„Jsem Maximus Decimus Meridius. Velitel Severní armády. Generál legie Felix. Věrný služebník pravého císaře Marka Aurelia. Zavraždili jste mi syna a zavraždili moji ženu. A já se pomstím teď, nebo v příštím životě.“ Taky vám při těch slovech zní v hlavě hudba Hanse Zimmera a vidíte Russella Crowea v jeho nejikoničtější roli? Tak si pojďte filmového Gladiátora připomenout – ale taky ještě jeden historický velkofilm od Ridleyho Scotta.

Je květen roku 2000. Právě se s nadšením v očích a úžasem v hlavě vracíte z kina, kde jste viděli Gladiátora. Velkolepý snímek míchající osudovost, akci a dějiny starověkého Říma. Těšíte se na novou éru vyladěných vysokorozpočtových historických filmů. Jenže… ona nepřijde. Právě v těchto dnech slaví nejoceňovanější film režiséra Ridleyho Scotta pětadvacet let od premiéry, ale za čtvrt století nenašel přemožitele.

Gladiátor totiž dodnes neporaženě vládne popcornově-historické hollywoodské zábavě. I když o jednom neprávem opomíjeném Scottově snímku, který nyní také slaví výročí, ještě bude řeč níže. Že si s dějinami Gladiátor zahrával dost volně? Co na tom, když vyvolal dojem, že skutečně sledujete drama na písku Kolosea. Však také utržil půl miliardy dolarů. Citace hlavního hrdiny Maxima žijí dodnes. A ústřední hudební motiv je nezapomenutelný. Jen si ho pusťte.

Především však Gladiátor vyhrál pět Oscarů včetně těch za nejlepší snímek i mužský herecký výkon, který Russella Crowea vyslal mezi největší filmové hvězdy. Řekli byste si, že Gladiátor ukázal úspěšnou a lukrativní cestu pro další tvůrce – pojďte, inspirujte se historií a točte skutečně epické filmy plné napětí, akce a emocí, funguje to! Ale za těch pětadvacet let to už nikdy nezafungovalo tak dobře.

Bylo to charisma Russella Crowea a oslizlost Joaquina Phoenixe coby císaře-záporáka? Bylo to zasazení do Říma, do něhož vedou všechny cesty a se kterým se pojí obrovská část evropské kultury? Byl to hlad po několik let starých filmech jako Statečné srdce a Poslední Mohykán, či dokonce po antických eposech šedesátých let, jako byli Spartakus a Ben Hur?

Ačkoliv zábavný, ani loňský Gladiátor 2 se vystoupení ze stínu svého předchůdce nepřiblížil. Mimochodem se zde trochu nabízí srovnání s Pánem prstenů. Očekávali jsme, že filmová trilogie Petera Jacksona vykopne silou beranidla Grond brány pro útok celé armády kvalitních fantasy filmů. Ale kdepak.

Osud tomu nicméně chtěl, že přesně pět let po Gladiátorovi nás opět Ridley Scott lákal do kin na historický velkofilm. Posunul se o několik století kupředu. Do doby křížových výprav, rytířů ve Svaté zemi a jejich protivníků vedených slovutným Saladinem. Království nebeské od Ridleyho Scotta dnes také slaví, a to rovnou kulatých dvacet let od premiéry začátkem května roku 2005.

Rozšířená verze udělala z pekla ráj

Jenže kdo si pamatuje Království nebeské jen z velkého plátna, možná se nad přirovnáním ke Gladiátorovi pousměje. Jistě, rytíři a Saracéni a meče a katapulty dovedli pobavit. Ale podivný scénář byl plný klišé a nevyvážených okamžiků, kdy jste jednu chvíli sledovali těžkopádnou paralelu se skutečnou politikou, pak zase narážku na prohnilost náboženství, načež to vystřídal komediální moment lehce prkenného Orlanda Blooma…

Tenhle film že spojujeme, možná i srovnáváme s Gladiátorem? Samozřejmě! Protože kdo stejně jako autor tohoto textu lační po každém filmovém, knižním či seriálovém střípku adaptace skutečné historie, ten si Království nebeské pamatuje z jeho režisérské verze. Zatímco výše zmiňovaný Pán prstenů ve svých extended verzích přidával ke genialitě dokonalost, Království nebeské svým director’s cutem z koukatelného, ale rozpačitého snímku učinilo vynikající velkofilm.

Ridley Scott nebyl žádný zelenáč, vždyť před Gladiátorem natočil Vetřelce nebo Blade Runnera, svůj historický um potvrdil už mušketýrskou prvotinou Soupeři. Přesto se dostal pod tlak studia 20th Century Fox a svou středověkou vizi zkrátil o tři čtvrtě hodiny. V lidském životě zrnko času, pro film ale rozdíl mezi královstvím pekelným a nebeským. A jen pár měsíců od premiéry ořezané verze proto dokončil také tu „opravdu svou“.

Pokud jste prodlouženou verzi Království nebeského neviděli, přišli jste o jeden z nejlepších historických filmů moderní doby, který na trůnu popularity Gladiátora nevystřídá, ale být v jeho družině si zcela zaslouží silou svého srdce, své paže i své víry. Díry ve scénáři byly zaceleny, motivace postav prohloubeny a to, co bylo dobré, bylo ještě znásobeno. „Tohle je ta verze, která měla jít ven,“ prohlásil před lety Scott.

Těžko si vzpomenout na jiný srovnatelně velký snímek, u nějž by režisérský zásah tak mocně proměnil vyznění filmu. Příběh kováře Baliana, z nějž se vyklube rytířský levoboček a následně ochránce celého Jeruzaléma, po navrácení stopáže ze 140 na 190 minut najednou začal dávat smysl. A rozpačitější recenze původního díla se proměnily v oslavné ódy.

Doslova už první scény Orlanda Blooma, jímž zmítá zoufalství, které ho dovede k vraždě, jsou vystavěny úplně jinak. Do filmu se vrátila vystřižená postava syna urozené femme fatale Evy Green. Náboženské motivy se posílily zdánlivými drobnostmi, třeba jen pár větami jednoho z Balianových spolubojovníků – anebo to opravdu byl anděl? A naopak platí, že divák o nic nepřichází. Třeba o leprou trpícího a v masce neustále skrytého, a přesto skvělého krále Edwarda Nortona.

Ale takový už je Ridley Scott, řekl by možná zkušený filmový fanoušek. Jednou stvoří skvost a je z toho Gladiátor nebo Černý jestřáb sestřelen. Jindy to je nedokonalý Napoleon či Robin Hood, mimochodem taky s Crowem. Málokdy, vlastně nejspíš nikdy to není nekoukatelné. Ale možná častěji, než by se divákům líbilo, bylo Scottovo koketování s historií ukázkou nenaplněného potenciálu.

Ještě štěstí, že u Království nebeského tohle klopýtnutí režisér zcela velkolepě a nevídaně napravil. A to způsobem, který je mu zcela vlastní. Prodlouženými verzemi je proslavený, připravil je pro skoro polovinu svých filmů. Včetně Gladiátora, který ji nepotřeboval, nebo Blade Runnera, který nutně taky ne, ale i tak ho vylepšila. Každopádně jestli vás tohle čtení navnadilo na skutečně vynikající historický film, nenechte se zmást jeho slabším kasovním výkonem a pusťte si Poslední souboj. Taky ze středověku. Taky od Ridleyho Scotta. A taky top.