V největším českém e-shopu začal pracovat v roce 2007 a postupně se vypracoval až na pozici místopředsedy představenstva Alzy, kde byl devět let, do druhé poloviny loňského roku. Tomáš Havryluk tak patří mezi nejvýraznější tváře tuzemského online trhu, jeho první velký rozhovor po odchodu z Alzy je ale trochu jiný, než byl dvaačtyřicetiletý manažer zvyklý dávat. Od aktuálních aktivit Havryluka jsme se totiž dostali k medicíně, fungování školství, nastavení společnosti, sdílené mobilitě, optimismu či životnímu odkazu pro další generace.

„Velký potenciál leží v každé zemi, pokud se dokáže popasovat s tím, aby kontinuálně zlepšovala způsob, úroveň a kvalitu svého vzdělávání,“ říká mimo jiné Tomáš Havryluk, který věří, že pro zlepšení stavu společnosti by stačilo, kdyby všichni pro pozitivní změnu začali něco dělat. „Je na každém z nás, ne o ‚těch nahoře‘, abychom podporovali změnu v oblasti, kterou považujeme za důležitou,“ popisuje s tím, že pro co nejlepší nakopnutí společnosti je vždy podstatné zlepšování školství. A v tom má Česko mezery.

Je to asi tři čtvrtě roku, co jste odešel z Alzy. Čemu se věnujete?
Spoustě věcí. (úsměv) Doklepávám pilotní průkaz, dolétal jsem všechny hodiny, ale učebnice mi zatím leží na stole, práší se na ně. Podařilo se mi být více než měsíc na Maltě, kde jsem si dodělával kurz instruktora potápění.

Takže voda i vzduch?
Přesně tak. Vzduch, voda, země, všechny živly. Ještě si hraji s ohněm. (smích) Ale kromě toho jsem se přestěhoval, dočetl jsem nějaké knížky, dohrál nějaké počítačové hry. Měl jsem pásový opar, chřipku, angínu, na podzim covid… Tak nějak se čas kutálí kolem. Povídal jsem si se spoustou lidí na trhu, což mě strašně baví. Jednak mi to hrozně otevřelo oči – získal jsem další percepci světa, jak je široký, pestrý a barevný. Vážím si zájmu lidí o moji práci, překvapilo mě, kolik nabídek jsem dostal, třeba také ať jdu řídit továrnu na výrobu nábytku.

A co po profesní stránce, věnujete se něčemu konkrétnímu?
Když to shrnu, začal jsem otázkou, proč jsme vůbec na světě, co je smysl. Mám si otevřít kavárnu, napsat knížku, řídit e-commerce firmu, spolupracovat s fondem, nastartovat něco vlastního? Pokud ano, kde? V jaké oblasti? A tak dále. Začal jsem si rovnat odpovědi, dostal jsem hodně nabídek a zatím ani nejsem stoprocentně rozhodnutý, kam půjdu.

Máte k něčemu blízko?
Kromě toho, že mentoruji, se už dlouho motám kolem zdravotnictví. Zajímá mě, jestli se dá „katalyzovat“ pomocí digitálních technologií a best practices z jiných oborů, se kterými jsem se naučil zacházet v rámci e-commerce. Povídám si s doktory, nemocnicemi, klinikami, ambulancemi, výrobci softwaru a přemýšlím, co by možné bylo a co ne.

Takže by šlo o vlastní projekt?
Přesně tak. Můj táta, brácha a já jsme ajťáci, zbytek rodiny jsou doktoři nebo jsou nějak napojení na zdravotnictví. Proto mi téma jeho digitalizace leží v hlavě už roky. Když byla pandemie, byl jsem ve skupině Covid-19CZ, kde jsem se seznámil s Petrem Bartošem, který s Tomášem Čuprem rozjížděl Slevomat a Dáme jídlo. Je to nedostudovaný doktor a ajťák, který se pak začal věnovat projektu Medevio. Chtěl jsem se přidat, ale zatím jsem byl v Alze, tak jsem u nich byl alespoň prvním investorem.

Co Medevio dělá?
Jde o startup, který začíná jako aplikace pro komunikaci mezi pacientem a doktorem. Dále dokáže doktorům nabídnout web a platby, což kromě administrace umožňuje stavět i prémiové programy. Někdo to vítá, někteří tvrdí, že všechno má být zdarma – je to každého rozhodnutí. Třetí část jsou léčebné plány se zaměřením na to, jak vzdálená digitální interakce může zjednodušit například kontrolu a dohled nad chronicky nemocnými. Produkt máme namyšlený i dále, ale uvidíme, kam nás vývoj zavane a kam nás trh pustí.

