Ještě loni to byla velmi hladce působící byznysová kariéra. Martin Mesršmíd strávil několik let jako produktový manažer v Seznamu a další roky v Economii jako šéf nových médií, než nastoupil do Avastu (nově Genu), kde se stal jedním z důležitých manažerů a řídil inovace. Působil v pozicích, ve kterých řešil data o uživatelích, zabýval se i digitální identitou. Ale v letošním únoru v jeho životopisu přibyl úplně jiný typ zápisu. Mesršmíd se postavil do čela státního úřadu, nově vzniklé Digitální a informační agentury (DIA). „Byl jsem hodně překvapený. Ale přijímací řízení byla ta jednoduchá část. To náročnější nastalo při setkání s realitou,“ říká.

S Mesršmídem jsme se setkali ve chvíli, kdy státní agenturu v běžném chodu řídí teprve druhým měsícem – DIA totiž naplno začala fungovat od dubna. Převzala agendy ministerstva vnitra, jako jsou datové schránky, Czech POINT či například základní registry. A právě DIA je mimochodem ta, která stáhla zveřejněný seznam fyzických osob z datových schránek.

Letos je velkým tématem vývoj prototypu aplikace eDoklady. To je projekt, který počítá s tím, že bude možné prokazovat svou totožnost jen s mobilem, a to bez nutnosti mít u sebe klasickou plastovou občanku, kterou při sobě dnes nosíme. „Jsou ale věci, které jsou naléhavější,‘ říká Mesršmíd.

Při jmenování jste zmiňoval, že se chcete pustit do věcí, které hoří. Jaké to jsou?
Hodně urgentních věcí je u datových schránek, jednou z nich byly seznamy fyzických osob, které jsme již odstranili. S tím, jak byla zavedena povinnost pro podnikající fyzické osoby mít zřízenou datovou schránku, máme teď seznam požadavků. Musíme systém pro masu nových uživatelů trochu narovnat a usnadnit jeho používání. Chceme diskutovat s Českou poštou, která datové schránky spravuje, jak můžeme zlepšit třeba fakt, že zprávy po 90 dnech mizí.

Řešíme uživatelské rozhraní a jeho přívětivost, přepínání mezi datovými schránkami u lidí, kteří jich mají více, nebo vůbec ten fakt, že jich mají více. Pracujeme na metodické a koordinační podpoře při naplňování zákona o právu na digitální služby. K rozhodnému dni má dojít až v únoru 2025, ale práci musejí státní orgány odpracovat už teď a je k tomu třeba nějaká osvěta. Pokud to neuděláme teď, budeme mít problém. Dále připravujeme redesign Portálu občana a aplikace Gov.cz.

Agendu jste přebíral už s tím, že řada věcí musí být do nějakého data. Když to teď vidíte zblízka, mění se něco ve vašem pohledu na stihnutelnost těch termínů?
Nemění. Stále pracujeme na tom, aby aplikace eDoklady byla tento rok, respektive na přelomu tohoto a příštího roku. Nevím, v jaké formě přesně – nejspíš aplikace, která bude něco jako prototyp. Povinnost použití na straně státní správy, tedy samotné čtení informací, tak možná naběhne později v příštím roce.

A kdy tedy nastane ta chvíle, kdy, pokud mě v autě zastaví policista, nebudu potřebovat nic jiného než mobil?
Nejde o to, kdy bude schopný kontroly přes mobil první policista. Jde o toho posledního, to je to důležité datum. A to je něco, co je klíčové v přípravě legislativy, která se právě nachází v meziresortním řízení, kde se jednotlivé úřady a složky státu můžou vyjadřovat k tomu, jaké datum je v tomto ohledu pro ně realistické.

My můžeme připravit aplikaci a dodat ji a čtečku, ale na druhé straně to znamená obrovské množství práce, kterou musí udělat někdo jiný a na situaci se adaptovat. Můžeme pomáhat, ale nemůžeme nařídit, kdy to bude. Aplikace eDoklady bude v tomto smyslu pilotní projekt. Je to něco, co nám má pomoci se naučit, jak s elektronickým dokladem zacházet. Ale důraz bych kladl na evropskou digitální peněženku, která má přijít v roce 2026.

Proč?
Zatímco naše lokální řešení bude použitelné jenom v Česku a bude obsahovat ty doklady, které dnes můžeme vidět na Portálu občana, evropská digitální peněženka propojuje státní a soukromou sféru. Můžete si do ní nahrávat informace od libovolného poskytovatele, pokud se týká vaší identity. Například vzdělání. Informaci o tom, že nemáte dluhy, o vašem zůstatku. Nebo třeba kreditní scoring.

