Bývalá slovenská paralympionička Lenka Cenigová a Juraj Fehervari před několika lety zjistili, že nemají jak nosit své děti. Tak vyvinuli a začali vyrábět a prodávat nosítko podle svých představ. Vznikla společnost Be Lenka. A když jejich děti začaly chodit, došli k tomu samému závěru i u bot, konkrétně u barefootové obuvi.

Na trhu nebyl dostatečný výběr, a tak se pustili do výroby vlastních „bosobot“, tedy takových, jež věrně napodobující chůzi naboso a také u nás se stávají stále více oblíbenými. „První série měla 100 párů, druhá 1 200, za minulý rok to bylo přes 60 tisíc párů. Tento rok věřím, že se dostaneme na 160 tisíc párů,“ popisuje šéf a spolumajitel společnosti Be Lenka Juraj Fehervari.

Dodává však, že rozhodně nechce působit jen jako pěkný příběh o úspěchu, začátky totiž byly hodně složité. „Bylo těžké najít někoho, kdo má s vývojem barefootu zkušenost. Bylo to pokus–omyl,“ říká ve velkém rozhovoru pro CzechCrunch Fehervari a popisuje i třeba to, jaký má v oblasti bosobot sen.

Proč jste se před pár lety rozhodli vyrábět zrovna barefoot boty?
Moje děti nosily barefoot od malička, mám pozitivně a alternativně naladěnou manželku a chytili jsme vlnu přicházející ze zahraničí. I Lenčiny (spoluzakladatelka firmy – pozn. red.) děti je nosily. Jednou jsme to probírali a přišlo nám, že bychom to mohli zkusit. Takže to vzniklo z naší vlastní potřeby.

Vyhodnotili jste si, že na trhu je v tomto směru mezera, že nabídka není u nás tak velká?
Co se týče dětských botiček, tak jsme nenacházeli to, co jsme chtěli. A u pánské a dámské kolekce nám chyběly produkty, které jsme pak začali vyrábět. U dospělých jsme začali s verzí city shoes, což jsou boty na denní používání a chození do práce. Těch ještě v té době moc nebylo, existovaly spíše sportovní modely, převážně ze zahraničí. Před třemi roky, kdy jsme začali, obecně příliš velký výběr nebyl.

Zaujalo mě, že Česko a Slovensko jsou známé svými barefoot kořeny. Kde se to tu vzalo?
Podle našich průzkumů jde spíše o Česko, na Slovensku jsme se na tu vlnu připojili. Možná je to i tím, že česká kultura je více novátorská, jdete do nových věcí. Já u vás cítím, jste více otevření věcem jako barefoot obuv nebo nosítka dětí, to my ne. Tento typ obouvání je fajn, vracíme se ke kořenům, kdy noha nebyla spoutaná, neměli jsme omezení. Vždyť nejdříve jsme chodili bosí a pak lidé měli jednoduché kožené boty, už to byl vlastně barefoot. Není to díra do světa, už to tu bylo, jen dnes používáme nejnovější technologie.

Vy jste s Lenkou Cenigovou začínali s výrobou nosítek. Před třemi roky jste si řekli, že se pustíte i do barefoot bot. Co obnášelo takové rozšíření sortimentu?
Ačkoliv jde o jiný produkt, tak cílová skupina je stejná – alternativně, přírodně ladění lidé. Stejný je příběh i u našich rodin, já odnosil dva syny, pak šli do capáčků a poté do barefootu. Co se firmy týče, tak nyní už to vypadá dobře, máme vývojové oddělení, konstruktéra, technology, designéry i jméno na trhu, partneři jsou ochotní s námi spolupracovat. Dnes je fenomén prezentace úspěšných příběhů, ale já to tak necítím, za každým tím příběhem jsou i pády a neúspěchy.

Začátky v roce 2017 tedy byly těžké?
Ano, tenkrát tu nikdo moc barefootové boty nedělal. V Česku se to učily možná dvě tři maličké firmičky. Nebylo to tedy tak, že bychom přišli do obuvnické firmy, že chceme dělat barefoot, a jdeme na to. Bylo těžké najít někoho, kdo má s vývojem barefootu zkušenost, technologie, lidi, bylo to pokus–omyl.

