Žít zdravěji a být fit patří k nejčastějším novoročním předsevzetím, je to ale také fenomén, který je patrný u čím dál větší části (nejen) byznysmenů. Ti rádi hovoří o longevity, tedy dlouhověkosti. Jednou z populárních cest, která k ní má vést, je otužování. Existují dokonce jeho lektoři. Přední česká imunoložka, profesorka Jiřina Bartůňková, ale upozorňuje, že noření se do kádí není samospásné a nemělo by se to s ním přehánět: „Klíčová je přiměřenost a pravidelnost.“

Profesorka Jiřina Bartůňková patří k výrazným postavám české akademické sféry, už čtvrt století vede Ústav imunologie v motolské fakultní nemocnici a věnuje se také výzkumu protinádorové léčby. Právě její práce stála u vzniku farmaceutické společnosti Sotio, která dnes patří do finanční skupiny PPF a vyvíjí léky proti rakovině.

„Zabýváme se poruchami imunity, včetně alergií. V naší ambulanci, která je určena pro děti i dospělé, diagnostikujeme a léčíme pacienty s imunodeficiencemi, autoimunitními chorobami a alergiemi. Kromě klinické praxe se věnujeme i výzkumu. Náš tým se zaměřuje na protinádorovou imunitu a využití buněk vlastního imunitního systému v léčbě nádorů,“ popisuje profesorka Bartůňková, čemu se s kolegy profesně věnují.

Otužování je téma, k němuž se též pravidelně vyjadřuje, neboť právě o posilování imunity jeho propagátoři rádi hovoří. Zkušená lékařka to sice nerozporuje a přiznává, že přiměřená expozice chladu je obecně pro lidské tělo prospěšná, varuje ale před zbytečnými očekáváními. A také před příliš hrrr přístupem. Současně v rozhovoru pro CzechCrunch vysvětluje, proč se otužování hodí nejen na zvládání zimy, ale i letních veder, co se při něm děje v lidském těle, jak je na tom západní civilizace s imunitou a jestli budeme žít věčně.

Tématu dlouhověkosti a cest k ní se bude věnovat také konference Longevity Revolution Festival, kterou CzechCrunch pořádá 30. ledna 2025 v pražském Vnitroblocku. Lístky na akci a detaily o programu, v jehož rámci vystoupí například zakladatel e-shopu OlaOla Martin Bernátek nebo známá výživová poradkyně Markéta Gajdošová, najdete zde.

Paní profesorko, jak jste na tom vy osobně s otužováním?
Mám toto téma docela nastudované, protože se na to hodně lidí ptá. Na otázku, zda je prospěšné, odpovídám, že není ani jasná definice toho, co otužování vlastně je. Zjednodušeně řečeno jde o zvyšování odolnosti organismu vůči nízké teplotě, kterou bychom měli předcházet infekcím. Pod otužováním si lidé většinou představí skok na Silvestra do zamrzlého rybníka, ale otužování může zahrnovat i méně drastické – a možná i více prospěšné aktivity, jako je pobyt na čerstvém vzduchu nebo sprchování studenou či vlažnou vodou. Není pevně dané, od jaké teploty a jakou metodou se dá mluvit o otužování.

Navíc to není samospásné. Pravidelné, přiměřené vystavování chladu nebo střídání tepla a chladu může být prospěšné, ale není pro každého. Například lidé s kardiovaskulárními problémy nemohou do sauny, někomu nedělá chlad dobře kvůli chladové kopřivce. Otužování taky nenahradí dostatek spánku, pohybu nebo vyvážené stravy s adekvátním obsahem bílkovin, tuků, sacharidů, vitamínů a minerálů.

Co je za vás hlavní smysl otužování? Zvýšení odolnosti organismu?
Přesně tak, jde o komplexní reakci organismu ve smyslu adaptace. Důležitá je pravidelnost a přiměřenost. Co je přiměřené, je však individuální a záleží na zdravotním stavu konkrétního člověka. Jde o to, že díky pravidelnému otužování můžeme dosáhnout adaptace nejen imunitního systému, ale i endokrinního systému. Organismus pak lépe reaguje na výkyvy teplot – ať už člověk vyjde z vyhřáté místnosti ven do chladu, nebo naopak. Bez pravidelné adaptace by organismus reagoval stresovou reakcí. Právě taková expozice chladu i tepla je prevencí nadměrné a nepřiměřené reakce těla.

Může tedy otužování pomáhat i s adaptací na letní výkyvy teplot, třeba přechody z klimatizace do vedra?
Ano, otužování pomáhá i s adaptací na teplotní výkyvy. Není to jen o chladu, ale obecně o přizpůsobení těla změnám teploty.

Co se v těle vlastně děje, když skočím třeba do studené vody?
Víceméně je to akutní stresová reakce s vyplavením adrenalinu, včetně jakéhosi spíš utlumení imunity, protože v tu chvíli tělo potřebuje vlastně přežít. Imunita je bezprostředně v ten moment spíš potlačená.

Otužování je populární novoroční předsevzetí. Co je podle vás nejhorší přístup, jak s tím začít?
Úplně nejhorší je, když se lidé do otužování bezhlavě vrhnou, i když s ním nemají žádnou zkušenost. Představa, že 1. ledna skočím do rybníka s třístupňovou vodou, je opravdu hazard se zdravím. Pokud chce někdo začít, měl by postupovat pomalu a s rozvahou.

