Když Marvel před čtyřmi lety vypustil do světa blockbuster o Black Pantherovi, způsobil tím malou revoluci. Příběh o tajemném africkém království Wakanda, které díky nalezištím zvláštního kovu technologicky předehnalo zbytek světa na míle daleko, se nebál vsadit na převážně černošské obsazení, získal si kritiky i fanoušky a posbíral sedm nominací na Oscara, z nichž tři proměnil. Teď do kin dorazilo pokračování, které se musí vypořádat se smrtí Chadwicka Bosemana, představitele samotného Black Panthera. Jaké jsou naše první dojmy?

O tom, jestli druhý Black Panther vznikne, nebo ne, se mluvilo dlouho. Nakonec se ale režisér jedničky Ryan Coogler rozhodl pokračovat. A hlavně Chadwicka Bosemana, který si vybudoval pověst velmi nadaného herce a před dvěma lety podlehl rakovině tlustého střeva, o níž věděli jen jeho nejbližší, nepřeobsazovat.

Na místo toho natočil film, jehož hlavní hrdina zemřel a z témat ztráty, vakua a hledání nového místa ve světě se stal hlavní motiv snímku, který je pořád nadupaným superhrdinským blockbusterem, který si zachovává okázalou estetiku prvního dílu, ale také lidským příběhem o tom, jak se s tímto vším srovnat.

V úvodní scéně snímku Black Panther: Wakanda nechť žije proto sledujeme technicky nadanou wakandskou princeznu Shuri v podání Letitie Wrightové, jak se snaží do posledního momentu vyvinout látku, která by jejího bratra, krále T’Chalu alias Black Panthera, zachránila. Nezvládne to a na rozdíl od své matky se nechce s T’Chalovou smrtí smířit. Což je postoj, který dává dynamiku celému příběhu. (V dalších třech odstavcích se mohou objevit drobné spoilery.)

Ten je přitom nadmíru bohatý. Krátce na to se totiž ocitáme v době rok po králově smrti, kdy na Wakandu tlačí ostatní státy světa ve snaze získat přístup k jejímu drahocennému bohatství, vibraniu, tedy kovu, který jí umožnil její pokrok. Wakanda ho samozřejmě z obavy, co by s ním mocichtivé země jako USA nebo Francie udělaly, odmítá vydat. A tak se není co divit, že napětí stoupá a že americká vláda hledá vytoužený materiál jinde.

Náhodou ho najde na dně moře, čímž si proti sobě poštve mocnou podvodní říši Talokan, o jejíž existenci neměl nikdo tušení. A vlastně ani nadále nemá, protože její obyvatelé se ukážou jen Wakanďanům, zatímco okolní svět považuje za strůjce útoků, které Talokanci podnikli, právě národ černého pantera, protože nikdo jiný přece vibranium nemá.

V čele Talokanu stojí mocný de facto polobůh Namor, který se rozhodne svou zemi bránit stůj co stůj. V jeho pojetí to znamená preventivně zničit vše pozemské a nabídne v tom princezně Shuri, kterou zaujal, spojenectví. Respektive jí začne vyhrožovat zničením její země, která v důsledku dřívějších událostí stále postrádá svého posvátného panteřího ochránce, pokud to neudělá. A tak začíná složité hledání a uvažování nad tím, co je vlastně ta správná cesta.

Zní to jako klasický komiksový film? Zní, do dvou hodin a čtyřiceti minut, které trvá, se toho ale opravdu vešlo mnohem víc. Výše popsaná linka je jen základ, ze kterého vyrůstá mnohovrstevnatý příběh – který, když se nad ním zamyslíte, není ničím přelomový. Ale drží efektně dohromady a jeho síla spočívá v tom, že vypráví o nejhlubších lidských emocích, které řeší každý, ať už zrovna zachraňuje svět, nebo ne.

Wakanda nechť žije totiž nemá jednoznačnou hlavní postavu – kromě zesnulého T’Chaly –, ale sleduje prožívání rovnou několika postav, které se s nastalou situací snaží vyrovnat, co nejlépe mohou, a jsou ve vleku událostí, které ani tolik řešit nechtějí, ale musí. A pozor, skoro všechny jsou ženy, muži v tomhle filmu rozhodně nehrají prim. A třeba z toho, jak některé scény opanuje Angela Basettová coby královna Ramonda, vás bude mrazit.

Pokud se vám líbila pestrá opulentnost prvního Black Panthera, druhý za ní nezaostává, v případě zobrazování podmořského světa se ale sympaticky drží toho, že voda v temných hlubinách zase až tak krásná není. Ve smutném tématu se najde prostor i pro skvělé vtipy – o velkou část z nich se postará udatná válečnice Okoyo v podání Danai Gurirové – a i když vzdávání holdu padlému králi i herci (film dělá oboje současně) zavání patosem, ve Wakandě nechť žije tomu tak ale není. Slabší je film v jiných chvílích.

Například jako z jiného světa, či lépe řečeno filmu, vyznívají části, které se věnují geopolitice a tomu, že se Wakanda tím, že odhalila světu své tajemství, stala cílem útoků závistivých rádoby partnerů, kteří chtějí získat svou část jejích zdrojů. Na starosti je mají hlavně scény z pletichařící CIA, které ani zdaleka nemají takový spád jako drama uzavřené mezi africké a podmořské království. Navíc jsou dost průhledné. Poměrně klasicky melodramaticky a vypočítavě působí také odbočka věnovaná původu Namora (Tenoch Huerta), i když on sám jako postava takový není.

Jeho říše je vlastně pod vodu převedeným a trochu promíchaným světem mezoamerických indiánů, stejně úchvatným jako Wakanda. Její vůdce i obyvatelé jsou sice automaticky za záporáky, protože se rozhodli se bránit stůj co stůj, Namor k tomu má ale velice dobré a uvěřitelné důvody, které nelze jen tak smést ze stolu, čímž jako postava jen získává na zajímavosti.

Vedle něj Wakanda nechť žije představí ještě postavu další geniální vynálezkyně Riri Williamsové a nechybí ani ty známé z prvního dílu. Mnohem zajímavější je ale ten, kdo ve filmu zase až tolik není a po kom se celý snímek jmenuje – Black Panther je zde totiž hlavně symbol, ke kterému mnozí vzhlíží, jiným chybí, ale právě jeho neexistence všechny nutí růst. A je otázkou, jestli je vůbec potřeba.

Skvělou tečkou za filmem je ale jeho potitulková scéna, která samozřejmě nemůže coby signature znak Marvelu chybět. Místo tradičního lákání na nové projekty ale dá tomu aktuálnímu úžasnou lidskost a blízkost. Druhý Black Panther tak i díky tomu znovu ukazuje, že i v sériové výrobě, na kterou Marvel naskočil, můžou vzniknout zajímavé kousky. Otázka ale je, co by bylo, kdyby Chadwick Boseman nezemřel.