Rodičovská dovolená letos, alespoň z pohledu vyplácení finanční podpory, zkrátila svou maximální možnou délku na tři roky. Opatření má motivovat rodiče k dřívějšímu návratu do práce a to může být přínosné i pro děti. Podle průzkumu ekonomek Kláry Kalíškové a Aleny Bičákové totiž pobyt dětí s rodiči doma až do čtyř let pravděpodobně nic pozitivního v jejich vývoji nepřináší, naopak dětem ze slabších sociálních skupin může snížit jejich pozdější šance na vyšší vzdělání.

Zrušený čtvrtý rok rodičovské se v Česku objevil v 90. letech. K projednávanému zákonu o sociálních dávkách ho na poslední chvíli ve formě přílepku k zákonu připojili poslanci v roce 1995. Tehdy navíc nebylo možné čerpat rodičovský příspěvek flexibilně nebo během něj pracovat. „Ukázalo se, že v té době byla obrovská mediální a celospolečenská kampaň, že má být dítě v péči matky alespoň do čtyř let. Jinak bude mít negativní psychické následky,“ říká v rozhovoru Klára Kalíšková, která působí na FIS VŠE a think tanku IDEA při CERGE-EI.

O dvacet let později přišla Kalíšková s kolegyní Alenou Bičákovou s výzkumem, který naopak říká, že to některé děti mohlo poškodit. Kalíšková a Bičáková došly totiž  v šetření, které jim letos otiskl prestižní vědecký magazín Journal of Population Economics, k závěrům, že rok navíc doma s rodiči nepřinesl dětem žádná pozitiva. A co víc, pro děti rodičů s nižším vzděláním mohl mít negativní dopad i na jejich vzdělání. „Čím je dítě starší, tím důležitější se zdají další podněty kromě těch, které získá od matky. I to, že se dítě naučí fungovat v nějakém kolektivu a s jinou autoritou, než je jen rodič,“ říká Kalíšková.

Nejde o jediný výzkum Kalíškové a Bičákové, který překládá data proti dlouhé rodičovské dovolené v Česku. Ve studii, v níž zkoumají postavení matek na trhu práce, konstatovaly, že dlouhé rodičovské dovolené českých žen mimo jiné vedou k vysokému riziku nezaměstnanosti po návratu na trh práce. „O dlouhé rodičovské dovolené se tedy dá říci, že škodí matkám i dětem,“ shrnuje Kalíšková.

Člověk by úplně neřekl, že základy, které si dítě osvojí ve třech letech, ho nějak ovlivní v tom, jestli vystuduje vysokou školu. Můžete nějak popsat řetězec,  jak k tomu dochází?
Naše hypotéza je, že dítě nastoupí do školky později a už se nestihne doučit a dohnat všechny dovednosti, včetně sociálních. A do školy už pak nastupuje rovnou s handicapem a je pozadu. Pak se to s ním po celou dobu studia táhne. A v důsledku toho už nenastoupí na vysokou školu, protože se tam buď nedostane, nebo se o to ani nesnaží, a tak trochu se v tom věku kolem 21 až 22 let hledá. Tenhle fenomén se dá měřit indikátorem s anglickou zkratkou NEET, tedy Not in Education, Employment or Training – ti mladí ani nepracují, ani se nevzdělávají. My jsme se i dívali, jestli si třeba nezaloží dříve rodinu, ale to v datech nevidíme. Tuhle hypotézu ale bohužel s našimi daty neumíme ani vyvrátit, ani potvrdit.

Máte data ze zahraničí, která by potvrzovala stejný trend?
Velikosti odhadnutých negativních efektů, které my vidíme, se celkem shodují s některými zahraničními odbornými články. Například když v Kanadě rozšířili dostupnost školek pro tříleté děti, takže naopak začaly chodit do školky dříve a proběhl tam obrácený efekt než u nás, tak jich pak více studovalo vysoké školy. A nárůst podílu dětí, které začaly v Kanadě studovat vysoké školy, je podobně velký jako pokles studujících v naší studii.

Z dat různých studií vyplývá, že pro děti z nízkých sociálních skupin je lepší, když nastoupí do školky co nejdříve, ale netýká se to dětí ze střední třídy. Vy ale máte ve studii čísla, že to zasahuje všechny sociální skupiny…
V datech nevidíme vyloženě příjmy rodiny, ale známe vzdělání matky, vzdělání otce, což většinou bývá dobrý klíč k pochopení toho, v jaké rodině dítě vyrůstá. A z čísel vyplývá, že tam nebyl skoro rozdíl. Ženy s nižším i vysokým vzděláním zůstávaly doma stejně.

Když si data rozdělíme na matky s nižším a vyšším vzděláním, tak to pak vypadá, že primární negativní dopady na děti byly tažené matkami s nižším vzděláním, tedy bez maturity. A nemít maturitu bylo v devadesátých letech celkem běžné, nejednalo se určitě o nějakou úzkou skupinu rodin s nejnižším socio-ekonomickým statutem. Ale ani u matek s vyšším vzděláním nevidíme žádné pozitivní dopady na děti v důsledku toho, že byly o rok déle doma s matkou. V nejlepším případě tam prostě není žádný efekt. Dětem to neublížilo, ale ani nijak nepomohlo.

V čem pobyt doma handicapuje děti ze sociálně stabilních rodin?
U dětí se vzdělanými rodiči nenacházíme negativní vliv. Spíše je to o tom, že když se reforma zaváděla, tak se argumentovalo, že to dětem pomůže, to, že, budou o rok déle doma. A to se opravdu nestalo. I v zahraničí se vede diskuse, v jakém věku je pro dítě důležitá primárně matka a kdy už jsou to pak jiné vstupy, aby se dobře rozvíjely všechny jejich kognitivní a nekognitivní schopnosti. V zahraniční literatuře se tenhle přelom popisuje většinou kolem 18 měsíců věku dítěte.

