Hotel, kde se nespí. Prozkoumáte sami sebe a zažijete nejlepší rande života, říká šéf brněnského podniku

Hotel Anybody na poli pohostinství i dnes působí jako zjevení. A to nejen svými pro páry určenými pokoji laděnými do slavných filmů 60. let.

Adam VodičkaRozhovor

Foto: Hotel Anybody

Adam Vodička chtěl původně otevřít hotel s 200 pokoji. Hotel Anybody má pokojů 10, ale nabízí toho mnohem víc

0Zobrazit komentáře

Brno toho má hodně co nabídnout. To ví každý, kdo tu žije, i každý, kdo do jihomoravské metropole zavítá jako turista. Ve vrchní části Zelného trhu se nachází hotel, do kterého ale běžní turisté nezavítají. I jeho majitel Adam Vodička nám prozradil, že běžně zde z jedné třetiny pokoje obsazují lidé z Brna a okolí. Svojí návštěvou jsme tedy tak trochu vybočili z normálu. Což je ostatně přesně to, co se v tomto hotelu od hostů očekává.

S Adamem Vodičkou se setkáváme na prostranství před Hotelem Anybody, kam se v létě z podzemí přelévá bar Slast. Lidé si zde užívají sluneční paprsky na lehátkách a kouří vodní dýmky. Charismatický Vodička se přízračně vynořuje z jejich oparu, potřásá si s námi rukou a vtahuje nás do labyrintu pokojů, který se zrodil z jeho nespoutaných nápadů.

Hned na začátku tak zažíváme situaci, kterou jinak v Hotelu Anybody zažít nelze: vítá nás zde živý člověk, dokonce nás přímo uvádí do pokoje, jenž se brzy promění na místo plné zážitků. Za normálních okolností bychom zadali kód do monitoru u dveří a nepřišli bychom do kontaktu vůbec s nikým.

Společně s Vodičkou tak procházíme barokním palácem opata žďárského kláštera, který vyniká tím, že se ho po rekonstrukci podařilo obsadit rozmanitými podniky. Konkrétně hotel se rozprostírá pouze na jednom patře, v parteru a vnitrobloku se nachází například restaurace, kavárna, prodejna knih a v podzemí již zmíněný bar.

Hotel Anybody

Foto: Simona Smrčková

V barokním paláci se nachází deset pokojů vytržených z reality

„Jde o jeden z nejkrásnějších barokních paláců v Brně, který byl posledním neopraveným střípkem mozaiky domů na náměstí. A majiteli se podařilo dům rozdělit do různých sekcí a dostat sem spoustu zajímavých podniků,“ vysvětluje Vodička, když procházíme průchodem směrem k výtahu, který nás vynáší do patra s deseti pokoji.

Původně ale mělo být pokojů dvě stě. Alespoň podle představ, které si Vodička začal v hlavě malovat ve chvíli, kdy začal přemýšlet právě nad hotelem. „Studoval jsem psychologii společně s Honzou Vlachynským a souběžně s tím jsem začal po brněnských kavárnách rozvážet mošty. A Honza se přidal,“ začíná naťukávat historii hotelu, která trochu nečekaně začíná u jablek.

Cesta od moštu k ubytování naruby

Honza Vlachynský, jehož uskupení Lidi z Baru nyní v Brně provozuje pětici podniků, společně s Vodičkou objížděl brněnské kavárny a bistra, které byly v té době v rozpuku. Jali se tak objevovat taje brněnské gastroscény – a ta se jim zalíbila natolik, až postupně začali v této oblasti sami podnikat. Na otevření prvního provozu, tedy Baru, který neexistuje, se Vodička nepodílel. Jeho čas přišel až s podnikem číslo dvě.

„Zapojil jsem se do otevření baru Super Panda Circus. A věděli jsme, že tam chceme udělat všechno naruby. Ale já se v té době stále věnoval psychologii, mimo jiné i párovým terapiím, takže se mi nějakou dobu prolínaly tyhle dva světy, až toho v jednu chvíli začalo být trochu moc,“ vypráví Vodička.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Vodička se vzdal terapie a rozhodl se, že se naplno vrhne do pohostinství. Hotel se mu zalíbil proto, že mu dal možnost vytvořit místo, kde se lidem nebude věnovat jen dvě hodiny jako v baru, ale klidně celý den. „Představoval jsem si, že budu jako hoteliér z filmu Grandhotel Budapešť, který každý večer uspořádá večeři pro všechny hosty a bude si s nimi hodiny vykládat,“ usmívá se při vzpomínání Vodička. Jistě by mu nechyběl ani legendární parfém L’Air de Panache.

