Nenechte se zmást slovem víly v názvu nejnovějšího snímku scénáristy, režiséra a divadelního autora Martina McDonagha. V originále to totiž nejsou žádné hodné lesní panenky, ale temné banshees – zlověstné víly smrti, které rozhodně potkat nechcete. Co když si ale blížící se konec uvědomíte, jak byste se v takovou chvíli zachovali? Přesně o tom jsou Víly z Inisherinu, silný, i když ne nutně divácky vstřícný film s plejádou skvělých herců i scenérií, který už získal tři Zlaté glóby a má devět nominací na Oscara. A teď konečně dorazil i do českých kin.

V těch zahraničních řádí Banshees of Inisherin (český překlad Víly z Inisherinu je tentokrát opravdu nešťastný) už od brzkého podzimu a pověst jednoho z nejzajímavějších filmů loňského roku je tak předchází. Nečekejte ale snímek, který vás přikove do sedačky a který budete jedním dechem hltat od začátku do konce.

Naopak se připravte na skoro dvouhodinový komorní zážitek, který se sice odehrává na pozadí podmanivých přírodních exteriérů, stojí ale zejména na konverzacích malého počtu postav, které ve vás pod rouškou temné komedie vyvolají celou řadu smíšených pocitů. To, co Martin McDonagh jejich prostřednictvím vykresluje, je totiž velké. Tak jako každá existenciální otázka po smyslu života. A o ten jde ve Vílách z Inisherinu především.

Jejich ústřední zápletka se točí kolem dvou stárnoucích mužů, prostého a hovorného Pádraica (v podání Colina Farrella) a zádumčivého a hloubavého Colma (kterého hraje Brendan Gleeson). Jak se dozvíme – ale neuvidíme –, tito dva byli dlouholetými přáteli, kteří každé odpoledne na nevelkém a poměrně nehostinném ostrově Inisherin – který ve filmu leží západně od Irska, ve skutečnosti ale neexistuje – trávili spolu v hospodě.

Jednoho dne, když jde Pádraic svého přítele vyzvednout tak jako vždycky, mu ale Colm řekne, že už s ním čas trávit nechce. Po Pádraicově naléhání mu postupně vysvětlí, že už ho nemá rád, že ho jeho bezduché tlachání omezuje a místo toho se chce věnovat své vášni – hudbě. I když vysvětlí…

Pro Pádraica znamená Colmovo rozhodnutí totální převrácení jeho světa, není schopen ho pochopit a ani náhodou ho nechce přijmout. I když na něj jeho bývalý přítel naléhá, aby ho prostě nechal být. Vše dojde tak daleko, že dá Colm Pádraicovi poměrně děsivé ultimátum. Jenže ani to ho, zdá se, nezastaví.

Režisér a scénárista Martin McDonagh si ve světě filmu udělal jméno už svým prvním filmem V Bruggách, kde svedl dohromady dva nájemné vrahy právě v podání Farella a Gleesona. I když tento film nepatří mezi mainstreamové hity, jeho fanoušci nedají na černou komedii se silnou atmosférou právem dopustit.

Známější jsou už McDonaghovy Tři billboardy kousek za Ebbingem, které před pěti lety také patřily mezi horké oscarové kandidáty (z šesti nominací nakonec proměnily dvě) a znalci vědí, že McDonagh je i uznávaným divadelním autorem. Ostatně tam i Víly z Inisherinu coby dovršení jeho volné irské trilogie směřovaly. Nakonec se z nich ale stal film, který divadelní kořeny nezapře.

To v žádném případě není na škodu, jen je dobré se na to připravit, protože právě z toho vyvěrá zmíněná divácká náročnost. Vílám z Inisherinu chybí výrazný spád, dějová gradace je jen mírná a kdo by se těšil na silný a jednoznačný závěr, bude zklamaný. Z predispozic, které si McDonagh postavil, by se dalo rozvinout několik různých příběhů, on si vybral pomalou existenciální polohu, která stojí na mnohdy komediálních, jindy ale až absurdních dialozích.

Ti, kdo si ale chtějí užít pohled na skvělé herce, ať už jde o roztěkané hraní očima koulejícího Collina Farella, klidnou rozhodnost vyzařující z Brendana Gleesona, pochopitelné rozhořčení Kerry Condonové, která hraje Pádraicovu sestru Siobhán, nebo přesvědčivou jednoduchost Barryho Keoghana, jenž dostal za úkol ztělesnit ostrovního prosťáčka, a dalších – a pěkně si o tom všem popřemýšlet –, k tomu tak mají skvělou příležitost.

Obyvatelé Inisherinu, kterých tak jako na divadle není mnoho, rozehrávají intimní představení o tom, co je vlastně náplní našich životů, co je tím, co bychom po sobě měli zanechat, jak se k sobě chovat, kde je hranice toho, co chtít po ostatních, jak dalece máme právo na to být na někom závislí či kde končí zdravé sobectví a začíná to špatné.

A byť mezi nimi najdete postavu, o které můžete jednoznačně říct, že její přístup k životu a lidem je špatný, takovou, která by to měla jasně naopak, na fiktivním ostrůvku nenajdete. O to náročnější to pak jako diváci máme.

Za to nás Víly z Inisherinu odmění úchvatnou vizualitou. I když se děj filmu odehrává na místě, které neexistuje, Irsko v něm jednoznačně identifikujete. A ne jen díky vycizelované irské angličtině, kterou herci mluví, ale také díky podmanivým scenériím, které patří skutečnému Irsku. Divoké a syrové prostředí přispívá k existenciální lince filmu, protože ta je ve své podstatě stejně odhalená a ryzí jako nepříliš spoutaná ostrovní krajina.

Co se ale času týče, fungovat by asi mohla kdykoliv. V roce 1923, kdy se Víly z Inisherinu odehrávají, dobře kontrastuje s přímočarostí doby i s ve skutečném Irsku probíhající občanskou válkou, již postavy sem tam z pobřeží pozorují, stejně platná by byla ale i dnes. Ostatně že se film neodehrává v současnosti vám nemusí hned dojít.

Mezi devět oscarových nominací, které si Víly z Inisherinu vysloužily, patří ty za nejlepší film, scénář, režii, herecký výkon v hlavní i vedlejších mužských rolích nebo ve vedlejší ženské. Kolik zlatých sošek skutečně získá, budeme vědět v březnu, do té doby se ale nebojte zajít do kina.

Na dvě hodiny si ve vizuálně podmanivém provedení dopřejete prospěšné zpomalení času, a i v multiplexu si užijete film, který vás nebude chtít ohromit akcí, což je velice osvěžující. Místo ní sice dostanete nálož nelehkých témat k úvahám, ale právě ty k životu patří. A i když Colm ve filmu tvrdí, že na Inisherinu už žádné víly nezůstaly, jednu uvidíte. Jen si musíte dát pozor, abyste si to uvědomili.