Těch různých prototypů, vzorů, kopyt nebo podešví bylo hodně. Vyvíjíte, snažíte se najít nejlepší řešení, aby se bota nerozpadla po dvou letech. Bylo důležité najít partnery s technologií, kteří se chtějí pustit do něčeho jiného. Bylo to pro ně také vystoupení z komfortní zóny.

S jak velkou výrobou jste začínali?
Začínali jsme se stovkovými náklady, první série měla 100 párů, druhá 1 200, za minulý rok to bylo přes 60 tisíc párů. Tento rok věřím, že se dostaneme na 160 tisíc párů. Dnes už máme tři výrobní místa a budeme přibírat další.

Když jste hledali první partnery, šli jste za někým, kdo prostě vyrábí klasické boty?
Ano, já jsem v Československu objel snad všechny fabriky, u kterých byla na Googlu nějaká zmínka, že vyrábí boty. Od pracovních, sportovních, všechno jsme projezdili. Pak jsme soustředili výrobu v krajích, kde měl Baťa svoje továrny, tedy v okolí Zlína nebo na Slovensku u Bardejova či Partizánskeho.

Tam to řemeslo ještě nevymřelo. Jsou tam lidé, kteří tradici dodržují. Tady v Žilině obuvníka nenajdete, možná jednoho. Musíme proto výrobu rozdělovat do regionů, není reálné postavit obuvnickou fabriku v Žilině, nesehnali bychom lidi. Máme i problém sehnat krejčovou.

Když nyní cítíte velký nárůst výroby, hledáte další partnery, nebo zvyšujete výrobu tam, kde už jste?
Snažíme se zvýšit výrobu u partnerů, s nimiž už máme zkušenosti, u kterých jsme si procesy vyladili a máme s nimi vybudované vztahy. Ale všude je nějaký limit a pak musíme hledat i další. Na Slovensku i v Česku je ještě kde hledat, ale začali jsme s průzkumem i ve Španělsku a Portugalsku. Potřebujeme zvýšit kapacitu výroby a zároveň chceme zůstat v Evropě.

Jak jste si v začátcích dělali návrhy bot?
Snažili jsme se využívat konstruktérská a designová oddělení přímo v továrnách, kde nám měli boty šít. Většina z nich takové oddělení má, aktivně jsme s nimi spolupracovali na vývoji a designu, následně jsme vše testovali v domácích podmínkách. Dnes už máme celé vývojové oddělení u nás.

Byl nějaký zlom, kdy jste cítili, že se vám podařilo prorazit?
Když jsme s Lenkou projekt založili, zasvětil jsem tomu život. Dennodenně na tom frčím, není to jen byznys, má to i jiný smysl. Obul jsem se do toho a ono se vám to někdy začne otáčet. Nebyl to vyloženě zlom. V úvodní fázi, zhruba v prvním roce zabral vývoj hodně času, jeli jsme na nosítkách, hodně se investovalo do vývoje bot. Po roce až roce a půl, když byly produkty venku a zákazníci spokojení, tak přišel růst. Be Lenka má kulturu nosících maminek, vracejí se k nám. Jako když máte iPhone a pak už vždy jdete pro iPhone. Češi a Slováci jsou loajální.

Hlavní zákazníci jsou tedy z Česka a Slovenska?
Těsně před covidem a ještě i minulý rok jsme měli na Slovensku patnáct procent prodejů a většina šla do Česka, Německa, Francie, Ameriky, zkrátka do světa. Těší mě, že nás Slováci začali během pandemie více podporovat a narůstá návštěvnost ze Slovenska a Česka. Ale stále je většina ze zahraničí. To je spojené s tím, že cena je kvůli vyšší kvalitě vyšší. Pro Němce to je v pohodě, český a slovenský zákazník si to více rozmyslí.

Jak vás ovlivnila pandemie?
Minulý rok nám vypadla celá jarní sezóna, takže ten rok pokulhává. Ovlivňují nás zavřené obchody, velkoobchodní partneři nenakupují. Ale vyhecovali jsme se a druhý týden po covidu jsme začali dělat mailingy ve finštině, španělštině, sotva jsme stíhali vyrábět. Jsem šťastný za tým lidí, nemají to také jen jako práci. Semkli jsme se.