Ale pak přišla nabídka přetvořit na hotel jedno patro barokního paláce. Z dvě stě pokojů se tak stalo pokojů deset. Ale s o to větší vervou v nich mohl Vodička uplatnit svoje vize a nápady – ty se přitom zrovna neztotožňovaly s hotelovými zvyklostmi. A i když mu jiní provozovatelé hotelů říkali, že takhle se ubytovací kapacita provozovat nedá, razil si svou. Vznik tak hotel, ve kterém se nespí a jehož pokoje jsou zaplněné rekvizitami.

Hotel Anybody

Foto: Simona Smrčková

Pokoje jsou inspirované kultovními filmy ze 60. let

Vodička v sobě mnoho let psychologické praxe prostě nezapře. A svoje znalosti a zápal pro lidskou psýché se rozhodl využít také při pojetí Hotelu Anybody. Od začátku věděl, že nechce vytvořit ubytování, které zapadne mezi další desítky v okolí a tisícovky ve světě. „Nosná myšlenka byla udělat hotel pro páry. Ale zároveň jsem nechtěl, aby šlo o pouhé zázemí pro objevování Brna,“ popisuje mladý hoteliér.

„Chtěl jsem vymyslet místo, které člověka vtáhne a okolní svět díky němu bude moct úplně zmizet. Prostor, který dá páru impulz k objevování vzájemné bohatosti. Aby si mohli říct – tady jsme jen my dva pro nás dva,“ říká. Podle Vodičky si totiž partneři málokdy naplno užívají, že mají vedle sebe člověka, s nímž chtějí strávit život. Společný čas vyplňují banalitami, přitom by si měli najít způsob, jak si jeden druhého maximálně užít. A tohle umožňuje právě jeho hotel.

Společně se scenáristou Johnem Smutným a Evou Možnou, expertkou na vymýšlení her, totiž navrhli pokoje tak, aby párům vytvořili bezpečné zázemí, v němž mohou opustit diskurz zajetého uvažování a v novém světě prozkoumávat sami sebe: „A je jen na našich hostech, jak se večer v pokojích rozhodnou strávit. My jim jen načrtneme rámec a dál jim do děje nijak nezasahujeme. Jsme vlastně jenom kulisáci.“

Do hotelu na rande

Cílem je vytvořit pro hosty co možná nejvíc imerzivní zážitek. V pokoji plném rekvizit se mohou odpoutat od okolního dění. Mají možnost příběh naprosto uchopit do svých rukou nebo se mohou nechat vést scénářem, který pro ně vymyslelo kreativní trio. Inspirací pro jednotlivé pokoje pak byly kultovní filmy ze 60. let, například Snídaně u Tiffanyho, Zvětšenina nebo Barbarella.

„Filmy se pro nás staly nosičem nějaké konkrétní emoce. Postupovali jsme přitom podobně, jako když skládáme koktejlové menu – chtěli jsme dát hostům k dispozici co nejširší škálu chutí, aby si tady každý přišel na to své, a zároveň aby mohl postupně objevit všechny pokoje a pokaždé v nich zažil něco nového,“ říká Vodička. A někteří lidé už za dobu existence hotelu skutečně vyzkoušeli všech deset pokojů.

Je tak nabíledni, že Hotel Anybody nefunguje jako klasické ubytování. Více než dvě noci si zde zarezervovat nelze – Vodičkovi jde totiž o to, aby si jeho hosté času zde stráveného vážili. Zároveň jde o prostor, který každého vytáhne z normality, takže by byla škoda, kdyby v průběhu několika dní zevšedněl.

Adam Vodička

Foto: Hotel Anybody

„Chtěl jsem místo, které člověka vtáhne a okolní svět díky němu zmizí,“ říká Vodička

Vodička také zdůrazňuje, že i když se může na první pohled zdát, že celý Hotel Anybody je hodně sexualizovaný, není to tak přímočaré. V průběhu let často narážel na to, jak moc je v dnešní době sexualita přeceňovaná. „Lidé si přitom mohou dát tu práci a společně hezky strávit čas, aniž by to stálo jen na tělesnosti,“ vysvětluje a dodává, že jeho hotel je sexy, ale tenhle aspekt nehraje prvoplánový prim.