Stačí třeba pořádně vyvětrat místnost, snížit teplotu v ložnici na 18 stupňů a hlídat si vlhkost vzduchu kolem 50 procent. Nebo se večer vykoupat ve vaně a zůstat tam, dokud voda nevychladne. Další možností je začít s teplou sprchou, kterou postupně ochlazujeme, až skončíme studenou vodou.

A co si myslíte o extrémech, jako je například metoda Wima Hofa, kdy se lidé noří do ledu?
Myslím si, že zavírat se do ledu je tak trochu nesmysl, pokud člověk není na takové podmínky mimořádně zvyklý a neprochází postupným tréninkem. O ledu občas slýchám šílené věci, lidé si myslí, co všechno se s ním nevyřeší… Na úrovni buněk to možná funguje, ale není to přenositelné na celek organismu. Třeba v nádorové imunoterapii dokážeme uchovávat buňky při teplotách -196 stupňů v tekutém dusíku, kde přežívají i několik let. Jenže ty buňky musíme uložit do ochranného roztoku, který je pro organismus jako celek toxický. Zamrazení celého těla je proto zcela nerealistické.

Mimochodem, myslíte si, že bude někdy možné zmrazit člověka, aby se za stovky let probudil, jak to známe ze sci-fi filmů?
Z hlediska současných vědeckých poznatků to není možné. Ale věda jde neustále kupředu. Kdybyste se před třiceti lety někoho zeptal, jestli budeme každý den nosit mobilní telefon u sebe, také by to znělo neuvěřitelně. Je tedy lepší být opatrný v prognózách, protože nikdy nevíme, na co věda přijde.

Říkala jste, že otužování je často probírané téma. Vnímáte ale, že zájem o něj roste?
Ano, v poslední době se o otužování mluví mnohem víc. Média jsou zahlcená obsahem a otužování je nosné téma, které se vrací ve vlnách. Typicky na podzim a koncem roku, když lidé hledají nová předsevzetí. Velký nárůst zájmu jsme zaznamenali během pandemie covidu, kdy byly zavřené tělocvičny a lidé hledali jiné způsoby, jak se udržovat v kondici. Hodně lidí začalo otužování praktikovat právě tehdy.

Ovlivnila covidová pandemie naši imunitu?
Pandemie a hlavně protiepidemická opatření ovlivnila naši imunitu spíše negativně. Kvůli izolaci jsme přišli o přirozený kontakt s běžnými infekcemi, který naši imunitu pravidelně „přeočkovává“. Důsledky teď vidíme například v nárůstu onemocnění jako černý kašel či různé virózy. Na začátku pandemie byla opatření jistě na místě, protože jsme nevěděli, co covid způsobí. Postupem času se ale některá z nich stala spíše kontraproduktivní.

Jsme jako společnost dnes zdravotně odolnější než před 20 nebo 30 lety?
To má několik aspektů. Průměrná délka života se za poslední desetiletí výrazně prodloužila. Zatímco ještě v minulém století byla kolem 40 až 50 let, dnes je u mužů kolem 75 let a u žen přes 80 let. Argument, že dřív byli všichni zdraví a dneska jsme „chcípáci“, tedy neobstojí.

Dříve lidé často zemřeli při první vážné infekci. Moji prarodiče pocházeli z deseti dětí, ale jen dvě z nich se dožily dospělosti. Dnes jsme potomky těch, kteří přežili infekce a epidemie, a díky tomu máme geneticky odolný imunitní systém. Tento silný imunitní systém ale někdy přestřeluje a reaguje přehnaně, což vede k nárůstu autoimunitních onemocnění a alergií. Imunitní systém, když nemá dostatek přirozených podnětů v podobě infekcí, může reagovat na alergeny nebo vlastní tkáně.

Zároveň díky moderní medicíně je novorozenecká a kojenecká úmrtnost téměř nulová, takže se podaří zachránit i velmi křehké organismy. Tato kombinace vede k paradoxní situaci – máme odolnější genofond, ale zároveň ho „ředíme“ slabšími jedinci, kteří by se dříve nedožili reprodukčního věku.

Jak se díváte na snahy o oddálení stárnutí? Je stárnutí léčitelná nemoc?
Stárnutí je velmi komplexní proces. Už dnes vidíme výsledky pokroku v medicíně a prevenci. V ekonomicky vyspělých zemích lidé v osmdesáti lyžují, hrají golf a žijí aktivním životem. Dříve byla babička ve čtyřiceti bezzubá, dnes máme zubní péči na vysoké úrovni a dokážeme udržet člověka fit mnohem déle.

Nicméně stárnutí je multifaktoriální proces. S věkem například roste riziko vzniku rakoviny, což je do značné míry způsobeno mutacemi a oslabenou schopností imunitního systému je kontrolovat. Dovedu si představit, že s časnou detekcí nádorů a lepší prevencí budeme schopni prodloužit aktivní život. Ale že bychom našli jediný mechanismus, který by zvrátil stárnutí, tomu nevěřím. Je to výslednice mnoha různých procesů, které v těle probíhají. Evoluční kroky v této oblasti jsou reálné, ale revoluční zázrak v podobě léku na věčný život nás podle mě nečeká.