Přišli jste tedy o nějaké tržby?
U obuvnictví se vše plánuje aspoň půl roku dopředu, vstupuje tam několik dodavatelů, musíte vyrobit kopyta, podešve, stélky, vršky, kůže, koželužně, šňůrky, nitě, je tam toho hodně. Máte objednané boty na sezónu a přijde covid. Takže přestože rosteme, tak nás to ovlivňuje v tom, že jsme byli nastaveni na větší růst. V roce 2020 jsme měli plán být nad úrovní pěti milionů a byli jsme na 3,5 milionu eur (téměř 90 milionů korun). V roce 2019 šlo o 1,5 milionu eur (38 milionů korun). Je to úspěch, ale plán jsme nesplnili.

Prodáváte dnes hlavně přes online?
Šedesát procent dělají naše weby, včetně německých a francouzských e-shopů, a čtyřicet procent obchody, které dále prodávají náš sortiment. Celkem máme šest e-shopů, překládáme do němčiny, francouzštiny, slovenštiny, češtiny i polštiny a pak máme belenka.com, což je multi doména pro všechny ostatní v angličtině.

Máte i vlastní prodejnu?
Máme v Žilině nový obchod, samotné kanceláře jsme ale už stěhovali pětkrát. Měli jsme plán otevřít několik kamenných prodejen – v Žilině, Bratislavě, Brně i Praze – ale pak přišel covid a nakonec jsme byli rádi, že jsme se zpozdili, jinak by to nebylo dobré. Věnovali jsme se onlinu, otevřeli jsme nové trhy, Německo, Polsko nebo Francii, snažili jsme se o sobě dávat vědět online.

Teď je zase doba, kdy se aktivněji začínáme nad prodejnami zamýšlet, máme větší spolupráce, v Bratislavě jednu celou stěnu v prodejně lokálních značek. V Česku je přes čtyřicet obchodů, kde najdete naše boty. Několik prodejen letos otevřít chceme, zhruba čtyři, ale netlačíme na to za každou cenu.

I Praha je v plánu?
Ano. Máme otevřených pět nových pozic, hledáme pět konkrétních lidí a také na personálním obsazení záleží, zda otevřeme prodejnu v České republice. A když to nepůjde letos, tak zkraje roku příštího.

Jdete do obchodních center nebo i na hlavní ulice?
Musí to dávat finanční smysl. Tady v Žilině jsme v obchodním centru, protože je zde dost lidí, je to spádová oblast dalších míst. V Bratislavě i v Praze půjdeme asi také do podobných lokalit. Případně by musela přijít nějaká nabídka, která by byla v něčem hodně výjimečná. Když chceme být lidem blíže, musíme zvolit tu nejkomfortnější cestu. A to je stále nákupní středisko. Naše prodejna bude navíc i zákaznické centrum, bude v ní překryv s online prodejem.

Jaké máte další plány?
Na tento rok plánujeme představit dvanáct nových modelů. Chceme dělat i zimní barefooty, ve kterých to nebude klouzat, vyvíjíme zvláštní podrážku. To je problém barefootu, nejsou to kanady, nepůjdete v nich na Lomnický štít. Ačkoliv s těmito už by to šlo. Rozšiřujeme dětskou kolekci, přidáváme vegan modely nebo tenisky. Chceme se profilovat jako barefoot pro celou rodinu. Chceme zákazníky uspokojit i v segmentech jako treková obuv, boty do práce, casual, dětské, jarní, letní obuv i tenisky.

Snažíte se hodné klást důraz na udržitelnost. Jak se to projevuje prakticky?
Chceme růst, ale zároveň vést zákazníky k větší odpovědnosti. Říkáme, že když má někdo deset barefootů, nemusí mít ještě další barvy. Mám děti a chci ten svět buď zlepšit, anebo ho odevzdat, jaký byl, když jsem do něj přišel. Musíme se na to dívat zodpovědně, když nám stoupá produkce.