Sedíme v opulentním pokoji s výhledem na Zelný trh, jehož inspirativní bázi utvořil film Snídaně u Tiffanyho, a Vodička s nadšením vypráví, že teprve letos přišel na to, co Hotel Anybody vlastně je: rande. Pár sem může přijet a užít si rande, které ještě nezažil. Lidé na tohle v průběhu existence hotelu přišli sami – jednu třetinu hostů totiž tvoří obyvatelé z Brna a okolí.

„Že jsme vytvořili prostor pro rande mi došlo i díky recenzím, které mi hosté posílají – kvůli diskrétnosti – na e-mail. Přijíždějí sem lidé všech věkových kategorií. A největší devízou pro mě je, že si mohu číst o tom, jak si stejný pokoj užijí lidé, kterým je dvacet pět, i lidé, kterým je šedesát. V těch rozdílech je velká krása,“ usmívá se.

Hlava plná nápadů

Nejen recenze, které Vodičkovi píší hosté po návratu do reality, vypovídají o tom, jak moc je Hotel Anybody oblíbený. Už v prvním roce své existence získal podle ankety Amazing Places titul Nejkouzelnější místo v Česku. A když se tady chtěl člověk stát někým jiným, musel si svůj termín vyhlídnout na několik měsíců dopředu.

„Prvního půl roku jsme měli pět pokojů, pak jsme otevřeli zbytek. A první rok to byla vážně nádherná jízda. No a pak přišla pandemie,“ naráží Vodička na téma, kterému se v rámci hotelnictví nelze vyhnout. Před neblahým osudem hotel zachránil právě koncept, ve kterém ho Vodička pojal.

Náklady jsou zde totiž výrazně nižší, než je tomu v případě hotelu standardního ražení. V prostorách kromě Vodičky, jenž je hostům v případě potřeby neustále k dispozici, není žádný personál. Na snídani hosté dostanou voucher, díky kterému mohou vyrazit do několika podniků v okolí. „Místní komunita mi totiž umožnila vymýšlet blbiny, takže se jim to takhle snažím vracet,“ říká Vodička.

Hotel Anybody

Foto: Simona Smrčková

Vodička říká, že v Hotelu Anybody mohou lidé zažít to nejlepší rande

Samotní hosté byli ale během pandemie také velmi nápomocní. Většina těch, kdo měli zarezervovaný pokoj, netrvala na zrušení a vrácení peněz. Přijeli, jakmile to situace umožnila. A i když Vodička říká, že první haló již opadlo s tím, jak je hotel nyní známý, jeho kapacita je stále naplněná a dostávají se do něj i lidé, kteří měli na počátku pocit, že je pro ně nedostupný.

Díky tomu může hoteliér s psychologickým přesahem neustále vymýšlet něco nového. V současné době přemýšlí nad tím, jak lidi ještě více přiblížit jednoho k druhému. „Věci, které jsou u nás hosté schopni vymyslet, aby se lépe vztáhli jeden k druhému, jsou vážně úplně boží. Těším se na pokračování. Na to, jak na to navážeme,“ usmívá se tajuplně.

Zatím nám toho příliš neprozrazuje, ale jisté je, že pokoje se opakovat nebudou. Přijít s něčím, co už tady bylo, by se totiž Vodičkovi nepodobalo. Zajímá ho, co lidé dělají, když jsou spolu, a jejich společně strávený čas chce kultivovat. Hotel Anybody stojí na párovém rozvoji – jen na málo místech totiž může člověk svou druhou polovičku vnímat s takovou intenzitou, přitom stále hravě a nesvázaně.

Každé všední ráno posíláme nejzásadnější zprávy dne.

CzechCrunch Jobs

CzechCrunch Weekly

V newsletteru Weekly vám každou neděli naservírujeme porci těch nejdůležitějších zpráv, které by vám neměly uniknout.

Nečeká nás lehká doba, ale development je sexy obor. I proto ceny nemovitostí neklesnou

Omar Koleilat, šéf, zakladatel a spolumajitel developerské skupiny Crestyl v rozhovoru mimo jiné vysvětluje, jak to je s projektem Savarin.

