Ti dva se neshodnou skoro na ničem a pořád se vzájemně pošťuchují. Jeden je z Prahy a fandí Spartě, druhý pochází z Brna a má rád Kometu. Přesto si občas zajedou na dovolenou, během které si vychutnávají dlouhé snídaně a vyjížďky ve vybraných automobilových klenotech. Byť i u vzpomínek na řazení ve starých autech to mezi nimi přátelsky skřípe. Ale co je hlavní – během necelých dvaceti let společně vybudovali pětimiliardovou skupinu Partners a teď je to vůbec poprvé, co ve společném rozhovoru nechali do svého byznysového partnerství nahlédnout.

„Strašný to bylo! Byl jsem celej propocenej, navíc to auto nezatáčelo – normálně jste točili volantem a zatočilo až úplně na konci. Byl jsem celej utočenej,“ zlobí se a zároveň směje Petr Borkovec při vzpomínce, jak na zmíněné společné dovolené řídil Ford Mustang z roku 1968. A jeho byznysový parťák Radim Lukeš jen nechápavě vrtí hlavou. „Tahle auta jsou srdcovka! Máte řadicí páku, se kterou se musíte přesně trefit, jinak slyšíte zuby a urvete to. To je majstrštyk,“ popisuje zasněně.

Je to poprvé, co se zakladatelé stále rostoucí finančně-poradenské skupiny Partners, jejíž obrat se pohybuje kolem pěti miliard korun, potkali s novináři u jednoho stolu, aby odvyprávěli svůj příběh. Zatímco sedmačtyřicetiletý Petr Borkovec se médií nestraní a je velmi aktivní na LinkedInu, jeho o pět let starší parťák Radim Lukeš se drží v pozadí. A dřív mu i vadilo, že jeho kolega na internetu „vykváká“ kdeco. „Teď už jsem s tím ale v pohodě. Profesní sociální sítě můžou být velmi přínosné,“ přiznává.

Obří finančně-poradenský byznys, v rámci kterého začali v posledních letech budovat také banku, vyšvihl Radima Lukeše a Petra Borkovce mezi sto nejbohatších Čechů. Poznali se kdysi v poradenské společnosti OVB, ze které nakonec odešli, aby prý změnili tehdejší pořádky. „Radim byl kápo a výrazná osobnost, zatímco já se otrkal až po nějaké době. A hned jsme se začali hádat. Mně se o něm dokonce i zdálo,“ vzpomíná Borkovec na jejich podnikatelské začátky.

V první části obsáhlého rozhovoru pro CzechCrunch zakladatelé Partners popisují, v čem se liší a proč vlastně díky tomu klape jejich spolupráce. Nebo jak dlouho se navzájem přesvědčovali, že rozjet banku je dobrý nápad. Ve druhé části rozhovoru, kterou zveřejníme ve středu, pak probíráme jejich plány na expanzi do Německa, spolupráci s investory v podobě Tomáše Čupra nebo Jana Barty a také to, zda náhodou neuvažovali o nákupu fotbalové Zbrojovky Brno.

Radime, vy bydlíte v Praze, Petr Borkovec je z Brna. Jak často se potkáváte tady, v pražském sídle Partners?
Radim Lukeš: Petr už je skoro Pražák – dva dny v týdnu je vždycky tady. Já ale do Brna jezdím málo, to přiznávám.

Petr Borkovec: Kdy jsi byl naposledy v Brně? (smích) Ne, je fakt, že se tady v kancelářích nepotkáváme snad vůbec. Občas se vidíme na mítinku s partnery nebo na nějakém tripu. Většinou ale komunikujeme přes telefon.

Nedávno jste spolu byli na tripu v Nice. Jak taková dovolená ve vašem podání vypadá, pokud se tomu vůbec dá říkat dovolená?
PB: Každý trip je do jisté míry dovolená. Naše partnerské výjezdy s různými skupinami z firmy bývají relativně krátké – většinou jedeme na hory nebo třeba fandit na nějaký tenisový turnaj. A spíš to jsou takové teambuildingy, kde se hlavně bavíme.

RL: Trip do Nice byl ale specifický, protože byl jen pro nás dva. Chtěli jsme spolu strávit nějaký čas a říct si, co je potřeba. Nikam jsme nepospíchali – dávali jsme si třeba snídaně, které trvaly i dvě nebo tři hodiny…

PB: Pořád jsme se tam cpali, bylo to strašný! (smích)

Skupina Partners se v poslední době hodně rozrostla. Jak mezi sebou máte rozdělené kompetence?
RL: Petr je náš frontman, takový Freddie Mercury. I když jsme už měli šéfa centrály, Petr chtěl všechno řídit sám. Myslím, že se v tom dost našel. Po dvaceti letech se vzdal vedení své poradenské sítě Partners Financial Services, kterou vybudoval, aby se mohl věnovat celé firmě jako holdingu. Takže teď už nesedí na dvou židlích zároveň – a své nové role se ujal skvěle.

