Podle odhadů letos proteče internetem necelých 230 tisíc petabytů dat měsíčně, což je více než dvakrát tolik jako před čtyřmi roky. Spolu s natolik rychlým růstem internetového provozu patří mezi zásadní otázky dneška jak a kde většinu z těchto informací přechovávat. Microsoft si myslí, že by to mohlo být třeba na dně moře. 

Na začátku léta firma po dvou letech vytáhla z vody poblíž skotských Orknejských ostrovů ocelovou kapsli o velikosti standardního lodního přepravního kontejneru. Uvnitř se skrývalo datové centrum, které by mohlo rozhodnout o budoucnosti cloudových úložišť. Po několika měsících zkoumání výsledků zvláštního experimentu Microsoft hlásí, že by se opravdu mohlo jednat nejen o proveditelné, ale velmi efektivní řešení.

Datová centra se dnes stávají tak trochu moderními obdobami pyramid. Monumentální budovy se pravděpodobně stanou dominantou takřka jakékoliv krajiny a nabývají až mýtického statusu monolitů, které neposkytují ubytování a nic neprodukují – jen tiše hučí na okraji a zároveň v centru vyspělé společnosti. Pochopitelně je tak čím dál důležitější myslet na jejich environmentální i estetickou stopu.

Foto: Microsoft

Hlavní lidé stojící za projektem: Mike Shepperd, Sam Ogden, Spencer Fowers, Eric Peterson a Ben Cutler

Cloudové úložiště, ať už ve formě OneDrive pro spotřebitele nebo Azure pro firmy, je dnes jednou z hlavních částí byznysu Microsoftu. Jelikož používání jen pevných disků nebo magnetických pásek v pevninských datových centrech může do budoucna začít narážet na limity, gigant z Redmondu se rozhodl zkusit i alternativu. První nápad téměř před více než pěti lety přišel náhodou od zaměstnance, který měl z armády zkušenosti s ponorkami.

Nyní společnost dokončila druhou fázi experimentu s názvem Project Natick, která testovala relativně dlouhodobé a rozsáhlé nasazení podmořského datového centra. Velkou otázkou samozřejmě bylo, jak si systém umístěný více než 35 metrů pod hladinu povede bez možnosti pravidelných nebo rychlých zásahů. Například v případě, když některá část selže.

Ukázalo se, že až překvapivě dobře. Výzkumný tým zatím neví přesně proč, ale servery v neprodyšně uzavřených kapslích pod vodou byly až osmkrát spolehlivější než ty na souši. Podstatným faktorem byla nižší korozivnost způsobená minimalizací kyslíku a paradoxně i vlhkostí v okolí hardwaru. Jedním z dalších cílů výzkumu bude lepší spolehlivost zevrubně analyzovat a ideálně pak vyvinout nová řešení pro suchozemská zařízení.

Nižší poruchovost ovšem byla jen počátkem mnohem delšího výčtu pozitiv ve srovnání se standardním řešením. Podmořské datové centrum dále vyžadovalo méně energie, instalace byla mnohem jednodušší než stavění zvláštní budovy, ekologický dopad byl výrazně nižší a podobně. Dost možná tak Microsoft objevil způsob, jak rychle a efektivně rozšiřovat své cloudové služby do budoucna.

Neutrální vliv na přírodu, pozitivní vliv na datacentra

Project Natick se naplno rozjel v roce 2015, kdy proběhl první praktický test. Hluboko pod hladinu Tichého oceánu putovala malá tlaková nádrž s několika servery. Ačkoliv se rychle stala součástí místního společenského života krabů a chobotnic, po třech měsících se zvířata musela s novým přírůstkem rozloučit. Microsoft ale zjistil, že něco podobného by mohlo fungovat možná i dlouhodoběji a ve větším měřítku.

Foto: Microsoft

Do kapsle o velikosti standardního přepravního kontejneru se vejde 864 serverů

Narušení podmořského ekosystému je přinejmenším stejně velká věc jako zásah do pevninského ekosystému. Podle závěrů firmy ale její kapsle s datacentrem neměla žádný negativní dopad. Hluk byl menší, než jaký vydávali korýši ze sousedství, a zvýšení teploty okolní vody bylo takřka zanedbatelné.

Ben Cutler z Microsoftu pro TechCrunch řekl: „Zjistili jsme, že nás okolní příroda dobře přijala a rychle nás kolonizovali krabi, chobotnice a další mořští živočichové.“

Pro Project Natick ale není důležitý jen minimální dopad na mořský ekosystém. Stejně podstatný je naopak co největší dopad na fungování serverů pod vodou. Také zde se rychle objevily jasné výhody oproti suchozemským datovým centrům – výrazně se snížily ekonomické i energetické náklady na chlazení a přibyla možnost lépe využít obnovitelné zdroje elektřiny.

Spíše než vodní to přitom mohou být větrné elektrárny, umístěné daleko mimo lidská i zvířecí obydlí. Zásadním faktorem při ponořování datových center pod vodu je nakonec také místo, kde se tak děje. Microsoft se totiž pro maximalizaci efektivity přenosů dat snaží své servery umisťovat co nejblíže jejich uživatelům. Podle jeho vlastní statistiky přitom až polovina z nich bydlí pár set kilometrů od pobřeží.

Samozřejmě je možné v okruhu několika stovek kilometrů postavit klasickou budovu. To ovšem vyžaduje složitý proces plánování, schvalování a samotné stavby. Ponoření už předem navržené kapsle pod vodu je ve srovnání s tím mnohem rychlejší, levnější a zároveň ekologičtější.

Microsoft na počátku letošního roku představil ambiciózní plán dosáhnout do roku 2030 uhlíkové neutrality. V srpnu k tomu pak připojil záměr ve stejném časovém horizontu přestat produkovat nový odpad. Project Natick by se mohl stát důležitým faktorem pro oba cíle, jelikož prodlužuje život serverů a snižuje environmentální zátěž jejich instalace i provozu. To vše při rostoucí propojenosti světa.