Luboš KrečLuboš Kreč

omar-hpRozhovor

Foto: Crestyl

Zakladatel Crestylu Omar Koleilat

0Zobrazit komentáře

Omar Koleilat patří k nejvlivnějším developerům Česka. Zakladatel, spolumajitel a šéf skupiny Crestyl sice tráví spoustu času v zahraničí, na Prahu ale nedá dopustit. Hlavně na Libeň, kde z ničeho vystavěl svůj prémiový komplex Dock. Jenže teď cítí, že země, která ho byznysově stvořila, stojí tak trochu na rozcestí. Aby Česko dostálo svému potenciálu, potřebovalo by se odbrzdit a například přijmout euro nebo drasticky seškrtat byrokracii, která brzdí výstavbu.

Omar Koleilat přijel do Česka ve druhé polovině 90. let – chtěl se tu živit basketbalem. To sice nějakou dobu i dělal, ovšem celkem záhy pochopil, že větší šance má v oboru, který vystudoval v Libanonu a v Londýně, což je architektura a realitní byznys. Postupně vybudoval jednu z největších developerských skupin v zemi Crestyl. Ta staví obchodní centra, administrativní komplexy i rezidenční areály. Nejslavnější je asi její rozsáhlý projekt Dock v pražské Libni na břehu slepého ramene Vltavy, kde vznikla mezi roky 2011 a 2021 celá nová čtvrť.

Šestačtyřicetiletý podnikatel z Bejrútu, kde se narodil české matce a libanonskému otci, už se sice nevěnuje Crestylu na denní bázi, protože větší část roku tráví s rodinou v zahraničí, ale nadále je jeho spolumajitelem, klíčovým hybatelem a hlavní tváří. „Moje role je dnes strategická. Dívám se na skupinu z větší výšky. V podstatě ji chystám na to, aby se z ní stala opravdová mezinárodní firma,“ vysvětluje.

Loni společnost vykročila do Polska, kde koupila za 8,5 miliardy developera Budimex Nieruchomości. A dál? „Tím to nekončí, chtěli bychom jít víc na západ,“ říká Koleilat s tím, že zemí, která jej byznysově láká, je Německo. Doma v Česku, které je pro Crestyl pořád klíčovým trhem, je toho ale také dost, na co musí spolu s nejbližším spolupracovníkem Simonem Johnsonem koukat – na Vinohradech jde do finále stavba rezidenčního souboru Hagibor, v Brně je v plánu nová výstavba na místě dnešního obchodního domu Tesco u vlakového nádraží a v centru Prahy je oba trápí ambiciózní projekt Savarin.

Ten pro Crestyl navrhl elitní britský architekt Thomas Heatherwick, má jít o impozantní výstavbu, která vnitroblokem spojí Václavské náměstí s ulicemi Na Příkopě, Panská a Jindřišská. Projekt, který už odsouhlasilo hlavní město, se zadrhl ve schvalovacím procesu. Právě úřady jsou podle Omara Koleilata největší slabinou Česka a jeho potenciálu do budoucna. Ekonomika i byznys se podle něj i přes vzmáhající se inflaci a nastupující recesi vzchopí, ale s byrokracií to, jak v rozhovoru pro CzechCrunch vysvětluje, prý tak snadné nebude.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Máte pověst optimisty. Jste jím i teď?
Podle toho, jak daleko se koukáte, vždycky najdete nějakou naději. Česko má potenciál, určitě jsme nevyčerpali všechny možnosti, je tu prostor pro růst. Lidi jsou ohromná deviza České republiky. Umíme věci realizovat, umíme se adaptovat. To je naše silná stránka. Přestože je Česko malá země, tohle z ní dělá mnohem robustnější stát. Jenže ten růst by mohl být i rychlejší. Kdybychom vstoupili do eurozóny, nakopne nás to.

Když se na to podívám detailněji, po nástupu covidu nikdo moc nevěděl, co se dá čekat. Někoho to vystřelilo, někdo šel dolů. My jsme třeba byli hodně překvapení z reakce rezidenčního trhu. Při zpětném pohledu jsme tím jako společnost ale prošli velmi dobře. Co jsme ale nečekali, byla postcovidová doba. A ta bude těžká. A má být těžká, protože si všichni mysleli, že krize přijde s covidem, jenže nepřišla a je tu až teď. Tlak je a bude obří, u nás například na marže. Náklady rostou, úrokové sazby rostou, HDP padá. Takže poptávka vytváří tlak na snižování ceny, náklady je ženou naopak vzhůru.