PB: Jednu dobu jsme i zvažovali, že k sobě přibereme šéfa skupiny. Ale nakonec ten nápad ztroskotal – museli bychom nabrat někoho zvenčí, kdo nezná naši DNA. Já k vedení inklinoval a postupně se na to i připravoval. Takže celou skupinu se všemi 600 zaměstnanci nakonec řídím já.

A Radim Lukeš?
PB: Radim má na starosti celou síť a udržování našich hodnot. A také se soustředí na budování byznysu a vztahů – jezdí na všemožné tripy, konference a akce. Já mám mnohem blíž k našim zaměstnancům na centrále, zatímco Radim k lidem v naší poradenské síti. V tomhle rozdělení je naše obrovská výhoda. Kdyby mi Radim takový prostor nedal, tak by to bylo blbé, moje ego by to nedalo. A pravděpodobně bychom se porafali. Jsem rád, že mu nevadí, že jsem frontman. Bez vzájemné podpory bychom to nikdy nedotáhli tak daleko.

Radime, vám nevadí se držet takhle v pozadí? Ostatně i rozhovory pro média dává výhradně Petr.
RL: Já s tím žádný problém nemám. S Petrem jsme nikdy ani nehráli na to, kdo má ve firmě víc procent. (V mateřské společnosti Partners HoldCo drží Radim Lukeš 47,73 %, Petr Borkovec 35,38 %, zbylé podíly patří vybraným manažerům Partners. V Partners Bance pak Borkovec drží 35 %, zatímco Lukeš má 18 %. Menší podíly mají v bance také investoři Dušan Šenkypl, Jan Barta, Tomáš Čupr či Ondřej Fryc – pozn. red.)

Kdysi jste oba pracovali v poradenské společnosti OVB. Co jste si malovali, když jste odtamtud odcházeli? Viděli jste nějakou příležitost, kterou jste chtěli využít?
RL: Původně jsme z OVB vůbec nechtěli odcházet – naším cílem bylo tu firmu změnit zevnitř. To, co děláme v Partners, jsme vlastně chtěli dělat v OVB, akorát nám to nebylo umožněno. S vedením jsme se pokoušeli domluvit se na lecčems, třeba na vytvoření dceřiné společnosti, kde bychom fungovali trochu jinak. Neúspěšně. Takže jsme měli dvě možnosti: buď se podřídit, nebo odejít. Rozhodli jsme se pro druhou možnost a na zelené louce začali budovat něco úplně nového.

PB: Zmínili jste slovo „příležitost“. Pro nás to nic takového nebylo, neměli jsme business case ani jsme si nic nespočítali. Měli jsme ale chuť měnit zažité pořádky. Do té doby třeba nikdo neuměl pojmenovat věci pravým jménem. Často jsem slýchával, že „u finančních produktů nejsou poplatky, ale nějaké rozpětí“. Mám vystudovanou vysokou školu a dělal jsem PhD., ale stejně jsem tomu nerozuměl.

Říkáte, že jste dvě úplně odlišné osobnosti. Petr nedávno na LinkedInu napsal, že si obchodní partneři většinou nepřejí mít vás oba u stejného stolu zároveň, protože je to pak chaos. Jak je možné, že si tak rozumíte? A co vás k sobě ze začátku táhlo?
PB: No, ze začátku to tak nefungovalo – Radim byl kápo a výrazná osobnost, zatímco já se otrkal až po nějaké době. A hned jsme se začali hádat. Mně se o něm dokonce i zdálo! Vždy jsem byl produktový, technický, strukturovaný. Radim je oproti tomu extrémně příběhový, je pro něj důležité charisma a emoční stránka. Časem jsme si ale uvědomili, že společně jsme hodně silní.

A co tedy myslíte tím chaosem?
PB: U obchodních jednání to bývá brutální. Přijdeme tam my dva – tedy lidé, kteří přemýšlí úplně jinak. Jeden z nás už je třeba v koncích, ale ten druhý začne s našimi obchodními partnery jednat z úplně jiného úhlu. Jeden z nás vyžaduje propracované prezentace, druhý je srdcař a chce příběhy. A mně lze „opít čísly“, ale Radima ne. On ví, že ne všechno je jen o číslech. Ovšem to neznamená, že bychom každý říkali něco úplně jiného. Jen používáme jiná slova a jiné způsoby.

Petře, vy jste hodně aktivní na LinkedInu. Jednou jste tam napsal, že je Radim hrozný šetřílek. Těžko si tak lze představit vaše harmonické snídaně, které trvají tři hodiny. Navíc jste z Brna a fandíte Kometě, Radim je z Prahy a fandí Spartě. Pošťuchujete se často?
RL: Jo, rejpeme do sebe pořád. I na konferencích.