Jaká je v projektu vaše role?
Aktuálně jsem v Medeviu největším investorem a projektu hodně pomáhám. Je možné, že se role změní a budu firmě ještě více na blízku. Zatím se o tom bavíme.

Jakým způsobem dokážete využít zkušenosti z e-commerce právě ve zdravotnictví? Kde vidíte synergie?
Vždy jsem říkal, že e-commerce je propojení byznysu a IT. Někdo, kdo dělal byznys tradičně po x let, vzal IT, tyto dva světy propojil a začal věci dělat jinak. Je to obecný modus operandi, který lze najít všude možně. Když se podíváme na Booking.com, je to e-commerce? Nebo jsou hotely jiný obor, protože e-commerce je o fyzickém zboží? E-commerce je prostě byznys, ale je elektronický, proto má na začátku „e“. V oboru ehealth (elektronické zdravotnictví – pozn. red.) je to podobné.

Zdravotnictví je ale jiné než e-commerce.
Jasně, že zdravotnictví funguje jinak s jinými principy, není to volný trh a peníze plují od lidí státu a dále přes pojišťovny doktorům, kteří někoho léčí. Ale myslím si, že IT dokáže v každém oboru pomoct jak na backendu, tak směrem k zákazníkovi. Jsou řízené firmy a digitálně řízené firmy, což je v podstatě vyšší úroveň řízení založená na číslech, technologiích a nástrojích pro lepší efektivitu, než když to dělá někdo pomocí tužky a papíru.

Co to znamená v reálné praxi?
Docela jednoduše dokážeme výrazně zlepšit produkt, pokud se do něj přidá digitál – ať už je to web, aplikace, rezervační systémy nebo způsob komunikace s pacientem či klientem. Další část je, že pomocí IT lze lépe využít deeptech, který zásadně ovlivňuje, nahrazuje nebo předělává část produktu. To se týká aplikace umělé inteligence například při čtení rentgenových snímků a velkých dat a jejich analýze, kde algoritmy hledají něco v DNA a podobně.

Jde podle vás o všeobecně platné principy pro všechny obory?
Zatím se ukazuje, že ano, protože IT vzniklo, řekněme, pár desítek let zpátky. Od té doby chodí od dveří ke dveřím každého oboru a hlásí, že je přišlo katalyzovat. A pokud se dveře zabouchnou, tak IT vleze disrupčním zadním oknem. Jsou to googly, ubery, facebooky, zásilkovny, rohlíky. Jde o příklady, kdy přišli z velkého procenta ajťáci a začali v daném oboru pracovat jinak.

Zdravotnictví je podle vás další v pořadí?
Ano, může být. Příklady ze světa jako Patient21 ukazují, že už digitalizace klepe na dveře. Dalším oborem pak může být stavebnictví, kde se pomalu objevují aplikace jako elektronický stavební deník nebo programy, kde budeme pomocí umělé inteligence odhadovat náklady na stavby a podobně. Ale není to jen o tom.

Povídejte…
První střet s IT je, že zaměstnanci v daném oboru začnou používat standardní IT nástroje, asi jako když učitelé začali používat Zoom během covidu, protože museli, i když někteří nebyli rádi. Předtím nikdy nechtěli používat mobily, počítače, wordy… To je konvenční rada, ale když pak v oboru zainteresované osoby začnou technologiím rozumět – anebo osoby, které rozumí technologiím, se v oboru začnou interesovat –, začnou dělat věci jinak, předělávat procesy, vynalézat nové věci. Někdy tyto pokusy umřou, někdy jsou úspěšné.

Je zajímavé, že zmiňujete školství. Dojde v něm podle vás k větší míře digitalizace?
Jednou určitě ano, ale je otázkou kdy. Nevím, jestli je hlavní otázka o tom, zda je školství málo digitalizované. Začíná to třeba tím, jaké mají učitelé platy. Platy doktorů se v posledních letech hodně srovnaly, u učitelů si nejsem tak jistý. A ať už se budeme s kýmkoliv bavit o tom, co je jedním z důvodů úpadku společnosti (možná ne úpadku, ale toho, že se společnosti nedaří být tak dobrou, jak by mohla být), vždy dojdeme ke vzdělání lidí a jeho dostupnosti, kvalitě, dopadu na kulturu a na přemýšlení. Přijde mi, že velký potenciál leží v každé zemi, pokud se dokáže popasovat s tím, aby kontinuálně zlepšovala způsob, úroveň, kvalitu svého vzdělávání.