Na tlak jste museli být zvyklí i dřív.
Byli jsme zvyklí na jeden tlak. Většinou nákladový, někdy od poptávky. Ale ne na to, že jste v presu na několika protichůdných frontách naráz. Jde to samozřejmě ruku v ruce s inflací, která se negativně propisuje do nákladů a výhledově se propíše i do cen nemovitostí. To se ukáže teprve časem. Vidím před námi proto období, které není a nebude jednoduché. O úspěchu či neúspěchu rozhodne, kdo má jak postavený tým a robustní byznys. Myslím, že my jsme připraveni dobře, zahájili jsme několik staveb, máme v zásobě projekty. A mimochodem se ukáže, jak důležité jsou vztahy. Když vám lidé, dodavatelé i partneři věří, jsou ochotni dělat i za trochu více rizika.

Teď musíte trávit asi dost času přejednáváním smluv a diskuzemi o tom, co, kdo a za kolik může či nemůže udělat, ne?
Probíhá opravdu spousta diskuzí. Kde můžeme couvnout, couvneme, kde to nejde, tam to nejde. Je to úplně nová situace. Zároveň ale nečekám, že se v ní budeme nacházet dva roky nebo ještě déle. Trh funguje velmi racionálně. Když přijde šok, nějakou dobu trvá, než se všichni přizpůsobí, hledá se cesta, což je moment, kde se nacházíme teď. Jenže po šoku vždy přijde normalizace. Když budou náklady moc vysoké, omezí se nabídka, zpomalí se výstavba, což výhledově vytvoří tlak na straně poptávky, který povede k tlaku na vyšší prodejní ceny. Náš byznys má velkou setrvačnost, interval tam není měsíc, ale dva roky, takže jsme odolnější na šok.

omar-c

Omar Koleilat z Crestylu

Takže jste optimista, nebo ne?
Jestli si myslím si, že budeme mít výborné výsledky v roce 2022? Ne, to si opravdu nemyslím. Budeme v černých číslech, ale nebude to jednoduchý rok. Těším se ale, až budeme v roce 2023, kdy přijde ta normalizace.

A poptávka už ochabuje, nebo zatím nic nepociťujete?
Zatím ne. Naší výhodou je, že fungujeme v sexy oboru. Development je sexy obor, protože každý chce mít nemovitosti ve svém investičním portfoliu. Ano, letošek asi nebude fantastický, ale musíme se dobře připravit na roky 2023 a 2024 a tam už se to napraví. Nabízíme komoditu, o kterou je zájem, Češi ji chtějí a na trhu jí není dost. Navíc lidé mají úspory a bavíme se o jednom z nejlepších investičních nástrojů. Kdo koupí dnes, sice kupuje relativně draze, ale jen relativně. Když kupujete za 100 něco, co stálo postavit 95, máte mnohem větší jistotu, že cena neklesne, než když si za 100 koupíte něco, co stálo postavit 80. Scénář cenového pádu je mnohem méně pravděpodobný, když náklady šly tolik nahoru. V delším ani střednědobém horizontu nelze počítat s poklesem cen nemovitostí.

A to se bavíme v situaci, kdy ekonomika padá do recese.
Co podle mě nastane, je, že přijde velký tlak na majitele pozemků, kteří si zvykli na opravdu vysoké ceny. To pro nás bylo v posledních letech nejtěžší. Banky byly totiž velmi optimistické a s financováním pomáhaly kdekomu, což ceny hnalo vzhůru. To se teď ale otočí, s vyššími úroky přijde i větší důraz na to, komu jsou peníze poskytované. A méně peněz zapříčiní, že na majitele developerských pozemků vznikne velký tlak. Tam by ke korekci dojít mohlo.

Není tohle už součást oné normalizace, kterou jste zmiňoval? I jen fakt, že si společnost zvykne, že není normální mít úroky pod dvěma procenty. Nebo že marže můžou jít i dolů.
Naprostý souhlas, ale u těch marží bych se na chvíli zastavil. Naše marže nikdy nevznikala z toho, že bychom levně koupili pozemek. Naopak jsme vždy pořizovali parcely, které už byly aspoň v územním plánu vyznačené jako vhodné k zástavbě. Snažíme se na nich pak stavět kvalitu a za tu si bereme prémii v podobě vyšší ceny. Když občas od politiků slyším, jak se jim nelíbí, že mají developeři třicetiprocentní marže, říkám si, kde to vzali. Pokud by někdo z nich uměl takovou marži zařídit, hned si ho najmu. Naše marže se tomuto číslu ani zdaleka neblíží. Rezidenční byznys je z pohledu marží postavený na množství. Deset procent z pěti miliard je prostě hodně peněz.