PB: Radim je v některých věcech hrozně velkorysý, v jiných naprostý kolenovrt. Já ale zase dokážu vykvákat kdeco, zatímco Radim by snad zvládl zatajit i vlastní matku.

RL: Je to tak. Petr je extrémně otevřený. A když jde na nějaké vyjednávání s bankou, pojišťovnou nebo fondem, tak jim je schopný vyložit karty hned v první větě. Naopak já si je prvně vyslechnu a teprve poté s nimi začnu vyjednávat. Další věcí je Petrova potřeba sdílet informace – jakmile něco zjistí, tak to okamžitě pustí na LinkedIn.

Vadí vám to?
RL: Když s tím začal, byl jsem zásadně proti. Říkal jsem mu, že nemusíme vždycky hned všechno vykřičet do světa. Měl jsem to Petrovi za zlé, protože se vyjadřoval ke všemu, i k politice. A myslel jsem si, že to bude zbytečné a ke škodě. Nicméně v momentě, kdy Petr začal psát o našem holdingu a bankovnictví obecně, se k nám začali hlásit parádní lidé, které bychom jinak vůbec nedostali. Tohle by přes agentury nebo inzeráty asi nešlo. A tak jsme vlastně náš holding postavili i díky sociálním sítím, které si Petr získal svou otevřeností.

Vy ani účet na LinkedInu nemáte, že?
RL: Nemám. Ale Petrovy příspěvky si čtu.

A co na ně říkáte? Máte ruce v dlaních, nebo se u nich spíš pousmíváte?
RL: Už jsem s tím úplně v pohodě. Tyto zkušenosti mi ukázaly, že profesní sociální sítě můžou být velmi přínosné.

A co vás spojuje? Je pravda, že si oba libujete v autech?
RL: Já mám rád youngtimery. Mám k těm autům vztah, ta doba pro mě byla úžasná, navíc vypadají skvěle. Dnes je to velkovýroba, která hrne auta, a je skoro jedno, jaká je to značka. Před třiceti lety byly i ty tvary nádherné, pro mě mají taková auta hodnotu. Samozřejmě v nich i rád jezdím, byť málo, protože není tolik času. A zároveň takové modely rostou na ceně, takže je to vlastně tři v jednom.

Pořád máte Ferrari Testarossu?
RL: Jasně, to je srdcovka. Máte řadicí páku, se kterou se musíte přesně trefit, jinak slyšíte zuby a urvete to. To je majstrštyk.

PB: Takže jen proto, že to neumí řadit, to je majstrštyk, jo?

RL: To ne, ale musíš prostě umět řídit. Dnes si sednete do auta, nemáte tam švihadla, vůbec nic, jen přidáte plyn a jedete.

PB: Tak počkejte, k tomu vám něco řeknu. Byli jsme v té Francii, a jelikož to Radim organizoval, vymyslel, že budeme jezdit youngtimery, že nám prý přivezou skvělá auta a pojedeme do Nice. Co jsem to vůbec měl?

RL: Mustanga, ale pozor, z roku 1968, v kabriu, to je fantazie.

PB: Strašný to bylo! Byl jsem celej propocenej a ptal jsem se, jak dlouho v tom ještě musím sedět. Teď ještě ty serpentiny všude. Navíc to auto nezatáčelo – normálně jste točili volantem a zatočilo až úplně na konci. Byl jsem celej utočenej.

RL: Jasně, protože nemá žádné servo ani posilovače, ale představte si to… Jste v Nice, v krásném starém městě, jedete nádherným youngtimerem v kabriu, užíváte si sluníčko, moře. To je fantazie.

Co je vlastně dnes Partners, o kterém mluvíte jako o holdingu?
RL: Když jsme se dostali do stavu, kdy už jsme měli centrálu i s právním oddělením, IT a marketingem, tak jsme zjistili, že vytvořit další instituci vlastně není tak složité, protože jsme už měli základ. Zamýšleli jsme se proto nad tím, co pro klienty ještě můžeme udělat v rámci našeho portfolia. A tak jsme postavili naše jednotlivé dcery, čímž vznikl celý holding.

Ze začátku nám okolí nevěřilo a odrazovalo nás od toho. Kdykoliv nám ovšem lidé tvrdili, že něco není možné nebo že to nejde, tak nás to naopak nastartovalo. Říkali jsme si: „Dobře, my vám ukážeme, že to jde.“ Bylo tomu tak při budování pojišťovny, stejně tak později u banky. A nakonec jsme měli pravdu. Každopádně na úplném začátku našeho byznysu nebyla celá skupina naším cílem. De facto nás k tomu přinutily okolnosti.

