Uprostřed zašlého skladiště sedí na béžovém kolečkovém křesle hubený chlapík v bledě modré košili a výrazných brýlích s hranatými obroučkami. Tři mohutní drsňáci v černých kuklách na něj míří samopaly. Napětí v místnosti roste, když zpoza hromady krabic, potřísněných zaschlou krví, vyletí granát a dopadne ozbrojencům přímo za záda. Tlaková vlna výbuchu rozjede kolečkové křeslo i s pasažérem vpřed, a on se tak nekontrolovaně řítí prostorem, zatímco mu za zády šlehají plameny. Nad jeho hlavou proletí hořící tělo jednoho z mužů, kteří ho zřejmě drželi v zajetí. „No, tak to jsem já,“ směje se profesionální kaskadér, koordinátor a choreograf filmových a divadelních akčních scén Jiří „George“ Kosorinský.

Podobné zážitky jsou pro kaskadéra, který má za sebou téměř 30 let praxe v oboru, rutinou. Tato scéna mu však kvůli své nebezpečnosti utkvěla v paměti. Kosorinský si během ní totiž neúmyslně střihl svůj osobní rekord v disciplíně zvané fullbody burning, tedy hoření od hlavy k patě. „To je mimochodem jedna z nejzajímavějších činností, které my jako kaskadéři můžeme dělat. A také moje nejoblíbenější,“ líčí s nadšením.

Dramatické záběry pochází z pilotního dílu seriálu Kaskadéři s.r.o., za kterým stála moravská produkce Epicture. Ta podle Kosorinského přistupovala k akčním scénám s maximální profesionalitou. „Byla to spolupráce, na začátku které jsme si řekli: ‚Teď ukážeme, jak se to dá udělat správně.‘ A náš tým do toho nasypal obrovské množství peněz,“ dodává šéf firmy Czechstunts, která nabízí profesionální kaskadéry jak do českých, tak zahraničních filmů.

Z hlediska technického zajištění šlo o jednu z nejnáročnějších kaskadérských sekvencí. Na scéně byl připravený rigging, závěsný systém, který umožnil kaskadérovi proletět vzduchem nad hercem jedoucím na židli přesně v momentu, kdy za ním explodovala nálož.

Kvůli projíždějícímu herci však nebylo podle Kosorinského možné dodržet základní pravidlo všech ohnivých kaskadérských scén: hasit artistu až po dopadu na zem. „Tentokrát mě museli hasit ve vzduchu, zavěšeného na konstrukci. Už předem jsme věděli, že to bude šílené a extrémně rizikové,“ říká. I proto tým přistoupil k plánování s mimořádnou opatrností. Použili zesílenou ochranu a extra silnou vrstvu gelu, který měl kaskadérovo tělo chránit před poraněním.

Původní plán počítal s patnáctivteřinovým hořením. „Nakonec jsem hořel minutu a půl. To už je docela velký rozdíl. Musel jsem přitom zadržovat dech. Kdyby se mi to nepodařilo, a vdechnul bych plameny, bylo by to s největší pravděpodobností fatální,“ vzpomíná.

Od patnáctiletého komparzisty k majiteli firmy

K tomuto momentu ale vedla dlouhá cesta. Kosorinský se kaskadérství věnuje už téměř tři dekády. S kariérou začínal v druhé polovině 90. let jako patnáctiletý. „Ty devadesátky byly takové divočejší. Tenkrát se moc nekontrolovaly občanky,“ směje se zeširoka, když vzpomíná na svůj první projekt, kterým byla Johanka z Arku natáčená v Česku režisérem Lucem Bessonem.

„Produkce sháněla do válečných scén co nejvíc lidí, kteří se věnují bojovému umění a šermu, protože tehdy ještě filmy příliš nemohly sázet na speciální efekty. A já jsem se tam propašoval jako nezletilý,“ vypráví s úsměvem. Přestože šlo jen o davovou scénu při dobývání hradu, zkušenost ho okouzlila natolik, že u kaskadérství zůstal.

Po maturitě vystudoval obor speciální edukace bezpečnostních složek na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity. Poté absolvoval prestižní European Stunt School v Kodani, což ho přivedlo k „dánské cestě“ kaskadérství, jak sám říká svému přístupu k profesi. „Je to jiné pojetí profese, než je v Česku zvykem. Osobně se nikdy bezmyšlenkovitě nevrhám do toho, že hned začnu skákat salta, protože to režisér řekl. Nejdříve je potřeba mít nějaké vzdělání a povědomí o tom, co chci dělat, aby to bylo na nějaké odborné úrovni,“ vysvětluje svůj přístup.