uroven-bydleni

Přečtěte si takéČesko v bydlení zaostává za EU. Vlastní stojí 15 ročních platůČesko v bydlení zaostává za EU. Vlastní stojí 15 ročních platů, stavební řízení trvá 246 dnů

I od developerů bylo občas slyšet, že dosáhli na marže 25 procent či víc a že to vlastně není normální.
Z velkých developerů bych si troufnul tvrdit, že marže na úrovni 25 až 30 procent, jak občas někde slýchám, nemá nikdo. S jednou výjimkou – na taková čísla se dá dostat, pokud koupíte opravdu levně pozemek a prosadíte třeba změnu územního plánu. Ale to my běžně neděláme. Každopádně dosud byl realitní trh velmi dobře organizovaný. Majitel pozemku vydělal nějakou marži, stavební firma také, my též a to dohromady vytvářelo určitou cenu a neplatilo, že by developer snědl celý dort. Tahle rovnice je teď trochu rozkolísaná, ale přijde nová realita.

Je to jako s cenovkou 100 tisíc korun za metr čtvereční, která byla dlouho braná za psychologickou hranici, kterou většinový klient v Praze nebude chtít zaplatit. Pamatuju si, jak jsme na představenstvu řešili, že to lidé nedají. A dnes? Tahle hranice je dávno pokořená. A kdybychom přijali euro, takových hranic můžeme pokořovat spoustu.

Toho se bohužel jen tak nedočkáme.
Doufám, že to zase tak dlouho trvat nebude. Geopolitika nás vyškolila. Válka na Ukrajině jasně ukázala, že bychom si měli vybrat tábor. Když přemýšlíme o společnosti, o budoucnosti, o našich dětech, neměli bychom se zabývat tím, jestli si budeme moct sami nastavovat základní úrokovou sazbou, ale že máme být nezpochybnitelnou součástí Západu. Když budeme jeho součástí, zájem Západu pomáhat nám bude obří. Jasně, je to dvousečná zbraň, takže když se Západ dostane do problémů, budeme je mít i my. Pokud ovšem máme sázet na jednu z těch stran, vždycky bychom si měli vybrat Západ.

Vy už jste to naznačil, ale radši pro přesnost – co se bude dít s cenami nemovitostí? Půjdou dolů? Nebo ne?
Ono to ani nejde. Naše náklady jsou dnes tak vysoké, že není prostor pro snižování. K čemu ale dojde, bude vyčkávání. Všichni v developmentu máme několikaleté úvěry, takže si můžeme dovolit chvilku počkat. Možná se objeví někdo tu a tam, kdo bude potřebovat prodávat za všech okolností a ten může cenu posunout trochu níž, ale obecně se to dít nebude. Vezměte si Pentu, nás, Finep, Central Group, Trigemu a další – nikdo nepotřebuje pouštět na trh projekty pod cenou. Maximálně si počkáme, než se situace znormalizuje. Navíc do toho promlouvá chronický nedostatek bytů.

hagibor

Foto: Crestyl

Projekt Hagibor

Vždyť ale lidé teď budou objektivně chudnout.
Pro řadu lidí se situace zhorší, ale pořád je mezi námi spousta hotovosti a řada lidí bere investice do nemovitostí jako obranu před inflací. Že by to vykompenzovalo celý hypoteční svět, který realitní boom z posledních let poháněl, to určitě ne, ale minimálně pro náš segment to je dobré. My prodáváme hlavně lidem, kteří kupují za hotové. Typicky to jsou ti, kteří mají třeba z podnikání volných 15 nebo 20 milionů a koukají na svůj účet a říkají si: Ty jo, už to není 15 milionů, ale jen 13,5 milionu a za rok to bude ještě méně. Tak si radši něco koupí a budou se cítit mnohem líp s novým penthousem.

V tomto směru vám paradoxně pomáhá složité papírování, které stavby prodlužuje a je důvodem, proč je bytů nedostatek.
Je to příšerné. Povolovací proces je zásadní problém. Byť samozřejmě v době ekonomického ochlazení nám komplikované povolování, které brzdí výstavbu, vlastně pomáhá, protože nabídka je logicky omezená. Je to ale vyčerpávající. A i když děláte projekt, který není kontroverzní, je to stejně běh na dlouhé roky. Není to normální, dokonce bych řekl, že to je škodlivé. Kdyby výsledkem procesu bylo, že se projekt zlepší, tak fajn, ale tak to není, na konci máte mišmaš. Je to destruktivní, ne konstruktivní proces.