Co považujete možná za „brzdu“ toho, aby bylo české školství lepší?
Já to trochu otočím. Nemyslím si, že stát je v obecném pojetí instituce, která by byla něčím tlačena k tomu, aby kontinuálně pracovala lépe. Neřeší provozní zisk ani růst, možná tak HDP, ale lidé nahoře se neřídí procenty jeho zlepšení. Proto stát nemá potřebu aktivně věci měnit. Tu a tam se objeví nějaký fenomén, který je ale měnit začne. Většinou jde o nějakou osobu nebo událost, pak vzniká nová legislativa, protože měl někdo nápad a věci rozhýbal.

Co se musí stát, aby se vůbec něco začalo dít?
Musí vzniknout impuls, který řekne, že potřebujeme věci dělat lépe. Stačilo by, aby někdo vstal a začal to dělat. Protože když se na to podíváme z druhé strany, každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Je na každém z nás – není to o „těch nahoře“ –, abychom podporovali změnu v oblasti, kterou považují za důležitou. A abychom to podporovali takovou mírou, jak uznáme za vhodné.

Nikoho nenutím, aby do toho šel „all-in“ a byl z něj politik nebo poslanec. Ale každý z nás má možnost změny tlačit, ovlivňovat bublinu kolem sebe, v rodině, v hospodě, v práci, jít volit. Společnosti, které si to uvědomují, začnou více rozkvétat, protože se na nikoho nečeká, ale každý dělá něco, i když malou trošičkou pro zlepšení. A to je super.

Zdravotnictví je právě ta oblast, kterou jste si určil vy, že do ní vložíte energií?
Ano, zdravotnictví mě zajímá, tak proč ne?

Máte i další oblasti?
Na dálku se koukám na stavebnictví, ale nemám k němu blízko a vlastně mu nerozumím. Vždy mě ale zajímalo téma sdílené mobility. Rozhodně mě mrzí, že v Praze od června skončila služba sdílených skútrů BeRider, byl jsem velký fanda a uživatel.

Proč tak věříte sdílené mobilitě?
Lidé se vždy vyvíjeli díky tomu, že v nějakém období historie našli způsob, jak mohli společně efektivněji vytvářet přidanou hodnotu. Často to byla „pravidla hry“, kdy jsme si řekli, že něco budeme dělat takhle, všichni to začali dělat a fungovalo to. Posledním největším vynálezem tohoto typu je internet. Lidé si pod pojmem internet představí síť, informace, distribuci, počítače…

Já ale za internetem vidím protokol, tedy pravidla hry, kdy lidé úplně na začátku řekli, že se propojíme špagátem, po kterém v těchto vrstvách povedou takové elektrické impulsy, bity, okénka, potvrzování. Nad tím poběží tyto protokoly, které budou provoz řídit tak, aby se nic nesrazilo, neztratilo, všechno se doručilo a neopakovalo donekonečna. A aby nás nikdo nemohl napadnout a narušovat. A že pokud to všichni budou dodržovat, bude to super. O pár desítek let zde máme „jeden protokol“, který umožňuje celému lidstvu komunikovat mezi sebou a sdílet informace.

Jak to souvisí se sdílenou mobilitou?
Vrátím se. Na ulicích stojí strašně moc prostředků – auta, dodávky, motorky. Cokoliv. Průměrná motorizace auta je pět procent. Když my dva teď vylezeme na ulici, bude úplně plná aut. My v žádném z nich nemůžeme odjet, protože nemáme způsob, kterým bychom mohli kousek hodnoty auta vyměnit s jeho vlastníkem. Zatím to nejde. Chápu všechna omezení typu: „To je moje luxusní auto.“ „To to je moje čisté auto, ve kterém vozím děti…“ Ale proč bychom nemohli obecná pravidla najít v částech auta, na kterém nám nezáleží, kde a kdo je jak používá.

Je to strach, že auto někdo ukradne, rozbije, ale jaký podíl populace jsou kriminálníci, kteří něco udělají? Pět procent? Je to o tom, že je musíme najít a nepustit do sítě. Jinak bychom to samé mohli říct i o internetu – někdo si vytvoří falešné identity a bude síť shazovat. Což se děje, ale internet dokáže reagovat hodně rychle. Když bude někdo auta shazovat ze skály, udělá velkou škodu, než na něj přijdeme, ale když se protokol vymyslí dobře, fungovat to bude a může to přepsat náš přístup k mobilitě jako takové.

