Rok 2025, který je pryč teprve pár dní, byl nakonec překvapivě úspěšný – česká ekonomika se během něj vyhoupla mezi evropské premianty, alespoň co se růstu HDP týče. A výhled pro rok nadcházející není o nic horší. „Bude to rok buď dobrý, nebo skvělý,“ předpovídá hlavní ekonom skupiny Investika Vít Hradil s tím, že pokud se rozjede i německá ekonomika, ta tuzemská by letos mohla atakovat až tříprocentní růst.

Jenže jak Vít Hradil upozorňuje v rozhovoru pro CzechCrunch, není vše zdaleka zalité sluncem – a hlavní obavy souvisí s nástupem vlády Andreje Babiše, která se zatím tváří, že rozpočtová střídmost nebude její silnou stránkou. Hradilovi, který do Investiky přišel z finanční skupiny Cyrrus, především dlouhodobý výhled činí starosti. Tedy vršení schodků a rozhazování peněz.

„Je prakticky vyloučené, že by nová vláda utrácela tak šíleně, že by se během čtyř let něco strašného stalo – že by nám vyrostly výnosy na dluhopisech, propadl se rating nebo nastartovala nová inflace,“ říká a dodává varovný příklad: „Řecko formálně zbankrotovalo v roce 2012, ale problém se nestal tehdy ani v letech 2009–2010 během finanční krize. Problém se stal 20 let předtím.“

Jak byste zhodnotil rok 2025 z pohledu makroekonoma? Vypadá to, že Česko dopadlo lépe, než se očekávalo.
Je to tak, mírně lepší, než se čekalo. A to i navzdory tomu, že cla Donalda Trumpa byla překvapením, protože když se koncem roku 2024 dělaly prognózy, nevědělo se o nich. Přesto jsme nakonec dopadli o něco líp, než se původně předpokládalo.

Často se tu zaklínáme superlativy: dlouho jsme si mysleli, že postpandemické oživení je u nás nejhorší z celé Evropy, teď zase vycházejí články, že jsme v růstu ekonomiky nejlepší. Já bych to tak radikálně neviděl. Měli jsme prostě dobrý rok. Růst ekonomiky bude okolo 2,5 %, což je náš potenciál – takže ekonomika roste normálně. Vypadá to jen fantasticky ve srovnání s předchozími roky, které byly extrémně nevydařené.

Co je za tím relativním úspěchem?
Podařilo se nám nastartovat růst bez toho, aby se znovu rozjela inflace. To nemůže říct každá země. Rosteme téměř bez steroidů v podobě vyššího deficitu veřejných financí. Pořád ho máme příliš velký a dlouhodobě neudržitelný, ale oproti jiným zemím nepumpujeme extra peníze do ekonomiky.

Odcházející vládě patří uznání, že navzdory nepopularitě stlačila schodek, hlavně ten strukturální. Když se Evropa srovnává se Spojenými státy, často se říká, jak Amerika nádherně roste. Ale když se podíváte na deficity veřejných financí, které Amerika seká rok co rok, je to kolem 6 %… To je u nás skoro nemyslitelné. My jsme snad jediní, kdo může říct, že má deficit veřejných financí aspoň rámcově pod kontrolou. Možná náš růst není oslnivý, ale zdá se být udržitelný.

Konsolidaci dost pomohly i domácnosti, ne?
Přesně. Když se říkalo, že jsme nejhorší v postpandemickém zotavování, ukázalo se, že jsme jednak nebyli nejhorší, ale třeba třetí nejhorší v Evropské unii, jednak že to bylo způsobeno spotřebou domácností, která byla extrémně utlumená.

Centrální banka zvedla sazby a tím lidem fakticky řekla: Nechoďte si pro novou televizi, radši dejte peníze do banky. A konsolidace byla to samé – lidem se míň dalo na dávkách, víc se jim vzalo na daních, logicky pak míň chodili do obchodů.

Tohle muselo dřív nebo později přijít. My jsme to udělali včas a teď se to vrací. Spotřeba domácností se chytá, ale je to pořád ještě utrácení úspor, které byly předtím nahromaděny. To jsou peníze, které už lidi mají, plus roli hraje i mzdový růst a celkově vysoká zaměstnanost. Je to tedy zdravá spotřeba domácností, ne úvěrová.