Nic se v něm nezlepšilo?
Nic. Proces je pořád stejně komplikovaný. Trochu se zlepšilo akorát to, že se přestalo říkat, že developeři jsou zlo, protože akutní nedostatek bytů ukázal, jak důležití jsou. Ale procesně žádné zásadní vylepšení nevidím. Na druhou stranu, aby to nevyznělo, že je všechno na nic a všude jsou jen neschopní lidé. Tak to není, i na straně státu a měst jsou skvělí a šikovní odborníci, třeba v Praze odvádí velmi dobrou práci IPR. Tam klobouk dolů.

Naší výhodou je, že fungujeme v sexy oboru. Development je sexy obor, protože každý chce mít nemovitosti ve svém investičním portfoliu.

To je ten zabržděný potenciál Česka, že? Byrokracie, chybějící euro…
Jednoznačně. A budou do toho, aspoň z pohledu našeho byznysu, dál promlouvat fenomény, jako je nájemní bydlení. Jeho potřeba dramaticky roste, jenže financovat stavbu nájemních bytů v době vysokých úrokových sazeb bude dost náročné. Hodilo by se vytvořit například prostor pro mezinárodní firmy, které se dokáží financovat v eurech. Je zásadní rozdíl, jestli máte úvěr s úrokem do dvou procent v eurech, nebo v korunách s úrokem pět a víc procent.

Když zkušenosti z Prahy srovnáte s cizinou, co vidíte? Crestyl nedávno koupil velkého developera v Polsku na více než osm miliard korun…
Začnu Berlínem. Ten sice není jednoduchý, ale rozhodně je lepší než Praha. A Polsko mi přijde skoro ideální. Když tam koupíte pozemek, máte jistotu, že v určitém čase získáte povolení, nečekají vás žádná překvapení. Procesy tam mají termíny, je na ně spolehnutí. Bavíme se o měsících, ne o letech. V urbanismu vždy hraje roli politika, velké projekty mají výraznou společenskou stopu, ale nejde z nich přece dělat rukojmí. A to se v Česku často děje.

I kvůli tomu jste vykročili do zahraničí?
Samozřejmě, že to byla důležitá motivace. Kdyby bylo zdejší prostředí přívětivější, asi bychom tu investovali víc. Takhle nám nic jiného ani nezbylo.

Jak se od sebe liší Česko a Polsko z pohledu developera?
Česko je stabilnější, Polsko volatilnější, ale zase tam je větší příležitost.

omar-a

Šéf Crestylu Omar Koleilat

Proč volatilnější?
Je to větší trh, kde je dynamičtější vztah mezi nabídkou a poptávkou. Je tam několik velkých trhů, u nás je pouze Praha a možná Brno. Zároveň je tam jinak poskládaná konkurence.

Chystáte se i na další země?
Koukáme se, rádi bychom výhledově vstoupili ještě aspoň na jeden velký trh na západ od nás. Hodně se nám líbí Německo. Polsko je pro nás první krok.

Nebudou teď v době krize k dispozici nové projekty, nové investiční příležitosti, které se dostaly do problémů?
Ano, ale dobré věci nikdy nejsou ve slevě. Můžou ovšem být najednou k mání. Ve výborných časech nejsou výborné věci k mání, v horších časech ale mohou být na prodej. Představa, že budou za hubičku, je však mylná. My nejsme firma, která by kupovala problémy, my chceme přidávat hodnotu. Na to se soustředíme. Takže koupíme v tržní ceně, postavíme v tržní ceně a prodáme v tržní ceně. Ale v každém kroku umíme přidat něco navíc. Takže ano, na trhu bude více příležitostí a my jsme připravení. Zároveň platí, že Crestyl není malá firma, která se teď rozhodne, že něco přikoupí. Jsme velký developer, který kupuje rok co rok nové projekty. Jen v době, která nás čeká, toho třeba koupíme víc.

