Když je ten nejlepší plán nemít žádný plán. Tak by se dal popsat příběh Martina Půlpána, který v mnohém připomíná pasáž z filmu Forrest Gump. Tu, v níž si šel Forrest zaběhat, až nakonec přeběhl celé Spojené státy. Na rozdíl od něj však Půlpán neobul běžecké boty, ale hodil na záda malý batoh, do něj si sbalil jen to nejnutnější, a vydal se na cestu. Během ní se nesčetněkrát ztratil, párkrát zamiloval, ocitl se v situacích, kdy šlo o život, a pochopil, že i v těch nejzapadlejších koutech světa, a možná právě tam nejvíce, žijí lidé se srdcem na dlani a úsměvem na tváři.

Hovořit s Martinem Půlpánem o jeho cestě a všech zážitcích je samo o sobě velkou výpravou za tisícem dobrodružství. A snažit se o nich napsat jediný článek, je věc zhola nemožná. Pro Půlpána byl ostatně problém vměstnat svůj cestovatelský příběh do celé knihy Ztracen na hedvábné stezce, kterou na základě svých cest sepsal. Není se čemu divit. Pokud přejdete z Evropy až do jihovýchodní Asie, máte čas a chcete poznávat neprozkoumaná místa, zážitků se vám přihodí spousta.

Čas i touhu Půlpán měl. Jediné, co mu chybělo, byl jakýkoliv plán. Ten by kdekdo před zahájením putování trvajícího 566 dní, během kterých ušel či ujel stopem 67 tisíc kilometrů přes Hedvábnou stezku až do Myanmaru, očekával. To by se však Martin Půlpán, původně DJ a manažer hudebního klubu, nesměl rozhodnout pro svou cestu ze dne na den.

Bez plánu

„V pátek večer jsem hrál v klubu a v sobotu ráno jsem vzal malý batoh a tři trička a jel jsem se někam podívat. Na takový malý výlet na pár dní, maximálně týdnů. A najednou po roce koukám, že jsem v Číně,“ říká s úsměvem osmatřicetiletý muž vystupující pod přezdívkou Lost Czech Man, který díky hektickému životnímu stylu začal stejně jako mnoho dalších postupně doutnat, až nakonec úplně vyhořel.

Cestování pro něj přitom bylo denním chlebem. Často třeba létal hrát do zahraničních klubů, ovšem poznávat navštívené země jen z okénka letadla nebo si je vychutnávat na hotelovém pokoji nenaplňovalo jeho sny, jež jej coby studenta mezinárodních vztahů provázely již od mládí.

„Nebavily mě návraty, kdy jsem po čtrnácti dnech na Kubě, která mě neskutečně bavila, musel zabalit kufr a jet zase domů, kde jsem měl další závazky. Proto jsem věděl, že tahle velká cesta jednou přijde. Jen jsem nevěděl, kdy a kam,“ popisuje genezi své cesty Půlpán.

Jak sám říká, než vyrazil, byl pohodlným člověkem a příliš nevěřil lidem ve svém okolí. V průběhu svého putování ale začal brzy zjišťovat, že svět je úplně jiným místem, než jaké očekával. Postupem času si prý začal uvědomovat, že je naše společnost profilovaná normami, které se snažíme naplňovat, aniž bychom si uvědomovali, že tím přicházíme o pocity štěstí.

Zažívat je třeba nad šálkem čaje se přitom podle Půlpána dá skoro všude. I díky tomu, že se čaj od Turecka po Čínu řekne všude stejně. Zemí, které během necelých dvou let procestoval, bylo celkem jednadvacet. Svou pouť zahájil ve Španělsku a Maroku, aby se následně – jak sám říká – postavil v Sofii, hlavním městě Bulharska, vedle silnice a začal stopovat směrem na východ, neznámo kam.

Tímto neznámem se nakonec staly země jako Turecko, Írán, Arménie, Gruzie, Ázerbájdžán, Turkmenistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Kazachstán, Tádžikistán, Čína, Hongkong, Macao, Vietnam, Laos, Kambodža, Thajsko a Myanmar. Za vůbec nejlepší místo pro cestovatele považuje oblasti Íránu a Tádžikistánu.

„Jsou to země bývalé Perské říše a nejpřívětivější státy, jaké jsem kdy zažil. Je tu normální někomu pomoct, člověka pozdravit a popřát mu hezký den,“ vysvětluje Půlpán a hned přidává i destinaci, které by se příště raději vyhnul. „To by byla určitě Abcházie. Mě lákalo se tam podívat, i když se tam v minulosti ztráceli turisté,“ líčí Půlpán. Do bývalé součásti Sovětského svazu, která byla přiřazena ke Gruzii, od níž se v roce 1994 oddělila jako neuznaný stát s podporou Ruska, se původně vypravil na dva týdny.

„Ale možná proto, že jsem tehdy vypadal jako špinavý a zarostlý bojovník právě rozpadlého Islámského státu, mě neustále stavěli a vyslýchali chlapíci ve velkých SUV se samopaly, kteří chtěli, abych s nimi někam jel, což jsem naštěstí neudělal. Takže jsem tuto zemi po pěti dnech raději opustil,“ vzpomíná.

