde jsem vyzkoušela mikrodávku psilocybinu, která se tam prodává ve formě takzvaných „kouzelných lanýžů“ (magic truffles – pozn. red.). A právě tahle zkušenost mi dala naději, že jsem narazila na něco, co by mi skutečně mohlo pomoci. Protože mi to zmírnilo i fyzické projevy spojené s vysazením antidepresiv.

Takže dnes už neužíváte žádné léky?
Už čtyři roky jsem naprosto bez léků. V mém případě se ale nejednalo o „zázračnou pilulku“, která by mě okamžitě vyléčila. Člověk s tím musí pracovat velmi obezřetně, nejlépe s odborníky a terapeuty. Psychedelika mu totiž umožní nahlédnout do vlastního nitra, kde může čelit svým traumatům, která jeho mysl dříve potlačila v rámci svých ochranných mechanismů.

Foto: Psyres

Jana Bednářová, šéfka nadačního fondu Psyres

Jak tedy s psychedeliky pracovat?
Ideálně pod vedením odborníka a v rámci asistované psychoterapie. Když to řeknu hodně laicky, tak při požití psychedelika se otevře zhruba šestitýdenní „neuroplastické okno“. V tomto období je člověk zranitelnější, otevřenější ke změně, může jinak vnímat sebe i svět… Všechno tohle se pak může během terapií využít na maximum.

A vy jste tyto psychoterapie navštěvovala?
Hodně jsem toho zvládla sama, současně pomohla i řada alternativních terapií a také to, že jsem uvěřila v Boha. Stálo mě to obrovskou odvahu a odhodlání změnit sebe a svůj život. Musela jsem se naučit odpouštět, konfrontovat svá traumata a být chvíli sama se sebou. Je to spoustu práce, opravdu to nebylo tak, že bych „si střihla lysohlávku“ a byla hned v pohodě. Možná kdybych šla cestou odborné péče, zvládla bych vše mnohem lehčeji. Zpětně hodnoceno byl ale přístup trochu nezodpovědný – a rozhodně bych ho nemocným nedoporučila.

V čem všem můžou psychedelika pomáhat?
V současné době je dobře prozkoumán vliv psilocybinu na léčbu depresí. Dále se zkoumá MDMA (látka, která se vyskytuje v extázi – pozn. red.) v souvislosti s PTSD. Velký potenciál si slibujeme v léčbě poruch příjmu potravy, úzkostí, obsedantně-kompulzivních poruch nebo ADHD, v budoucnu možná i Alzheimera. Klinické studie navíc ukazují, že psychedelika mohou pomáhat i při léčbě závislosti na alkoholu, nikotinu a opioidech. Tvrzení těch, kteří dnes odmítají využití psychedelik v medicíně s tím, že prý jde o nebezpečné látky bez léčebného využití, se tak nezakládají na pravdě. Všechno to je jen o politice.

Československo bylo kdysi lídrem ve výzkumu psychedelik, vzpomeňme například na Svetozara Nevoleho, který zkoumal meskalin. Co se stalo, že ten výzkum utichl?
Klíčovou roli v tom sehrály Spojené státy. V 60. letech se tam rozšířilo hnutí hippies, které bylo spojováno s konzumací drog. Jenže úředníci nerozlišovali mezi jednotlivými látky, a tak v rámci boje proti drogám hodili LSD, které nevyvolává fyzickou závislost, do stejného pytle s kokainem nebo heroinem. Šlo o iracionální a čistě politické rozhodnutí, které nemělo oporu v žádných vědeckých argumentech. Úřadům prostě vadilo, že hippies brojí proti válce ve Vietnamu. Nakonec se zákaz psychedelik zakotvil v mezinárodních úmluvách. Zhruba od devadesátých let se výzkum celosvětově obnovuje.

Národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil předloni prohlásil, že tvrdé a měkké drogy neexistují – jsou prý pouze látky s větším či menším rizikem. Jak tedy český stát nahlíží výzkum psychedelik, pokud je staví do stejné kategorie jako heroin nebo kokain?
Na tohle nepanuje jednotný názor. Přesto tu podpora výzkumu existuje. Ministerstvo zdravotnictví, Státní ústav pro kontrolu léčiv i Agentura pro zdravotnický výzkum poskytují granty, což umožňuje další studie, byť to zdaleka nestačí. Mnoho vědců si uvědomuje, že psychedelika nejsou škodlivá a jejich návykový potenciál je téměř nulový. Srovnejme si to s alkoholem, který má mnohem horší dopady na lidi i společnost a je přitom všude volně dostupný. Psilocybin v „houbičkách“ nevyvolává fyzickou závislost ani bažení. Oproti tomu člověk, který se vyrazí bavit, obvykle nezůstane jen u dvou piv.

A jak na psychedelika nahlíží široká veřejnost?
Právě finišujeme přípravy našeho výzkumu veřejného mínění, který nám ukáže, jak lidé nahlížejí na psychedelika. Zatím to nevíme. Prioritou je teď pro nás jejich destigmatizace. Chceme třeba sdílet pozitivní příběhy těch, kterým pomohla. Každopádně se obávám, že vždy bude existovat skupina lidí, která se na nás bude dívat jako na nějaké dealery.