Vy jste na krize specialisté, ne? Dock jste rozjížděli s nástupem finanční krize, Hagibor s covidem…
Krize nás zocelily, to je pravda. Musím na tomto místě smeknout našim bankám, hlavně UniCredit a České spořitelně, které nám věřily i v těžších časech. A na konci určitě nelitovaly. Čímž se vracíme na začátek našeho povídání, kdy jsem říkal, že důvěra a partneři jsou klíč k úspěchu.

soural

Přečtěte si takéVálka nás změní, žili jsme v blahobytu na úkor bezpečí, říká Marcel SouralVálka nás změní, žili jsme v blahobytu na úkor bezpečí. Je to znát i v realitách, říká developer

Co bude s ambiciózním projektem Savarin v centru Prahy? Připravil ho pro vás špičkový britský architekt Thomas Heatherwick. Před pár dny proběhla médii zpráva, že ministerstvo kultury zamítlo přestavbu v její starší podobě, zkomplikovalo to nějak realizaci projektu?
Vůbec ne, to byla jen bouře ve sklenici vody. Někdo vytáhl několik měsíců staré rozhodnutí ministerstva, které se navíc vůbec netýká návrhu Thomase Heatherwicka, což je ten, který jsme veřejně ukazovali, ale staré podoby, kterou připravoval ještě předchozí majitel projektu. Je to jen další z příkladů toho, jak jsou povolovací procesy zdlouhavé, protože ministerstvo se vyjadřovalo k podobě staré pět let. A ten projekt jsme mezitím s novým architektem kompletně předělali. Děláme něco, co je výjimečné. Podporu máme všude, ale státní byrokracie je děsná. Každopádně rekonstrukce historického paláce Savarin již od konce loňského roku běží.

Takže první etapa už jede?
Ano, ta jede. Zahrnuje opravdu precizní renovaci té historické části, která byla připravená studiem Jakuba Ciglera. Jeho tým měl na developmentu tak citlivé památky zásadní podíl. A pořád věřím, že příští rok zahájíme i druhou etapu. Cítím velký apetit i od bank, na trhu by po takovém projektu mohl být zájem. Strašně se na to těším.

Vaše dosud největší realizace, Dock v Libni, byla vaše srdcovka. Co je pro vás pak Savarin? Investice má být aspoň deset miliard, je to hodně neotřelý projekt…
Dock je skutečná srdcovka, protože tady vidíte dramatický rozdíl mezi tím, co tu bylo a co tu je. Tady jsme Prahu fakt udělali lepším městem. Nic tu nebylo a dnes je z doků dobrá adresa. Dřív se říkalo, Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni. To už neplatí. Co se Savarinu týče, neřekl bych, že to je moje srdcovka, ale cítím velkou zodpovědnost a respekt. Kdybychom v Libni něco pokazili, možná by si toho nikdo ani nevšiml, ale v centru Prahy se žádná chyba neodpouští. I proto jsme chtěli mít jistotu, že pracujeme s nejlepšími z nejlepších. Nemůžeme tam polevit ani o centimetr.

savarin

Projekt Savarin

A motivace byla jaká? Vylepšit centrum, když jste to zvládli v Libni?
Není to o egu. Viděli jsme příležitost, bylo to primárně racionální rozhodnutí. Snaha zlepšit urbanismus k nám ale patří a také si za ni bereme finanční prémii. Platí to i o Hagiboru na Vinohradech, který dokončujeme, i tam chceme udělat pozitivní urbanistickou změnu.

Se Savarinem vám fandím, Praha a speciálně její střed by si něco odvážnějšího zasloužily, ale mám obavu, že se to zvrtne, že to bude další originální věc, která mohla být.
Vím, co myslíte… Zajímavé je, že tu skvělou architekturu my v případě Savarinu děláme ve vnitrobloku, Praha a její ráz nemají co ztratit. Jak vypadá v Praze vnitroblok? Všechny mají světlé stěny, spoustu oken, nějaké trubky a občas přistavěný prosklený výtah. My teď chceme z vnitrobloku udělat unikátní místo a z vnějších ulic Panské, Jindřišské, z Václavského náměstí a Na Příkopě všechno restaurujeme tak, jak to bylo. Nechápu to.

Stejně jako je Česko zabržděné, je i Praha. Minimálně co se architektury týče.
Praha je architektonicky zaostalá a ujíždí jí vlak. Je toho hodně, co by potřebovala dohnat. Moc doufám, že se aspoň podaří projekt nové filharmonie, líbí se mi. Je to taková vlaštovka, kterou bych Praze přál. Architekt Bjarke Ingels je pojem.

Ukazujeme to nejzajímavější ze světa architektury a co se nejen v Česku staví.

Newsletter Arch | Poslední vydání