Steven Spielberg je nejúspěšnější režisér všech dob. Indianu Jonese, Jurský park, Čelisti nebo Zachraňte vojína Ryana zná každý. Stejně jako další hollywoodské hity, které nesou jeho rukopis a do nichž otiskl svou lásku ke kinematografii. Než se ale stal veleúspěšným filmařem, byl to kluk s velkými sny – a rodinou, která měla lásky na rozdávání, ale problémů možná ještě víc. A právě o svém dětství a dospívání natočil snímek Fabelmanovi.

Z prvních trailerů to vypadalo, že Fabelmanovi by mohli být milostným dopisem kinematografii, snad i jakousi poctou vlastní tvorbě s lehoulinkým nádechem patosu. Steven Spielberg však v do jisté míry autobiografickém snímku dává přednost rodině, ne filmu. Což je tak trochu v kontrastu s tím, jak s oběma důležitými součástmi vlastního života nakládá Sammy Fabelman, alter ego slavného filmaře ve Fabelmanových. Ti už ve čtvrtek pozvou české diváky do trochu vyfabulované Spielbergovic domácnosti.

Už název Fabelmanovi v sobě skrývá jinotaj z anglického fable, tedy bajka, příběh, výmysl. Ale film v sobě nese mnoho ze skutečného Spielbergova života. Jeho otec byl do práce ponořený a úspěšný inženýr, matka svobodná umělecká duše. Především na děti vždy silně dopadající stěhování kvůli zaměstnání si taktéž prožili. A reálný Spielberg má i ony tři sestry, které ve Fabelmanových slouží jako Sammyho první herečky v úvodních a velice nesmělých, ale o to vtipnějších pokusech o filmovou tvorbu.

Sotva totiž mladý Steven, pardon, Sammy poprvé navštívil biograf, byl už navždy lapen. Ale zatímco byl polapen krásou kinematografie, byl zároveň chycený mezi dvěma světy svých rodičů. Otec v Sammyho kameře vidí pomíjivý koníček a byl by raději, kdyby syn dělal něco pořádného, hmatatelného. Ale je oddaný, milující a podporující. Maminka je malému hrdinovi bližší, překypuje láskou a podporuje jeho tvorbu… ale je spíš starší sestrou, jakýmsi Petrem Panem, jenž nechce dospět. Ne pevným bodem, který mladý Sam potřebuje.

Tato dynamika se nicméně ve filmu nerozvíjí tak prvoplánově, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jistě, střet technokrata s umělkyní zachytí nejedna scéna a Sammy je syntézou výchovy obou rodičů. Ale Mitzi a Burt (ve skutečnosti Leah a Arnold) nejsou kontrastní karikatury pro ilustraci nadřazenosti jednoho z přístupů. Jsou to především milující manželé a rodiče, ony přitahující se protiklady z okřídleného rčení. A když už dojde k nevyhnutelnému zlomu, není to praktičtěji založený otec, který by byl laciným padouchem a původcem nepohody.

Jejich vztah na plátně ožívá díky výkonům Paula Dana a Michelle Williamsové. Dano minimalisticky ukazuje vnitřní sílu pana Fabelmana, daleko větší prostor – ve filmu i ve Spielbergově srdci, chce se říct – však má maminka v podání Williamsové. Je místy až manickou ženou, která dokáže zahrnout celé své okolí krásou a láskou, ale stejně tak se v mžiku stane katalyzátorem komplikací. Williamsová si jde pro oscarovou nominaci, jen snad někdy až příliš ráznými kroky. Ale dost možná sama Leah Spielbergová byla taková.

Za zmínku stojí také Gabriel LaBelle, představitel odrostlejšího Sama. Že ho Fabelmanovi katapultují do hollywoodských výšin, se zdá jako sázka na jistotu, jeho pubertální protospielberg je zábavný v odlehčených scénách i uvěřitelný v těch vážnějších. Právě toto střídání různých poloh je pak nejspíš jedinou větší výtkou k filmu. Není totiž (jen) úsměvným pohledem na vlastní dětství, není psychoterapií a smířením se s rodiči, není poctou velkofilmům a celému průmyslu. Je všechno najednou a je toho někdy moc, byť je to dobré řemeslo.

Do paměti se vryje scéna, v níž Sammy na záběrech z dovolené objeví něco, co mělo zůstat skryté. Doprovází ji tklivá hudba (tu měl na starosti dlouholetý Spielbergův spolupracovník John Williams) a cvakání střihacího zařízení. Možná je to klišé, ale funguje to zatraceně dobře a je radost na to koukat. Jenže pak se Fabelmanovi promění třeba na rodinnou komedii o trablech teenagera v šedesátých letech. Anebo se zjeví ztracený strýc, pronese přímo do srdce diváka i Sammyho namířené monology o lásce k umění – a zase odjede.

Nenechte se zmýlit, všechno je to natočené a zahrané dobře, ba dokonce i skvěle. Jen je to občas jak na horské dráze. Na které navíc strávíte dvě a půl hodiny. A ještě tedy dvakrát za jízdy vyměníte vozík, poprvé když Sam vyroste, podruhé když dojde k dalšímu stěhování. Je silně nekomfortní mluvit Stevenu Spielbergovi do práce, ale Fabelmanovi by byli ještě o něco příjemnější podívanou, kdyby byli kompaktnější. Čas od času totiž trochu působí jako ne úplně pevně pospojovaná sbírka různě naladěných scén.

Před zhlédnutím snímku se také nabízela otázka, do jaké míry bude Spielberg citovat svou vlastní tvorbu. Ale Fabelmanovi stojí na vlastních nohou. Jen tu a tam se objeví velice lehoulinké pomrknutí. Třeba při dramatické scéně v autě během bouře, v níž je cítit letmý záchvěv Jurského parku. Anebo v jednom ze Samových amatérských filmů, kdy s kamarády ze skauta natáčí snímek z druhé světové války. Krvák, ale tahající za srdce skoro jako Zachraňte vojína Ryana.

Chvilkami možná některého diváka napadne, jestli to vzhledem k rozsáhlé Spielbergově filmografii není tak trochu škoda, ale opačný přístup by hrozil sklouznutím do nechtěné sebeparodie. A Fabelmanovi samozřejmě jsou oslavou filmového řemesla, ale ještě víc v nich Steven Spielberg vzpomíná na dětství a dospívání a na své rodiče – však jim patří i věnování v titulcích.