Ten vám banka umožní nahrát si a prezentovat někomu jinému. Vznikne celý ekosystém výměny kvalifikovaných potvrzení, která budu jako občan držet a budu s nimi prokazovat různé skutečnosti. Nejen to, kdo jsem, ale i vzdělání, zájmy, finanční situaci. Na to by se lidé podle mě měli těšit a soustředit se. Aplikace eDoklady je takový základ, pro lidi, kteří si budou chtít vyzkoušet, jak to funguje.

Co budou tedy ty první obory, kde se budou eDoklady používat? Pokud se bavíme o tom, že to musí být i ten „poslední“ policista, očekával byste akci dřív například u bank?
Naopak bych právě doufal, že jako první by to měla být určitě státní správa jako taková a zrovna třeba policie. Dále jsou to praktické způsoby využití občanského průkazu, jako třeba Česká pošta, kde si proti občance chodí hodně lidí něco vyzvednout. Soukromý sektor bychom aktuálně nutit nechtěli. Právě proto, že přijde evropská digitální peněženka a s tím se můžou pojit další investice například do čtecího zařízení. Existuje riziko, že za dva roky by tu první investici musely firmy zahodit a dělat novou.

Proč tedy vůbec řešit eDoklady?
Ty technické parametry – protokol a podobně – ještě nejsou pro evropskou peněženku známé. Měly už být, ale teď to vypadá, že bude hotovo v příštím roce. Je to však věc na úrovni Evropské unie, můžeme participovat, dávat námitky, ale nemůžeme mimo jiné právě to datum zaručit. Takže se může stát, že se vše prodlouží.

Přišel jste ze soukromého sektoru, zažil jste ve státní správě náraz do zdi?
S problémy jsem se setkal vlastně okamžitě. Během prvních týdnů jsem zjistil, že všechno je jinak, že se toho hodně musím doučit a převzít, ale i naopak, že můžu vysvětlit, že se něco dá třeba i zjednodušit a nemusí se to dělat úplně rigorózně. Jeden z těch nárazů jsou peníze. Tedy platy. A motivace lidí. Je velice smutné, jak málo mohu odměnit iniciativu a nadstandardní výkony zaměstnanců. Platy a mzdy jsou oproti soukromé sféře o třetinu až polovinu nižší. Je pak těžké namotivovat zaměstnance k vysokému výkonu. Samozřejmě, spousta lidí má vnitřní pozitivní motivaci, chtějí takovou práci pro státní správu dělat a dělají ji rádi. A já je můžu pochválit. Odměnit však bohužel velice málo.

Při nástupu jste měl ambiciózní plán co do počtu lidí, které chcete zaměstnat. Podařilo se vám nábor už trochu rozhýbat?
Doteď jsme se zabývali především samotným vytvořením úřadu. Směřováním k tomu, aby se mohly spojit dva odbory z ministerstva vnitra a Správa základních registrů. Znamenalo to převody všech smluv s dodavateli, řadu úkonů a procesů pro zaměstnance, aby měli telefony nebo tiskárny – třeba ty nám mimochodem začaly fungovat po měsíci. Aby zaměstnanci, kteří mají auta, měli pojištění nebo kde tankovat. A podobné věci. Ale samozřejmě pracujeme i na projektech a hledáme lidi.

Jak vypadá nábor s problematickou motivací, jak jste zmínil?
Vyzkoušeli jsme si, že to vůbec není jednoduché. Hledáme vlastně lidi, kteří už mají buď nějak vyděláno, nebo hledají změnu. Zatím bojujeme za to, aby nejen IT odborníci ve státní správě měli lepší platové podmínky, srovnatelné s komercí. Aby se dalo volně přecházet mezi komerční správou a tou státní a nešlo o životní rozhodnutí, jako je to dnes. Společně s dalšími složkami státu se snažíme tlačit na změnu. Když budeme hledat lidi, neobejdeme se bez toho, abychom nabídli lepší podmínky, než můžeme nabídnout teď.

Hledáte specialisty, kteří mají radit v rámci konkrétních projektů. Koho tedy oslovujete a co je jejich motivací, když ne peníze?
Bavíme se s lidmi, kteří mají velké zkušenosti s projekty ve státní správě, ale i v komerci. To jsou velmi cenní lidé. Sám jsem zjistil na základě vlastní zkušenosti, že když někdo přijde z komerční sféry, neznalost systému je překážkou. Velice rád bych oslovil i mladší věkovou kategorii, ideálně studenty. Zatím zkoumáme, kudy se propracovat k lidem, kteří jsou v posledním ročníku nebo těsně po škole a pro které by taková práce byla zajímavým začátkem, nakopnutím kariéry. Asi by nezůstali třeba déle než dva roky, ale jejich energie a pohled jsou cenné. Když se s nimi bavíme, motivací u těch zkušených je třeba dodělat to, co nemohli jinde. U mladších by tím mohlo být právě nakopnutí státní správy.