Nastupující vláda ale nemá udržitelné finance v programu. Máte z toho jako makroekonom obavy?
Mám. Ale ne v bezprostředním smyslu. Je prakticky vyloučené, že by nová vláda utrácela tak šíleně, že by se během čtyř let něco strašného stalo – že by nám vyrostly výnosy na dluhopisech, propadl se rating nebo nastartovala nová inflace. Z toho ani obavu nemám. Ostatně v programovém prohlášení se přihlásili k udržitelným veřejným financím, byť formulace je extrémně měkká. Sklouzli k maximálně tříprocentnímu deficitu v poměru k HDP, což je odkaz na evropská pravidla. To je výrazně měkčí, než co původně plánovala vláda Petra Fialy. Podle té měl strukturální deficit klesnout na 1,75 %, pak na 1,25 % a nakonec na jedničku.

V příštích čtyřech letech se asi nic kritického nestane, ale co potom?
To je přesně to, co mě děsí. Jde strašně moc o to, kdy si občan zvykne, že tohle je normální. Ještě v roce 2019 jsme měli plamenné hádky ve sněmovně o deficit 30 nebo 40 miliard. Teď mluvíme o stovkách. Naše mentální nastavení se posunulo. Přišel covid, najednou 380 miliard, pak další krize… Pořád jsme se motali na stovkách. A teď je nejvyšší čas, abychom tomu zase odvykli. Krize jsou pryč a měli bychom se vrátit k tomu, kdy jsme se hádali o desítkách, ne stovkách miliard.

Bojím se, že pokud se v příštích čtyřech letech budeme tvářit, že stovky jsou normální, už to z té hlavy nikomu nikdy nedostaneme. Víte, Řecko formálně zbankrotovalo v roce 2012, ale problém se nestal tehdy ani v letech 2009–2010 během finanční krize. Problém se stal 20 let předtím, kdy si Řekové zvykli, že deficit čtyři až pět procent HDP je v pohodě.

Zároveň nemám pocit, že by na obou stranách našeho politického spektra ten problém někdo akutně řešil. Jasně, minulá vláda nějaké kroky podnikla, ale zásadní reformu stejně nenavrhla…
To byl podle mě silný motiv v nedávných volbách, tedy že se nikdo netvářil, že je problém s rozpočtem. Vítězné strany to vyloženě neřešily, ale ani pravice – ODS, TOP 09 – v kampani neakcentovala, že 250 miliard ročně je problém.

Navíc klíčovou díru do strukturálního deficitu, tedy toho jádrového schodku, neudělal covid, ale ANO s ODS společně – snížením daní.
Určitě. Největší problém tehdy byl, že všechna ta opatření jako zrušení daně z nabytí nemovitosti, zrušení superhrubé mzdy nebo zvyšování důchodů nad rámec valorizace nebyla dočasná. Kdyby to byla dočasná opatření s automatickým mechanismem, který by je zrušil po skončení krize, politicky by to nebyl problém.

Ale nedala se tam dočasnost. Teď potřebujete politika, který přijde a udělá aktivní krok opačným směrem. To se nikomu nechce. Krize nás dostala nad 270 miliard, a i když už tady není, pořád tam jsme.

Další riziko nastupující vlády, které může mít v budoucnu dalekosáhlé následky, je zpochybnění důchodové reformy.
Tam jsou klíčové dvě změny – věk odchodu do důchodu nad 65 let a zpomalení valorizací důchodů . A současná vláda by to teoreticky mohla zvrátit s vědomím, že ji to mine. Problém se totiž neprojeví za dobu jejího mandátu. Věk odchodu do důchodu by měl nad 65 let vystoupat v roce 2030, takže do té doby je irelevantní, jestli to pustíte dál, nebo ne. A pomalejší valorizace se nebude dít do 1. ledna 2029. Je tady proto obrovské nutkání to udělat. Slíznete smetanu ve smyslu, že lidem zvýšíte důchody, ale nebudete u průšvihu, který začne těsně po vašem odchodu ze Strakovy akademie.

Doufáte, že k tomu nedojde?
Pořád doufám, že zafunguje svědomí nastupující vlády. Ta čísla jsou nesporná, není absolutně o čem se bavit. Kdyby měli jiný plán – jakýkoliv jiný plán –, tak se o tom dá bavit. Ale žádný plán není.

Veřejně se komunikuje, že důchody vyřeší ekonomický růst a zvýšená porodnost. To není plán, to je dopis Ježíškovi. Každá vláda na téhle planetě kromě Bhútánu usiluje o zvýšení HDP. Jenže to není plán. A zvýšená porodnost je ještě absurdnější. I kdybyste teď nakrásně začal rodit hromady dětí, pomůžou vám s důchody, až budou ve třiceti pořádně vydělávat, a to jsme v roce 2055. Navíc ono se to samozřejmě nestane, protože nízkou porodnost mají všechny vyspělé ekonomiky.

