Před Martinem Hložánkem leží oko. Je tmavě zelené, s bělmem protkaným červenými žilkami, celkově působí trochu vyděšeně. Ostatně aby ne, když je na kancelářském stole. Samozřejmě to není pravé oko, ale mimořádně věrná protéza vyrobená na 3D tiskárně, která celkem trefně ukazuje, jak moderní technologie mění medicínu. A doktor Hložánek, přednosta oční kliniky v pražském Motole, chce být u toho.

Příběh začal docela banálně. Na klinice mají moderní přístroj na analýzu přední části oka, takzvaný předněsegmentový OCT skener od japonské firmy Tomey. Když dodavatel zmínil, že tentýž přístroj dokáže naskenovat i důlek po vyndání oka a že existuje britská firma, která umí na základě těchto dat vytisknout na 3D tiskárně individuální protézu, Hložánka to ihned zaujalo. „Říkal jsem si, že to zní skvěle,“ vzpomíná na první impulz, který jej přivedl k technologii kombinující skenování zdravého oka pro věrnou reprodukci barev se skenováním očního důlku pro přesné tvarování.

Jenže jak už to bývá, od nadšení vede dlouhá a trnitá cesta k praxi. Hložánek se nicméně s britským startupem Ocupeye před dvěma lety spojil a rozjel debatu o spolupráci. Všechno vypadalo nadějně, dokud nečekaně nezemřel zakladatel projektu Gordon Bott. „Po jeho smrti následovalo dědické řízení a celé to usnulo,“ dodává Martin Hložánek.

Projekt by v Motole možná zůstal natrvalo v šuplíku nebýt letošního září a kongresu evropských refrakčních chirurgů. Tam Hložánek zjistil, že původně Bottovu technologii převzala německá společnost Kröner a opět ji nabízí. Lékař zároveň připomíná, co jej na 3D tisku tolik láká: „Není tam pro nás zásadní ekonomický nebo akademický přínos. Vnímám to především jako novou službu pro naše dětské pacienty.“

Jde o to, že oční protézy z akrylátů, které se u dětí používají, protože na rozdíl od skla se snadno nerozbijí, vyrábí v Česku tři dílny. Takže rodiče a jejich děti, které jsou hospitalizovány po úrazu či s onkologickým onemocněním (což jsou nejčastější příčiny vyjmutí oka, takzvaná enukleace), si pak sami sjednávají na základě žádanky výrobu protézy. Ročně takhle projdou Hložánkovi a spol. pod rukama desítky dětí.

Foto: Luboš Kreč/CzechCrunch

„3D tisk je varianta, při které bychom mohli naměřit potřebné parametry a následně protézku nasadit tady u nás. Ačkoli v první fázi bychom to stejně tiskli u partnera, protože my tu 3D tiskárny nemáme,“ dodává s tím, že i s výrobci akrylátových protéz mají dobré vztahy a potenciální 3D tiskovou výrobu chápe jako rozšíření nabídky pro pacienty. „Nemocnicím se často vyčítá, že jim chybí proklientský přístup. A takhle to chápu já. Mohl bych jim nabídnout širší vějíř možností,“ vysvětluje.

Prakticky by to fungovalo tak, že optometrista by naskenoval důlek (u dětí, jimž se vyvíjí lebka, by tak činil opakovaně v čase) a zároveň by nasnímal i druhé oko kvůli co nejvěrnější estetické věrnosti. Software by následně namodeloval vzhled i tvar protézy a data by poslal do 3D tiskárny. Pro ilustraci – každý pacient, a děti zvlášť, spotřebují alespoň jednu protézu, někdy dvě ročně. Působí na ně totiž slané slzy, prach, zkrátka se opotřebují. A u dětí přestanou časem vyhovovat také svou velikostí.