Když zmiňujete velké změny fungování společnosti a nové protokoly, něco podobného sliboval i bitcoin a blockchain.
U nich vývoj nastal trošku opačně, máme nový protokol a hledáme use-casy, které prorazí ve světě. Díra, která by reálně změnila fungování velké části světa, se ale zatím bohužel nekoná.

Podaří se najít takový scénář?
Jsem inženýrský optimista. Věřím v lidi a to, že doletíme nejen na Měsíc, ale i na Mars, na Slunce a do jiných galaxií.

Opravdu?
Kolikrát v dějinách lidstva jsme měli pocit, že už to dál nejde? Tam už byl hustý les, tam už byl nekonečný oceán, tam už byl konec země, kde voda padala přes okraj dolů… Vždy jsme každý krok udělali, proč by měl být tohle ten poslední? Čím jsme chytřejší, tím více si uvědomujeme, jak nic nevíme. Myslím, že nás ještě čekají fenomenální vynálezy. Jestli mě něco mrzí na tom, že umřu, tak je to to, že se nedozvím, co všechno ještě vymyslíme.

Zajímalo by mě, kam bude vývoj pokračovat. Chtěl bych se na chvíli podívat na svět za pět tisíc nebo padesát tisíc let později. Pravděpodobně bych ničemu nerozuměl a přidaná hodnota by pro mě byla maličká, ale možná by byl tento pohled boží. (úsměv)

Zrovna nedávno jsme psali o výstředním milionáři, který si píchá synovu krev, aby byl déle mladý, nebo o Čechovi, jenž se nechá po smrti zmrazit, aby ho pak někdy mohli opět oživit. Když vás tolik láká budoucnost, nechystáte něco podobné?
Na to jsem asi příliš velký požitkář. Jedna půlka mozku sní, druhá si ráda dá pivko. (smích) V tomto jsem neukázněný futurista. Možná je to chyba, možná kdybych si máknul, nebudu v poslední miliardě lidí, kteří umřeli a ti po nás už budou žít věčně. Ale před námi umřelo dalších x miliard lidí, tak holt to nějak dopadne.

Tato témata mají blízko k otázce, jestli jste někdy přemýšlel nad odkazem, který tady chcete zachovat pro další generace?
Někdy jo, ale vlastně nevím. To už je odpověď na smysl života. Nedávno mi odbila čtyřicítka, tak jsem o tom začal přemýšlet více. Dřív jsem si myslel, že „to ono“ je, když budu stavět firmu, což je a vždy bude zčásti můj odkaz, byť to za pár let zůstane jen jako zápis na Wikipedii – a je to vlastně úplně jedno. Teď přemýšlím, co je a co by mělo být dalším smyslem.

Co vás napadá?
Otázky. Mají to být děti? Mají to být dvě děti? Má to být dvě stě studentů? Nebo dva tisíce následovníků? Nebo další dvě firmy? Určitě jsem v sobě přehodnotil, jestli je smyslem prodat víc televizí, nebo například pohnout zdravotnickým oborem, protože jde o něco, co dává vyšší smysl. Možná není úplně nutné – a možná ten názor někdy opět přehodnotím – donekonečna roztáčet kola konzumerismu, byť je to příjemné.

Takže takový přesun ze spotřebního způsobu života k dlouhodobějšímu odkazu?
Dá se to tak říct, protože teď mám prostor a možnost. Ale nemyslím si, že ekonomika je špatná, všechny vynálezy potřebují, aby za nimi ekonomika běžela. Spíš je to o tom, jestli se vývoj někde nežene do extrémů, když se něco moc prodává, moc vyhazuje. Stejně se tak šíří taková vlna, zda už nejsme příliš korektní vůči úplně všemu, což je sice krásné, ale možná trošku odpojené od reality života. Vystřízlivění přijde, až na nás realita opět dopadne například v další velké krizi.

Přes krizi se opět přemostím zpátky do světa e-commerce, který si takovým obdobím prochází. Sledujete ještě dění na tomto trhu?
Že bych každý den sledoval zprávičky o tom, co se děje, s tím už jsem přestal. Když se objeví něco o někom, koho znám, přečtu si to. Ale jinak si myslím, že česká e-commerce si prošla trošku vystřízlivěním, vrátila se z covidového obláčku zpátky na zem. Pořád toho ale má spoustu před sebou.