Jsou tu pro vás i další nová specifika, nový pohled pro člověka z byznysu?
Tak třeba jakým způsobem se zadávají zakázky. Nemůžeme si samozřejmě vybrat dodavatele, musíme ho vysoutěžit. S narůstající výší zakázky jsou pravidla striktnější. A ty největší jsou velkým strašákem pro všechny. Já se třeba naivně ptám, proč jsme nepořídili toto? Neoslovili dodavatele? Nezeptali se? Ale my je nesmíme oslovit, nesmíme si s dodavatelem vůbec povídat, pokud to není ve striktních regulích vypsané soutěže. Nemůžeme konzultovat, protože kdybychom s jedním konzultovali, už by to působilo, že má výhodu. Neustále opatrně našlapujeme. A u každé zakázky se bojíme, jestli projde, nebo jestli ji někdo nenapadne.

Stát je tak v principiální nevýhodě proti dodavatelům, kteří mohou zakázku napadat na z mého pohledu relativně bagatelních procesních chybách – a celou ji i zrušit. Ve finále na tom ale není bitý úřad, ale občan. Ten doplácí na skutečnost, že zákon umožňuje neomezeně napadat zakázky tak, že existuje nejistota, kdy a za kolik let se vůbec podaří něco vysoutěžit. Namísto toho, aby se na první místo pokládal veřejný zájem, aby zakázka dobře dopadla, stavíme to tak, že je lepší, že zakázku zrušíme a že se tedy nějaký systém třeba ani nikdy nepostaví. Samozřejmě chápu, že mít čisté a transparentní procesy je legitimní zájem. Ale takový proces je častokrát nevyvážený vůči občanům. Z mého pohledu je to druhý zdroj skutečnosti, že se věci ve veřejné správě dějí velmi pomalu.

Jsou i další problematičtější oblasti?
Řadu činností někdo vykonává proto, že ze zákona probíhat musejí, třeba kontrola či administrativa. Z mého pohledu vás nepřibližují k cíli. Nebo zaměstnávají spoustu lidí, ale nemají velký efekt. Takže spousta lidí tu intenzivně pracuje, ale ne tak, že by občan mohl vidět výstup. Pak vznikají ty fámy, že úředníci určitě nedělají nic. Není to pravda. A pak, nemůžu samozřejmě zasahovat do gesce jiných úřadů a říkat, co vše by se v tomto směru mělo měnit, ale skutečně mě překvapilo, že je ve státní správě relativně málo lidí, kteří by byli ti „koncoví výkonní odborníci“, rozuměli například informačnímu systému tak, aby dávali zadání dodavateli nebo třeba navrhli architekturu systému. Administrativní činnosti umíme. Tyto ale velmi málo. Dostat je sem bude jádro našeho snažení.

Což asi v Avastu nebylo.
Tam jsme si řekli cíl a bylo. Vlastně jsem rozmazlený, měl jsem to až moc jednoduché. Teď toho musíme zohledňovat daleko víc, mezi jinými třeba to, koho by bylo vhodné do projektu přibrat.

Tím myslíte někoho z politiky?
To spíš zájmové skupiny. Naopak je třeba, aby DIA nebyla vnímána jako něco, co tu vybudovala nějaká politická strana nebo skupina.

Je vaší motivací stále snaha o rozhýbání státní správy?
Od začátku se mi změnila. Zdá se mi, že největším problémem digitalizace není paradoxně digitalizace samotná, ale právě zmíněné odměňování. Kdybych mohl, víc energie bych věnoval jeho změně ve státní správě. Aby lidé byli odměňováni za to, co udělali, ne za to, že tu třeba už dvacet let jsou. Chtěl bych taky změnit způsob zadávání zakázek. Tak, aby pro dodavatele bylo snazší pro státní správu pracovat.

Vnímám, že problémy s digitalizací jsou vlastně jen symptomy těžkostí celého systému. Pro mě by bylo nejlepší řešit je, ale to je asi příliš velké sousto. Takže se budeme dál prát s digitalizací za těchto podmínek a pokusíme se je dílčím způsobem ovlivňovat k lepšímu.