Takže neděláte kolekce, aby si zákazníci kupovali každý rok nový model?
Potvrdilo se nám, že kolekce spuštěná jeden rok je úspěšnější ještě i ten další. Nechceme produkovat haldy bot, které pak budou někde ležet a my kvůli tomu budeme muset dělat slevy. Doba je taková, že vše chceme mít skladem hned a nejlépe dronem do hodiny domů. Ale máme i druhou stranu mince, a když zákazník ví, že bude chtít boty, může si je předobjednat a bude je mít do měsíce. A my nemusíme šít hlava nehlava.

Tento styl se snažíme podporovat. Nevozíme z Číny za nízké peníze s obrovskými maržemi, takže si nemůžeme dovolit ani velké slevy. Lidem, kteří šijí, je třeba zaplatit a nechci jim dávat poloviční mzdy. Nenabízíme často slevy, ale říkáme: kupujete si kvalitu, a když se vám bota zničí, pokazí, tak ji vyměníme. Naštěstí se to nestává často, reklamace máme okolo jednoho procenta.

Na webu si tedy u vás lze udělat předobjednávku na budoucí modely?
Když spouštíme nové kolekce, tak máme nějaký základní balík, který vyrobíme a určitě prodáme. Pak jsou spuštěné předobjednávky. Jednak pro velkoobchodní partnery, abychom věděli, kolik reálně plánují objednat. A zároveň si může i běžný zákazník objednat dopředu. Je jich čím dál více, hlavně stálí zákazníci, kteří vědí, že za měsíc až šest týdnů jim zboží přijde.

Samozřejmě chceme mít věci na skladu, aby je zákazník našel, ale nechceme tam mít tisíce bot. Ale jen tolik, kolik je efektivní, abychom nemuseli na další sezónu vyprodávat. Ideální by bylo vyrábět v reálném čase, ale to je o dost náročnější na výrobu, logistiku i plánování.

Řešíte nějak obaly, ve kterých boty prodáváte?
Snažíme se dělat osvětu, aby lidé nakupovali zodpovědně a naše krabice používali dále. Máme je recyklované. Teď jsme zainvestovali do recyklovaných sáčků, při těch tisících produktů to jsou nemalá čísla. Snažíme se být co nejekologičtější, není to tak těžké. Třeba naše nosítka jsou zero waste, všechny odstřižky z látek a z nosítek posíláme do dílničky s handicapovanými, kde z nich šijí hračky. Nestálo to tolik námahy a takových projektů mohou vzniknout stovky. To, co vy vyhazujete, někdo jiný potřebuje.

Co vaše samotná bota, jde na ní něco vylepšit z pohledu ekologie a udržitelnosti?
Mám sen a už na tom děláme. Budete botu nosit čtyři pět let a až ji vynosíte, hodíte ji do kompostu. Dnes je to v plenkách, ale projekt už běží. Obaly máme v ekologické verzi, používáme kůži a teď pracujeme na směsích podrážek. Věřím, že za pár let to bude.

Bota je kožená, ale kompostování tedy brání nějaké příměsi a podrážka?
Příměsi jsou jedna věc, druhá je pak podrážka z termoplastického kaučuku, aby vydržela. Jenže ona vydrží, i když botu vyhodíte, ještě dalších padesát let. Musíme najít kompromis mezi odolností a tím, aby začala sama degradovat. Donedávna se tomu nikdo moc nevěnoval, teď ale existuje tlak veřejnosti a vím o vícero projektech, které to řeší, a my toho chceme být součástí.

Myslíte si, že takový přístup zákazníky zajímá a bude jim to připadat jako plus?
Věřím, že to bude cool pro více a více mladých lidí, musíme to dostat do vědomí veřejnosti. Nejsi frajer, že vyhodíš obal od chipsů, cool může být nosit si i vlastní flašku a ne jen Pepsi v plechovce. Tomu chceme pomoci. Máme naplánovaných hodně zelených aktivit, bezodpadové hospodářství nebo třeba podporujeme turistické chodníky tady v okolí Malé Fatry, aby lidé chodili do hor a lesů. To má smysl.

Úspěšný příběh je totiž fajn, ale tohle je víc. Zamyslet se nad tím, zda daný výrobek opravdu potřebujeme. Boty můžeme nosit i druhý rok, nemusíme si kupovat hned nové. Pokud je opravdu nepotřebujete, tak si je nekupujte, každopádně my budeme šťastní za každou objednávku.