Máte výhled, kam bude e-commerce kráčet? Tedy co všechno má ještě před sebou?
Nemůžu říct nic jiného, než co už znáte – objednávka myšlenkou a doručení teleportem. Je to věta, která mi dlouhé roky dávala smysl a pořád dává. Všechno je jednodušší, bližší, predikovatelnější, automatizované. S příchodem asistentů se opravdu brzo dostaneme do reálného stavu, kdy bude stačit pomyslet.

Už teď se asi shodneme na tom, že s příchodem ChatGPT a dalších asistentů, kteří podobné technologie využívají, je už za rohem to, že když AI řeknu, ať mi objedná telefon, zeptá se na pár otázek a objedná jej za mě. Díval jsem se, jak jsme na tom se schopností číst myšlenky. Jde o pár let, kdy se už tato naše debata nemusí odehrát za pomoci úst a uší, ale pomyšlením. Takže si troufám říct, že objednání myšlenkou je realistické.

A co to doručení teleportem?
To je o zrychlování, které se pořád děje. E-commerce už není o tom, že mi něco přišlo, fungovalo to, tak to zkusím znovu. Logistika se zrychluje. Aktuálně jde jen o to, abychom vymysleli lepší rozmístění zásob vůči lidem.

Co tím myslíte?
Je to možná krásný a naivní, příliš komunistický pohled. Ale když si uděláme mentální výlet – pokud by se vzalo veškeré zboží, které je po celé republice bez ohledu na to, kdo jej vlastní, a jeden logistik by jej rozmístil tak, aby to dávalo co největší smysl, tak to zrychlení distribuce může být obrovské. Stačí sebrat globální data a lépe predikovat poptávku. To je téma, které jsem sám řešil roky, a jde o něco, kde může software hodně pomoct.

Je to také jedna z přidaných hodnot, na kterou přišel Uber. Nikdo by dřív neřekl, že je možné mít objednané taxi za dvě minuty u dveří. Někdo ale má data, kde jsou lidé a kde jsou taxíky, a dokáže je tak efektivně propojovat, že tady to auto za dvě minuty opravdu máte. Dvě minuty jsou desetkrát méně než dvacet, kolik to trvalo, když člověk předtím musel volat na dispečink. A jestli teď doručujeme třeba za deset hodin, tak desetkrát méně je za hodinu. Což je sakra velký kus vývoje od doručení za týden (nebylo to tak dávno) k jedné hodině. Hodina už je téměř teleport. (smích)

To mi připomíná příhodu, když ještě před pár lety Alza s Liftagem testovala expresní doručení. Objednal jsem si kávovar, mlýnek na kávu a kávu, přičemž z Holešovic jsem to měl doma na Žižkově za 29 minut. Tak rychle mi domů běžně nedoručí ani KFC.
Ano, takže teleport jde, jen je nutné jej škálovat. (úsměv) Na tento projekt vzpomínám rád, se zakladatelem Liftaga Ondrou Krátkým jsme jej vymysleli na pivu a byl opravdu super.

Jsou další takové projekty, na které rád vzpomínáte? Pokud se vůbec dají za takovou dobu v Alze vypíchnout?
Těch je spousta… Vždy mě bavilo věci stavět. Když byl u nás Robert Štípek, řešil PPC a aktuálně je majitelem agentury, tak ukazoval, že PPC dokážou zvednout prodeje. Jednoduchá otázka byla, jak dokáže propojit data, že právě tato reklama prodala právě tento produkt. A takovým způsobem vznikl náš atribuční model, což je podle mě dodnes jeden z nejrobustnějších modelů svého druhu v Česku.

Z jedné myšlenky vzniklo něco robustního a komplexního. Podobně to bylo se spoustou věcí včetně PayBoxů, AlzaBoxů, nového vyhledávání, logistických zlepšení… Jsou to stovky věcí a inovací. Většina inovací jsou ale jenom malá zlepšení, která jsou vydřená. Každý den se každá z padesátky věcí posune o maličký kousek.

Vás tedy bavilo věci takto pozorovat? Tedy, nejen pozorovat…
(smích) Ale ano, někdy jsem se jen koukal, což bylo také fajn. U inovací a zlepšování věcí se ovšem zdá, že lidé často při hledání svatého grálu zapomínají na vyšší pohled – že místo hledání by mohli konečně věci také posouvat. Byť po malých kouscích.