PB: Partners jsou odrazem dvou tváří. Jednou z nich je to, že umožňujeme lidem podnikat na finančním trhu. Hledáme partnery, kteří s námi chtějí podnikat a využívat naše nástroje. Druhou tváří je poradenství – a paradoxně je naším cílem, aby klienti nebyli odkázáni na poradce. Chceme, aby pochopili, proč ho mají mít, ale zároveň si udrželi kontrolu nad svým finančním životem. A pak je tu banka, která pro nás není jen příležitostí, jak vydělat peníze. Spíš jsme chtěli zlepšit finanční služby, a to tím, že do jedné aplikace dostaneme celý finanční život klienta.

Banka byla vaším nápadem, Petře?
PB: Ano. Je to věc klientely a nástrojů – a já byl vždycky produkťák. I dnes vymýšlím spoustu věcí já, třeba kolem naší aplikace. Takže jo, banka je produktová, technická a zároveň i ekonomická záležitost. A proto mě baví.

Radime, co jste Petrovi na tenhle nápad řekl?
RL: Petr už o bance mluvil nějakou dobu, pak s tím přišel někdy před covidem. V té době jsme měli čerstvě spuštěnou pojišťovnu, která byla ještě v červených číslech, a navíc jsme pracovali na penzijní společnosti. A do toho volá Petr a povídá: „Banka. Co na to říkáš?“ Odpověděl jsem, že teď to fakt nejde – musíme mít čas se trochu nadechnout, abychom měli dost prostoru sehnat lidi, peníze a tak dále. Opravdu jsem se tomu bránil. Petr mě ale přesvědčil. Tvrdil, že tohle je nejlepší doba, kdy banku rozjet. Byť nám tehdy KPMG řekla, že to není možné, protože je banka příliš náročný projekt. Z dnešního pohledu je to úsměvné.

Jak dlouho jste Radima přesvědčoval, Petře?
PB: Byly to asi tři telefonáty. Na jeden z nich si přesně pamatuju. Radim se mě ptal, jestli jsem se náhodou nezbláznil, a říkal, že bychom měli ještě chvíli počkat. Snažil jsem se ho uklidnit: „Buď v klidu. Ono to stejně ještě nějakou dobu potrvá.“ Věděl jsem, že se o tom musíme začít bavit, abychom se na ten krok mentálně připravili. Nejdéle vždy trvá samotné roztlačování procesů – jenom dát dohromady ty správné lidi zabere celé měsíce. Na tomto příkladu je nicméně krásně vidět, jak se umíme rychle rozhodovat. Stačí k tomu dva nebo tři telefonáty.

Na druhou stranu se v té době vyrojilo hodně hlasů, které tvrdily, že Petr Borkovec nikdy bankovní licenci nezíská. Jak vás tak posloucháme – vy jste si nepřipouštěli, že to nezvládnete, že?
PB: Vůbec. Přiznám se, že ani v jednom okamžiku jsem si nemyslel, že bychom to nedali. Říkal jsem si: co nejhoršího se může stát? No, může to být nepříjemné, ale nezabije mě to, takže super. Půjdeme dál a vyděláme někde jinde. Navíc jsme už v té době měli nastartované projekty, které by nás zvládly podržet. A dnes jsme už natolik silní, že bychom případný neúspěch finančně ustáli. Každopádně ostatní banky byly překvapené, to je pravda. Nečekaly, že to dokážeme.

Bylo tou největší výzvou nutné navyšování kapitálu, kdy jste nakonec místo plánovaných 1,2 miliardy museli složit tři miliardy korun?
PB: To si nemyslím. V daný okamžik to samozřejmě nebylo příjemné a řešili jsme, jak to uděláme a kde na to seženeme peníze. Někteří mi pak říkali, že bychom mohli mluvit o svévoli ČNB, jak po nás pořád něco chtěli, ovšem v tomto ohledu na ně nemůžu říct jediného křivého slova. Snad jen, že nám o tom mohli dát vědět dříve. Kdyby ale po nás tři miliardy hned na startu nechtěli, jsme teď úplně v háji.

Jak to?
PB: Díky tomuto základnímu kapitálu můžeme mít depozita až 50 miliard korun, a jelikož se nám banka velmi rychle rozjela, jsme už teď na 35 miliardách. Pravděpodobně tak budeme muset ještě letos řešit navýšení. Kdybychom spustili banku s původně plánovaným základním kapitálem ve výši 1,2 miliardy korun, bylo by to pro nás s ohledem na rychlý růst složité už loni, s kapitálem ve výši 1,8 miliardy bychom to museli řešit teď. ČNB nám svým přístupem dala tři roky. V danou chvíli to byl šok a jistá naivita, ale díky za to.

Radime, vy banku sledujete více zpovzdálí hlavně jako akcionář, takže máte od těchto záležitostí klid?
RL: Dá se to tak říct. Zapojuji se hlavně z pohledu naší sítě, aby spolu byly všechny aktivity dobře propojené.