Jak by v nastalé situaci měli lidé přemýšlet o zajištění na stáří? Nejsou to všechno důvody pro to, začít se ještě víc spoléhat sám na sebe, pokud vám je 45 a méně let?
Nejdřív je potřeba říct jednu zásadní věc: na důchody od státu bude, průběžný systém nemůže definitivně zkolabovat. Ale nebude to tolik peněz, kolik lidé dostávají dnes. Jsou dvě možnosti. Pokud Babišova vláda opravdu zvrátí Fialovu reformu, důchody budou docela velké, ale dramaticky naroste státní dluh a říkáme si o bankrot. Pokud zůstane zachovaná zhruba ta reforma, nominálně i reálně budou důchody vyšší než teď. Problém je náhradový poměr.

Co je vlastně náhradový poměr?
To je poměr mezi průměrným důchodem a průměrnou mzdou. Říká, jak jste na tom jako důchodce oproti tomu, co vidíte kolem sebe. Teď byl extrémně vysoký, někde na 45 %. Fialova reforma míří na asi 37 %.

To pořád není něco nevídaného, v moderní historii od roku 1989 už jsme v jednu chvíli měli 37 %. Neznamená to, že by důchodci umírali na ulici. Ale oproti tomu, jak bohatě vnímáme důchodce teď – svoje rodiče nebo prarodiče –, je to znatelně níž. Relativní bohatost budoucích důchodců bude asi o 10 až 15 % horší, než co vidí teď.

Takže stát udrží důchodce naživu, ale pokud nechcete být chudší než dnes…
Ano. Stát vás udrží naživu, ale pokud nechcete být o 10 až 15 % relativně chudší, zbývající část si musíte zajistit sami. Alternativa je, že stát to dorovná, ale buď bude vršit masivní deficity, což je neudržitelné, nebo zvýší daně. A tam už je to věc světonázoru, stáváte se redistribuujícím státem s vysokou daňovou zátěží. Navíc když stát hodně přerozděluje, nezbývá pak na investice a inovace.

Jaká je tedy praktická rada pro lidi?
Ono to není ani tak o tom, přemýšlet speciálně o důchodu. Základní pravidlo: mějte v bance na běžném nebo spořicím účtu čtyř- až šestinásobek svých běžných měsíčních výdajů. Pokud za měsíc utratíte 40 000, mějte po ruce bezpečně čtvrt milionu. To je rezerva na rozbitou pračku, auto nebo ztrátu práce. Všechno nad to – pokud nešetříte na něco konkrétního jako rekonstrukci – jsou zbytečné peníze, které, když leží v bance, nepracují. A přitom by pracovat mohly.

Všechno nad nutnou rezervu investovat?
Přesně. Zapomeňte klidně na to, že spoříte na důchod. Prostě všechno nad tu rezervu někam dejte, ideálně někam, kde se to bude zhodnocovat. Pointa finančního trhu je, že spojuje lidi, kteří momentálně svoje peníze nepotřebují, s těmi, kdo je potřebují – třeba firmou, která chce stavět novou výrobní linku. Pokud máte peníze, které nepotřebujete, někde na druhém konci světa je někdo chce a je ochoten vám za to dát výnos. Je naprosto logické, abyste všechno, co teď zrovna nepotřebujete, dali do oběhu.

Spousta lidí ale pořád v investování vidí něco magického nebo naopak nebezpečného.
To je dědictví komunismu a devadesátek, kdy Viktor Kožený sliboval jistotu desetinásobku. Ale je to opravdu strašně banální věc. Není ani nutné o tom přemýšlet z toho konce, že teď šetřím na důchod za 30 let. Je to spíš naopak: tady mám peníze, které se válí a k ničemu mi nejsou, a měl bych je půjčit Googlu, Amazonu nebo někomu, kdo s nimi chce něco dělat.

Na závěr jedna prognostická otázka: jak vidíte rok 2026?
Pokud nepřiletí černá labuť jako nějaká válka nebo podobná krize, bude to rok buď dobrý, nebo skvělý. Spotřeba domácností má pořád potenciál růst, jsou tam nevyčerpané úspory. Takže domácí faktory budou pozitivní.

Hlavní otázka je, jestli se Německo, respektive naše nejdůležitější vývozní trhy, konečně chytne. Zraky se upínají k německému investičnímu balíčku – infrastruktura a zbrojení. Pokud se Němci začnou zvedat, znamená to pro nás plus v čistém exportu a pravděpodobně to definitivně rozjede investice našich firem. Pokud ne, naše domácí faktory by měly stačit na zhruba 2,4% růst HDP, což je pořád krásné. Pokud by Německo začalo šlapat, může to být 2,8 % nebo ještě blíž ke trojce. V evropském kontextu by to byl vyloženě nadstandardní výkon.