To je o dost jiný věk, než na kterém je společenská shoda u nás.
A samozřejmě to v českém prostředí nemůžete ani říct. Ale běžně je to uváděný věk vhodný pro nějakou rozumnou návštěvu předškolního zařízení. Ze zahraniční literatury víme, že více tím získají opět ty děti z chudších a méně vzdělaných rodin. Ale neublíží to nikomu, ani těm se vzdělanými rodiči.

Čím je dítě starší, tím důležitější se zdají být pro jeho vývoj další podněty, které mu matka už většinou nenabídne. I to, že se naučí fungovat v kolektivu a s jinou autoritou, než je jen rodič, může být důležité.

Takže lze shrnout, že tento výzkum v kombinaci s vaším dalším výzkumem, který mluví o tom, jak těžké je pro matky po více letech doma na rodičovské najít si práci, říkají…
Že pozdější nástup dítěte do školky škodí dítěti i matce. Je to tak, a přesto je u nás pořád velmi časté, že nastupují děti do školek později než ve třech letech. Stačí jen, když se vám dítě narodí třeba v lednu. Do školky ho často vezmou až v září.

Jak se vliv jednoho roku doma navíc zkoumá?
My jsme využily reformy, která se stala v roce 1995 u nás v Česku. V době, kdy se schvaloval zákon o státní sociální podpoře, který vlastně nastavoval systém nepojistných sociálních dávek. To se týkalo i rodičovského příspěvku. Už před rokem 1995 mohly ženy zůstávat s dítětem doma na placené rodičovské do tří let věku dítěte a původně to tak v zákonu o státní sociální podpoře mělo i zůstat. Na poslední chvíli k němu ale poslanci KDU-ČSL připojili přílepek, který placenou rodičovskou prodloužil do čtyř let věku dítěte. Parlament změnu schválil na jaře roku 1995 a od podzimu už vešla v platnost.

Rodičovský příspěvek se tedy mohl pobírat roky čtyři. Tehdy ta dávka, která představovala asi čtvrtinu průměrného příjmu, nešla čerpat nijak flexibilně, takže matky byly finančně motivované zůstat doma i čtvrtý rok, jinak by ty peníze nedočerpaly. Pravidla byla nastavená velmi přísně. Nebylo možné při rodičovské dovolené pracovat a dítě nemohlo navštěvovat školku. Tehdy se tedy řada matek rozhodla být i čtvrtý rok doma a děti nastoupily do školky o rok později než ročníky před nimi. Z čísel víme, že před reformou bylo doma dvacet šest procent žen, po reformě zhruba šedesát, které měly nejmladší tříleté dítě.

Foto: Archiv Kláry Kalíškové

Kalíšková konstatuje, že v devadesátých letech tu byla očividně snaha na návrat k tradičním rolím

Jak něco, co se stalo v devadesátých letech, souvisí se současností?
Dnes je těmhle zasaženým dětem, které šly o rok později do školky, už skoro třicet a my je sledovaly v jejich 21, 22 letech, ale dívaly jsme se i jak na tom jsou kolem 26 roku věku. Jestli nastupují na vysoké školy, pokud nenastupují, tak jestli pracují. Je to ten ukazatel s názvem NEET – Not in Education, Employment or Training – což je ukazatel, kdy oni nejsou ani zaměstnaní, ani se nevzdělávají, a ten u těchto lidí výrazně vzrostl. Patrnější je to u dívek, méně nastupují na vysokou školu a méně častěji ji dokončují.

A mohl za to jeden rok navíc doma?
Ano, zdá se, že celodenní mateřská péče do čtyř let měla na děti negativní dopady. Což je obzvlášť zajímavé v kontextu toho, kolik žen možnosti být doma využilo. Bylo to poměrně vysoké číslo, i když věděly, že jim už zaměstnavatel kvůli tomu nepodrží pracovní místo, nárok na návrat na pracovní pozici byl jen do tří let věku dítěte. A rodičovský příspěvek také nebyl nijak extrémně vysoký. Nás to celkem překvapilo, že i přesto se ženy rozhodly zůstat o rok déle doma, a začali jsme pátrat, jak je to vůbec možné. A ukázalo se, že v té době byla velká mediální a celospolečenská kampaň, že má být dítě v péči matky alespoň do čtyř let. Jinak bude mít psychické následky. Aby to něčím zastánci téhle teorie podpořili, vytáhli psychologické studie, které zkoumaly vliv týdenních jeslí, co fungovaly v padesátých letech.

Srovnávaly celotýdenní pobyt v jeslích s běžnou školkou, kam se chodí jen přes den?
Přesně tak. V padesátých letech šlo o zařízení, ve kterých byly děti celý týden a neviděly rodiče. Navíc šlo o děti třeba i méně než rok staré. Studie ukazovaly, že tato zařízení pro ně opravdu nebyla dobrá. My se tady ale bavíme o dopoledním, maximálně odpoledním zařízení pro děti tříleté a starší. To porovnání nedává smysl.

V devadesátých letech tu byla očividně snaha na návrat k tradičním rolím. Vymezení se proti minulému režimu. Křesťansko-demokratická strana měla výrazný hlas a vznikl obrovský společenský tlak na to, že matka musí pečovat o dítě do čtyř let doma. A tak prošel přílepek k zákonu.