Neexistuje mnoho lidí, kterým jako by bylo souzeno stát se herci tak, jako Bruci Willisovi. Ještě na střední škole se potýkal s koktavostí, zatímco ale většinu lidí stresuje vystupování před publikem, jemu právě vystupování na pódiu pomohlo mluvit plynuleji. Časem dokonce vydal hudební album, vystupoval na Broadwayi a postaral se o některé z nejkultovnějších hlášek v moderní historii Hollywoodu. Jeden z nejznámějších žijících herců dnes oslavil sedmdesáté narozeniny, což je ideální příležitost připomenout si hlavní momenty jeho uměleckého života.

Historka o tom, jak herecká hvězda překonala koktavost, sice může na první pohled působit inspirativně, skutečná zkušenost mladého Willise ale byla poměrně těžká. „Zažil jsem si hodně šikany a musel jsem si cestu ven vybojovat,“ řekl před časem serveru The Hollywood Reporter. V dětství mu kvůli jeho problémům připadla přezdívka „Buck-Buck“.

V roce 2016 obdržel cenu od Amerického institutu pro koktavost, a když ji přebíral, v emotivním proslovu poznamenal: „Nejtěžší, co si pamatuju, bylo, když jsem jako dítě koktal. Moje rada lidem v téhle místnosti zní: Nikdy nikomu nedovolte, abyste se kvůli němu cítili jako vyděděnec, protože nikdy nebudete vyděděnci.“

Reprofoto: 20th Century Studios/YouTube

V průběhu střední školy se rozhodl zkusit zapojit do divadelního kroužku. Nejen, že v sobě rychle objevil přirozený talent pro herectví, práce s psaným dialogem mu navíc pomohla získat větší kontrolu nad svým mluveným projevem a postupně díky tomu koktavost překonával. Jelikož pocházel z dělnické rodiny a nemohl si po střední dovolit pokračovat ve studiích, zprvu pracoval jako člen ostrahy v jaderné elektrárně nebo soukromý vyšetřovatel. Zájem o herectví mu ale zůstal a později ho začal studovat na univerzitě.

I want to be a part of it, New York, New York

Přelet nad kukaččím hnízdem je neodmyslitelně spjat s Jackem Nicholsonem. Zásadní je ale i pro Bruce Willise. Na studiích se totiž angažoval ve školní dramatické adaptaci knihy Kena Keseyho a díky tomu se definitivně rozhodl, že svoji budoucnost vidí v herectví. V pouhých devatenácti opustil univerzitu a přestěhoval se do New Yorku, kde se postupně dostal do řady mimobroadwayských inscenací.

V roce 1985, když mu bylo třicet, se spolu se třemi tisíci dalšími lidmi ucházel o roli v komediálním dramatu Měsíční svit. Úspěšně. Herec, který se kdysi krátce živil jako soukromé očko, ho nyní ztvárňoval také v seriálu. V průběhu následujících čtyř let a pěti řad se Willis alias sarkastický detektiv David Addison stal jednou z nejznámějších tváří televize, získal cenu Emmy i Zlatý glóbus.

Že se pak z televizní hvězdy stal Willis hollywoodskou legendou, je jen shoda náhod. Jelikož stále natáčel Měsíční svit, odmítl původně hlavní roli v akčním blockbusteru Smrtonostná past. Navíc tehdy nebylo zvykem, aby se televizní herci přesouvali do filmu (nebo naopak), a ti, co to zkoušeli, nebyli moc úspěšní. Přítelkyně režiséra Smrtonostné pasti se nicméně náhodou setkala se zástupcem analytické firmy CinemaScore a vyžádala si analýzu, podle níž by obsazení Willise projektu neuškodilo.

To by samo o sobě nestačilo na zásah do produkce úspěšného seriálu, Willisova kolegyně a představitelka jedné z hlavních rolí Měsíčního svitu, Cybill Sheperd, ale otěhotněla, takže se natáčení muselo pozastavit. Tím herec dostal přesně dostatek času na to, aby si bokem zahrál ve filmu, který se stal globálním hitem, udělal z něj filmovou hvězdu první velikosti a lidé ho dodnes s nadšením sledují znovu a znovu.

Bruno je zpátky

Bruce Willis ale není jen herec. Vydal totiž ne jedno, dvě, ale hned tři studiová hudební alba. Vše začalo chvíli před Smrtonosnou pastí, kdy herec v hodinovém mockumentu pro HBO ztvárnil Bruna Radoliniho, smyšleného bluesového hudebníka, který ovlivnil celou řadu dalších. V komedii The Return of Bruno se ve fikcionalizovaných verzích sebe sama objevily také hudební hvězdy jako Phil Collins, Elton John, Ringo Starr, Jon Bon Jovi, Graham Nash nebo Bee Gees. Všichni Radolinimu skládají poklonu.

Dlouhohrající album The Return of Bruno, které Willis nazpíval, se do dějin žánru nezapsalo, mělo ale relativně dobré prodeje a dnes představuje zajímavý artefakt zábavního průmyslu. V letech 1989 a 2001 vydal dvě další, obě ale propadla – to poslední, nesoucí název Speak Up, je těžké vůbec dohledat.

Kdopak to hraje?

Asi málokdo by očekával, že po nabytí statusu akční hvězdy se Willis objeví ve dvou komediích, kde propůjčí svůj hlas batoleti. Překvapivě to ale fungovalo, dvojice filmů Kdopak to mluví byly hity a nijak se nepodepsaly na úspěchu druhé Smrtonosné pasti. Problémy nastaly po ní, když propadly tři snímky (kdo z vás viděl Ohňostroj marnosti, Hudson Hawk nebo Barvu noci?). Sice se mluví o tom, že Willisovu kariéru v roce 1994 znovu nastartoval Pulp Fiction, herec ale celou dobu natáčel jeden film za druhým.

 

View this post on Instagram

 

A post shared by Demi Moore (@demimoore)

V následujících letech se objevil ve 12 opicích, Pátém elementu, Armageddonu, Šestém smyslu nebo Vyvoleném. Hvězda jednoho z nejlepších a nejnekonvenčnějších vánočních filmů všech dob vůbec nikdy nepřestala hrát, jen se změnily kvality projektů, s nimiž spojoval svoje jméno.

Přelom tisíciletí představuje také pomyslný zlom ve Willisově uměleckém životě. Po roce 2000 jsou zde sice pořád oblíbené tituly jako Sin City, Smrtonosná past 4.0, Red, Expendables nebo Looper, mezery mezi nimi ale vyplňuje řada filmů, co za pozornost příliš nestojí. A tyto mezery byly postupem času větší a větší. V průběhu posledních takřka deseti let své kariéry někdejší hollywoodská hvězda jen těžila z dávné slávy. 

Poslední roky pak představovaly naprostý tvůrčí úpadek – Bruce Willis se objevil v desítkách levných braků, které jen využívaly známé jméno pro pozornost, jakou by si jinak nikdy nedokázaly získat. Naneštěstí je toto období dost možná spojené s postupující afázií, která se v roce 2022 stala oficiálním důvodem konce hercovy kariéry.

Afázie, tedy ztráta nebo porucha řeči a schopnosti porozumění, byla jen začátkem Willisova náročného stáří. Jeho rodina počátkem roku 2023 oznámila, že mu lékaři diagnostikovali frontotemporální demenci, neléčitelnou nemoc s průměrnou dobou dožití sedm až třináct let. Mezi symptomy patří změny osobnosti a chování, zhoršení sebekontroly nebo úsudku. Od té doby se objevilo jen pár krátkých aktualizací ke zdravotnímu stavu oblíbeného umělce.