Celou dobu se tu bavíme o možných výhodách psychedelik. Jaká jsou třeba rizika s nimi spojená?
Psychedelika samozřejmě nejsou určená úplně pro každého. Rizikovým faktorem může být rodinná anamnéza psychóz, epilepsie, schizofrenie, bipolární porucha nebo srdeční problémy, ale i to je předmětem výzkumu. V tuto chvíli se ale zdá, že jde opravdu o bezpečnou formu terapie, navíc pod odborným dohledem. Vedlejší účinky, které by nějak ohrožovaly zdraví člověka, jsou minimální. Největší výzvou je teď finanční nákladnost této terapie.

Může u těchto terapií nastat bad trip?
Bad tripy se většinou pojí se špatným setem a settingem. Tedy nevhodným prostředím a chybnými očekáváními. Po užití psychedelika je člověk mnohem vnímavější, proto je důležitá správná příprava. Terapie se odehrává v bezpečném prostředí a pod odborným dohledem, takže to, že nastane bad trip, je výrazně méně pravděpodobné.

A jaký je váš pohled na rekreační užívání psychedelik?
My jako Psyres trváme na tom, že je na místě obezřetnost. Prostě to není pro každého a rozhodně není v pořádku, aby si každý střihnul psychedelika kdekoliv, s kýmkoliv, bez dostatečné informovanosti a přípravy. Samozřejmě nemůžeme ovlivnit, zda a jak je lidé budou užívat, spolu s dalšími organizacemi se snažíme ale o nějakou edukaci. Uživatelé by třeba měli vědět, jak se chovat, když dostanou špatnou reakci. A určitě není možné, aby vám trip sittera (střízlivá osoba, která zajišťuje bezpečí uživatele drog – pozn. red.) dělal úplně neznámý člověk, kterého jste zrovna poznali. To je naprosto nezodpovědné chování.

Takže jste proti nějakému rozvolnění regulací?
Až se psilocybin stane oficiálně schváleným léčivem, můžeme začít pomaličku rozvolňovat současné regulace. Dokážu si představit, že průvodce psychedelickou zkušeností nebude muset být vždy lékař – postačí, když projde odborným školením. Nemocným bych ale vždy doporučila lékaře a psychoterapeuta.

Foto: Psyres

Jana Bednářová, šéfka nadačního fondu Psyres

Říkala jste, že ta psychoterapie bude poměrně nákladná záležitost. Na kolik tak vyjde?
Zatím můžeme vycházet jen z toho, kolik stojí ketaminem asistovaná terapie v Psychedelické klinice v Praze. Ta pojištěnce vyjde na přibližně 15 až 20 tisíc korun, samoplátce na 30 až 40 tisíc. Psilocybin ovšem působí dvakrát déle, takže je možné, že tato terapie bude trochu dražší. Pak je také otázka, zda a kolikrát bude třeba terapii opakovat.

Ketamin už tedy neřešíte a soustředíte se hlavně na psilocybin, LSD, MDMA nebo meskalin?
Ketamin je schválené léčivo, takže není zdrojem našeho zájmu. Ale pořád díky Bohu za něj. Ovšem ano, teď se soustředíme hlavně na psilocybin. V nadačním fondu se v současné době také snažíme získat finanční prostředky na studii látky 5-MeO-DMT, která se v přírodě vyskytuje v jedu některých druhů ropuch a mohla by pomoci při léčbě neurodegenerativních onemocnění. Hypoteticky by mohla hrát roli v prevenci demence a Alzheimera. Pokud by se to potvrdilo, šlo by o zcela průlomovou studii.

Jak se vám daří shánět peníze na výzkum?
Získávání grantů ze státních prostředků je velmi obtížné, protože stát hospodaří s omezeným rozpočtem. Navíc musí vynakládat prostředky i třeba na výzkum rakoviny. Takže šance na získání grantu pro výzkum psychedelik je asi šestiprocentní. V našem oboru je obecně nedostatek peněz, i výzkumníci mají směšně nízké platy – v soukromé praxi by si tito psychiatři a psychoterapeuti vydělali násobně více, o zahraničí ani nemluvě. Třeba zmíněná studie na neurodegenerativní onemocnění vyjde na přibližně 45 milionů. Naším cílem je tak letos vybrat 100 milionů, abychom mohli financovat již připravované studie a rozjet další.

Kde těch 100 milionů chcete sehnat? Předpokládám, že vám je stát nedá. Budete oslovovat různé miliardáře a filantropy?
Díky za tuto otázku. Bez filantropů by dnes výzkum psychedelik byl nesrovnatelně méně významný, pomalejší a komplikovanější. Mezi naše dárce už patří například investoři Václav Dejčmar a Ondřej Fryc nebo zakladatel developerské skupiny Redstone Richard Morávek, ale také správkyně rodového majetku šlechtického rodu krakovských Kolovratů Francesca Dominika Kolowrat-Krakowská. A současně by to nešlo ani bez podpory státu. Nicméně bych si přála, abychom získali víc významných dárců a oslovili i širší veřejnost. Chceme jí ukázat, proč je tento výzkum důležitý.

Takže uvažujete i o nějakém crowdfundingu?
Určitě. Často říkám, že pokud by milion lidí přispěl stokorunou, tak se to všechno konečně rozhýbe. A začnou z toho těžit první pacienti.

Kdy si myslíte, že se v Česku uzákoní psychoterapie s psilocybinem?
Moje opatrná spekulace je, že se to podaří do roku 2027. Ještě je ale před námi hodně práce. Čím dřív to bude, tím lépe – velké množství lidí má nějakou formu duševního onemocnění, což má obří ekonomické důsledky. (Jen Evropskou unii to ročně stojí 170 miliard eur ročně, tvrdí Národní ústav duševního zdraví – pozn. red.)