Motivace přednos­ty oční kliniky není jen technologický entuziasmus, jde mu i o nezávislost. V Česku skutečně funguje pouze hrstka výrobců očních protéz – tři vyrábějí akrylátové varianty v Praze, Brně a Opavě, dva mistři skláři pak ty skleněné v Jablonci nad Nisou a Ústí nad Labem. „Co když někdo z nich onemocní nebo si řekne, že toho má dost?“ říká pragmaticky.

Hlavní cílovou skupinou mají být děti. A to má jasný důvod – skleněné protézy, které mají přirozenější vzhled než akrylátové, jsou pro nejmenší pacienty nebezpečné. Jsou křehké, snadno se rozbijí a dítě se může poranit. Proto děti dostávají akrylátové protézy, ale ty zase mají horší vzhled. Naopak 3D tištěné varianty slibují spojit bezpečnost plastu s věrností reprodukce skleněných protéz. Jak dokazuje protéza, kterou má při rozhovoru doktor Hložánek v ruce, věrné jsou opravdu hodně.

Foto: Prusa Research

Nejnovější model 3D tiskárny od Prusa Research

Výhody 3D tisku jsou přitom zdokumentované. Studie publikovaná loni v časopise Nature ukázala, že výroba protézy s pomocí AI systémů a 3D tisku je výrazně efektivnější, než když je produkce ruční. Kromě vyšší rychlosti proces vyžaduje pětkrát méně práce protetika a výsledek je hlavně reprodukovatelný a vizuálně plně odpovídá druhému, tedy zdravému oku – na rozdíl od ručně vyráběných protéz, kde kvalita závisí na zručnosti jednotlivce. Stovky pacientů londýnské nemocnice Moorfields už tak dostaly 3D tištěné protézy s „rukopisem“ Ocupeye.

Co se financování týče, pojišťovny hradí pacientům jednu individuálně zhotovenou protézu ročně dvěma tisíci korun. Skutečná cena je až trojnásobně vyšší a podobné by to bylo i u těch z 3D tisku. „Bude to plus minus stejné,“ odhaduje Hložánek s tím, že aspoň zpočátku by chtěl pacientům finančně pomoci. Jednak proto, že se jedná o novou službu, kterou klinika bude teprve zkoušet, jednak kvůli tomu, že nemocnice nemá ambice na tom vydělávat – spíš jde o pokrytí nákladů.

Právě proto se Martin Hložánek spojil s iniciativou Pro pár očí, za níž stojí podnikatelka v optice Alice Tobolková a v níž figuruje i známý byznysmen Václav Novák. Ten v minulosti jako krizový manažer zachraňoval třeba ČSA, se svou investiční skupinou M.L. Moran vydělal miliardy například na prodeji společnosti Technistone a nijak se netají tím, že překonal rakovinu a žije právě s jedním okem. O svých zkušenostech bude Novák přednášet 8. prosince v rámci filantropického večera v Paralelní Polis.

Když Hložánek ukládá protézu do krabičky, ještě vysvětlí, proč je tak malá – žádná velikost ani tvar pingpongového míčku, spíš takový kónický hrbolek s průměrem tři centimetry: „Je to výplň jen pro prostor, který je viditelný zvenčí. Dovnitř do očnice se po extrakci oka vždy vloží implantát, který je napojený i na oční svaly a který vyplňuje většinu očního důlku. Ale není samozřejmě vidět.“

Kdy přesně se čeští pacienti dočkají 3D očních protéz, je otázka příštích měsíců. Zároveň to ale je, jak upozorňuje Martin Hložánek, ilustrace mnohem většího trendu – 3D tisk postupně proniká do medicíny od zubních implantátů přes kostní náhrady až po složité chirurgické modely. Oční protézy jsou jen další kapitolou téhle technologické proměny.

V oblasti 3D tisku přitom Česko patří ke globálním lídrům, a to díky Josefu Průšovi a jeho společnosti Prusa Research, která vyvíjí a vyrábí 3D tiskárny a vyváží je do celého světa. Za loňský rok firma dosáhla tržeb přes 3,6 miliardy korun a její hrubý zisk překonal 150 milionů korun.