Dnes je majitelem a šéfem kaskadérského týmu Czechstunts a držitelem českého rekordu v délce hoření holé kůže. Paradoxně však český rekord byl podle jeho slov spíš „strategický marketingový tah“ než čin, ke kterému by ho vyhecovala touha po adrenalinu. „Jde o jinou disciplínu, než celotělové hoření. Tady chrání kůži jen gel. Přiznám se, že jsme ho ustanovili tak, abychom ho poměrně lehce překonali, protože vícenásobně překonaný rekord zní líp než být jen držitel rekordu,“ usmívá se.

Technologická revoluce i umělá inteligence

V uplynulých třiceti letech se kaskadérství podle Kosorinského dramaticky proměnilo. Velký pokrok udělal obor zejména v bezpečnosti. „Když jsme začínali, nedal se v České republice koupit chránič na páteř. Vymýšleli jsme, jak se chránit, a tak jsme třeba našívali různé teplákoviny pod oblečení a vycpávali ho,“ vzpomíná odborník.

Dnes už artisté používají „inteligentní“ chrániče, které se dokážou dokonale přizpůsobit tvaru těla a podle velikosti nárazu více či méně tlumí úder. „Od prošívaných improvizací jsme pokročili až po chrániče, které de facto kopírují lidskou anatomii, nejsou skoro vidět a ochrání tělo víc než plast,“ popisuje pokrok.

Změnilo se i samotné hoření. „V devadesátkách se to dělalo hodně jednoduše. Vzal se vatový materiál, kterým se obalilo tělo, postříkal se hořlavou látkou, zapálilo se to a pak se oheň uhasil dekami. Dneska místo toho využíváme speciální gel, který chrání tělo a hoří mnohem bezpečněji.“ Ne vždy je ale nutné, aby se kaskadér na place skutečně zapálil nebo létal ve výškách. Talentovaní editoři dnes dokážou mnoho nasimulovat digitálně v postprodukci. „Dřív se všechno dělalo co nejrealističtěji. Dnes, co zvládnou vizuální efekty, to už nemusím dělat já,“ říká koordinátor.

Obává se, že by umělá inteligence mohla kaskadéry jednou zcela nahradit? „Myslím, že je to dost pravděpodobné, ale mojí generace se to ještě nedotkne. Netflix už testuje roboty, kteří létají vzduchem a dělají salta. Přesto věřím, že lidskou kreativitu – schopnost přijít na místo a vymyslet, co a jak natočit, aby to mělo ten správný efekt – ještě několik generací nic nenahradí,“ odpovídá.

Statisticky nejbezpečnější „nebezpečná“ profese

Přesvědčení veřejnosti o tom, že kaskadéři denně riskují na filmových setech, aby uchvátili diváka z plátna, jsou podle zkušeného stuntmana legrační. „Máme statisticky míň zranění, než mají vrcholoví sportovci, diametrálně míň,“ tvrdí s tím, že ani on sám se za třicet let při natáčení nikdy vážně nezranil.

„Všechna zranění jsem měl většinou na dovolených a ve volnočasových aktivitách, protože mozek se při kaskaderství soustředí, ví, čeká a dělá jenom jednu věc. Pak vyrazíte na dovolenou, a to jsou ty momenty, kdy si trháte ramena na sjezdovkách,“ vysvětluje paradox. Strach však kaskadéři znají. „Osobně mám za to, že obava je můj přítel. Díky ní nepodceňuji situaci, připravím se, jsem obezřetný a opatrný,“ uzavírá.

Dnes má Jiří Kosorinský jakožto kaskadérský koordinátor a bezpečnostní dozor svůj podpis v titulcích desítek českých i zahraničních projektů. Mezi ty nejzajímavější patří třeba The Gray Man, Ballerina nebo John Wick.

Rozdíl mezi zahraničními a českými produkcemi je podle něj dramatický. „Zahraniční projekt – když nedodám analýzu rizik, jsem na blacklistu. V Čechách řeknu: mám tady analýzu rizik, abych splnil zákonnou povinnost, a dívají se na mě jako na ufona,“ krčí rameny.

Kriticky se vyjadřuje i k přístupu českých produkcí k bezpečnosti obecně. „Bezpečnost práce u českých produkcí je díra. Nikdy v historii nepřišla kontrola inspektorátu práce na filmové natáčení v Čechách. Když se nedělají kontroly, tak to nikdo neřeší,“ líčí.

Přesto zůstává optimistou. Kaskadérství ho stále naplňuje, zejména koordinace a choreografie scén. „Už mě baví spíš za tou kamerou pomáhat vytvářet tyto vize. To mě kreativně naplňuje a užívám si to,“ uzavírá muž, který svou profesi provozuje už skoro třicet let a pořád ho dokáže překvapit.