Technologie na cestách

Právě nestabilní politická situace v mnoha případech udávala směr, kterým se vydával. Orientaci v geopolitické situaci považuje při pohybu v oblastech Střední Asie a Blízkého východu za klíčovou. I proto byl vybavený hned dvěma pasy a při přechodu ázerbájdžánských hranic pro jistotu ukazoval pas bez arménského razítka a na hranicích Íránu zase schoval ten s razítkem izraelským.

Byť sám říká, že mu bylo velkou výhodou studium mezinárodních vztahů, často mu pomohli se získáváním informací místní a také internet. Žijeme totiž v 21. století a minimálně na internetovou kavárnu se dnes dá narazit v každém větším městě. Martin Půlpán jen doporučuje vybavit se nástroji typu VPN, které pomohou internet a některé platformy rozběhnout i tam, kde si to tamní vláda nepřeje, jako je Čína či právě Írán.

Během putování se nicméně Půlpán většinu času pohyboval v oblastech bez internetu, a jelikož si nikdy nekupoval místní SIM karty, spoléhal se především na offline nástroje ve svém mobilním telefonu. Sám doporučuje mít nejméně tři mapy, protože v různých oblastech si každá vede více či méně dobře.

„Někde skvěle fungují Maps.Me, jinde mapy od Googlu a někde zase dobře šlapou mapy od Seznamu. To mi kolikrát zachránilo zadek, protože zatímco dvě mapy byly v dané oblasti slepé, u té jedné jsem alespoň tušil, že několik desítek kilometrů přede mnou je nějaká vesnice, což je minimálně z psychologického hlediska důležité,“ říká Půlpán.

Telefon doporučuje mít vždy podporovaný alespoň dvojicí externích nabíječek, díky kterým lze v poušti či horách přežít bez elektřiny celý týden. Podobného vybavení bychom si dle jeho slov měli sebou brát na cesty ale co nejméně. „Při mém způsobu cestování je nejlepší vypadat co nejvíc chudě, protože si vás nikdo nevšímá. Nikdo se mě za cestu nepokusil okrást, protože co by mohl mít cestovatel, který má rifle samou díru a je cítit až za roh,“ směje se.

Nekonečná cesta

Když se po roce svého putování dostal Půlpán až do Číny, uvědomil si, že je jen kousek od zemí jihovýchodní Asie. A tak se sebral a vydal se směrem do Vietnamu a dále do Laosu, Kambodži, Thajska a Myanmaru. Zde však byla jeho cesta nenadále ukončena pandemií koronaviru. Kdyby nebylo jí, byl by Martin Půlpán dnes s největší pravděpodobností ještě v pohybu s vidinou toho, že procestuje celou planetu bez využití letadla.

Na to však nakonec musel nasednout a odletět zpět domů, kde začal dávat dohromady střípky svých zážitků, o kterých již předtím pravidelně psal na svém blogu. Jak ovšem říká, jeho knížka financovaná prostřednictvím úspěšné kampaně na Startovači, v rámci níž od fanoušků získal přes 200 tisíc korun, není jen obyčejným cestopisem.

Na 576 stránkách se snaží motivovat všechny, kteří by chtěli absolvovat něco podobného. „Lidé se hodně bojí, co by jim na takové rozhodnutí řeklo okolí, co by bylo, až by se vrátili a podobně. Já jsem se skoro po dvou letech vrátil, ale nezměnilo se tady u nás v podstatě vůbec nic. Člověk se bojí, že mu něco uteče, ale naopak mu utíká ten svět tam venku,“ je přesvědčený Půlpán.

Doma teď prý po návratu tak trochu trpí. „Člověk tam venku neustále zažívá dobrodružství. Každý den je neuvěřitelná jízda tisíce malých příběhů. Jenže to se návratem změnilo,“ říká s povzdechem. K absolvování podobné cesty nejsou podle něj překážkou ani peníze. Celé putování jej ve finále vyšlo na 190 tisíc korun, přičemž letenka zpět přišla na dalších dvacet tisíc.

A 190 tisíc korun je podstatně nižší částka, než kterou člověk standardně zaplatí během dvou let za život v České republice, přičemž i míra zážitků bude ve většině případů podstatně menší. „Štve vás to v práci? Tak v ní nebuďte. Častou odpovědí, proč nejde cestovat, jsou peníze, já ale cestuji za 10 dolarů na den, takže kvanta peněz nejsou potřeba. Takovou cestu může uskutečnit opravdu každý. To je posláním mé knihy i mých přednášek. Vzít ten malý batoh a toulat se světem může každý, a není se čeho bát,“ povzbuzuje ostatní Půlpán.

Sám věří, že svou cestu jednou dokončí. Možná to nebude brzy, možná to nebude za pár let, ale jednou opět hodí batoh na záda a vydá se směr Český Krumlov, aby za rok zjistil, že stojí třeba na Kamčatce. Ultimátním cílem pro něj zůstává navštívit všechny země světa. Prozatím jich má na svém seznamu odškrtnuto 86, takže jich ještě více než stovka zbývá.